Cirkus Humberto

V

Při tom polednímnapití u Námořníkovy nevěsty, k němuž ho Kerholec vyzval, rozbřesko se Antonínu Karasovi už nad slunce jasněji, že jednal správně a že by bylo čirý nesmysl zahodit tuto znamenitou příležitost. Jako by s něho všecka starost spadla, pošoupl si klobouk do týla a připíjel si s Kerholcem: „Ty kluku stará, na tvý zdraví, kujóne, dyž se tak vyznáš!“ A Kerholec odpovídal: „Na tvý, ty skopčáku, ty zdednická třísko, ať jsem trajcén, esli nebudeš u Berwitze paltafír!“ A Hein Moesecke sípal zarostlým krkem: „Ať slouží, natočíme ještě jednu, ne? Neříkal jsem to, že Hampuch dá živobytí, ne? Karlen, já si napěním taky jednu, ne? Správné přiťuknutí je vždycky ve třech, pánové, zum Wohlsein!“

S veselou se tedy Karas vracel domů, i do písničky mu bylo, ale když se octl na temném úzkém schodišti, kterým se lezlo až do čtvrtého patra paní vdovy Anny Lngermannové, najednou se všecka ta nálada vytratila. Nálada, bodejť by ne nálada, člověče, vždyť ten odulý sípák, ten Moesecke, jich do vás nalil v té ráně pět, a na lačný žaludek, bodejť by vám nebylo do zpívání. Ale tady, Anton, tady nahoře, tam není žádná Námořníkova nevěsta, tam je tvůj chlapec, Tondo, tam je Vašíček a ten už zoufale čeká, s jakou táta přijde. A táta přijde, vod piva přijde, potvora, a řekne: „Tak, Vašku, budeme jezdit s cirkusem.“ A Vašíček, co řekne Vašíček? Zatracený schody, konce jim není. Vašíček neřekne nic. Vašíček se jen podívá. A to je právě to, že se podívá. Vždyť to je, jako by se ona podívala, Márinka. To jsou docela její oči, takové modrozelené, člověk to ani správně nerozpozná, jaké jsou barvy, ale její oči to jsou, ona tam leží, chudák, pod modřínkem, ale její oči jsou tu s ním a dívají se na něho, co tu s hochem tropí a jak to vede. A pak se ty oči najednou nějak stáhnoua zaostří. Kolikrát už si toho všiml, že hoch, když se na něco upře, má najednou pohled jako káně. A zrovna tak se po něm dovedla podívat nebožka, když se někdy vracel s Milnerem od vyhrávání, od muziky; panečku, Antone, to byl kukuč, před tím jsi poslední krejcar vyklopil, ačkoli se ti kolikrát zachtělo nechat si nějaký šesták na útratu. A taková hodná ženská to přitom byla, do všeho jako drak. A ten chlapec je po ní, měkký i tvrdý, jak kdy - jakpak jen mu to říci, že jsme se upsali komediantům.

Těžce a s nechutí stiskl Karas kliku a pomalu věšel klobouk na věšák u dveří. Paní Langermannová otevřela dveře kuchyně. Hoch stál u ní a k němu se tlačila šestiletá vdovina Růženka.

„Táta!“ vykřikl Vašek radostně.

„Tak co, pořídil, pořídil?“ ptala se paní Langermannová.

„Pořídil. Ale nějak divně - ani z toho radost nemám,“ odpovídal Karas a pomalu šel do kuchyně, kde to vonělo majoránkou.

„A jakpak to? Sedněte si, už čekáme s obědem, to mi pak musíte povědět.“

„Táto - máš dílo?“ zeptal se chlapec.

„Mám, Vašku, ale nevím, co tomu řekneš. Já jsem... totiž my budeme spolu u cirkusu.“

Teď čekal to zlé odmlčení. Ale Vašek, kterému postačilo, když slyšel, že práce je a že zůstanou spolu, obrátil k němu své velké důvěřivé oči a zeptal se klidně:

„A co to je cirkus, táto?“

Karasovi se ulevilo. Neuvědomil si, že chlapec nikdy ještě neviděl ani cirkus, ani komedianty, že k nim do zapadlé vsi jen zřídka to slovo zaválo. Jako by mu kámen spadl s prsou, ožil a přisedl blíže k hochovi.

„To je takové divadlo, víš, tam jsou pánové a paní a ti ukazují lidem krásné koně a všelijaká zvířat a každé to zvíře umí nějaký kousek, třebas tancovat nebo hrát na flašinet, a to lidi baví. A když se to skončí, tak se to divadlo zbourá a naloží na vozy a jede se jinam. A táta pojede s sebou a bude jim stavět a bourat to divadlo a ty pojedeš s tátou ve voze a uvidíš celý svět.“

„A jaká jsou tam zvířata, koně?“

„Koně a lvi a tygři a oslíček a kozel a medvědi a slon...“

„Slon? Opravdický slon? Ten s rypákem?“

„Ano. Krucimordyánský zvíře. Ten by se sem do kuchyně nevešel.“

„Jo... A já k němu půjdu a vylezu si na něho a budu na něm jezdit. Přece se jezdí na slonu, ne? Frau Langermann, Frau Langermann, ich werde reiten Elephant!“

„Ale to víš, že jo, ty prcku,“ zasmála se vdova, nalévajíc polévku. „Tak co jste to tedy přinesl a co to má s tím slonem?“

Karas se jí nyní obšírně vyzpovídal - i z toho, že si není jist, udělal-li dobře.

„Ale božíčkku, člověče,“ spráskla rukama kvartýrská, „poděkujte Pánu Bohu, že se vám to takle přitrefilo. A na nebožku při tom nemyslete. Chodil jste stejně za prací do světa, copak ona mohla tušit, ajk žijete? A co tady ty tisíce ženských, kterým jdou muži na loď a zmizí na pár let ve světě a nedají o sobě ani vědět; nakonec třebas jen dostanou zprávu, že... tento... že si voda vzala... co se k ní hlásilo... Co bych měla já říkat?“

Paní Langermannové zvlhly oči. Jako v mlze viděla temný, ošklivý den, kdy tu v té kuchyni stáli dva úředníci přeplavní spolčnosti a ostýchavě jí oznamovali, že se přístavní parníček Rosamunda srazil v mlhách s uhelnou lodí a že kormidelník Felix Langermann spadl při tom do Labe, a že jak šly ledy, nebylo možno spustit člun.

Přemohla však pohnutí a dodala:

„To je mi takový cirkus tisíckrát milejší, ten aspoň jezdí pořád po pevné zemi. A Vašek něco užije, uvidí svět, pozná lidi, to je, pane Karas, pro hocha moc důležité.“

Tak se Antonín Karas chtě nechtě vrátil při obědě zas do jasnější nálady. Musel novu a znovu vykládat Vaškovi o cirkuse, co už tam tak pochytil. Ale hlavní ovšem bylo, když se vytasil s lístky na odpolední představení.

Kterak Vašek prožil svou první návštěvu cirkusu, Karas neviděl. Odešel o hodinu dříve, trumpetu pod paží,a sotva se objevil v boudě, zavolal ho Kerholec, vrazil mu do rukou hrábě a poručil mu pěkně urovnat piliny v manéži. Pak si ho přibrali vzadu za branou, aby pomohl odtahat některé klece, prý kvůli lvům nebo co, a aby umetl místo, které se uprázdnilo. A už přiběhl nějaký hoch, kde prý je pan Karas, že se po něm shání pan kapelník.

Leopold Selnicki, Berwitzův kapelník, byl Vídeňák, bývalý regimentstambor u deutschmeistrů, chlap jako hora, s ohromnými kníry, které…