Cirkus Humberto

III

To si Karas hned první den Vaškova cvičení zaskočil k modré maringotce, aby viděl, jak to synovi jde. Ale co spatřil, nad tím mu srdce ustrnulo hrůzou. Ten Breber, ten machometán stál tam us chůdků, levou nohu měl o jeden z nich opřenou, že mu šlo stehno vodorovně. A Vašek ležel zády přehozen přes stehno, hlava a ruce mu visely na jedné straně, nohy na druhé a ten divoch, ten násilník tiskl mu oběma rukama hrudník a kolena dolů, nic jinak, než jako by chtěl Vaškovi zlámat páteř.

„Lá iláha illáláh,“ supěl při tom neboť se opíral o hocha ze všech sil, „violŕ, to to lupe... to to křupe... mašalah, kosti se lámou.... klouby se vytahují... všecko bolí, já vím, já vím, mio ragezzo, jen se drž... je třeba slogare il dorso, vykloubit hřbet, la spina, tutto scheletro, celou kostru... oh, oh, la vertebra... bene, bene benissimo... violŕ...“

Karas otec slyšel mezi těmi výkřiky jen vzlyky, vzdechy a úpění svého syna. Neviděl mu do tváře, jak zbrunátněla nahnanou krví, jak je zkřivena bolestí, jak se zuby zoufale zakusují do rtů a z očí se bezděky derou slzy. Neviděl to, ale i tak se už řítil vpřed, aby to hrůzné týrání zamezil. Vtom však proti němu vyrazil Paolo, který stál vedle svého otce a všecko sledoval. Vběhl Karasovi do cesty, a volaje „Ecco, signore, ecco...“, překlopil se lehounce nazad, až ruce přišly na zem, ba až dosáhly nohou. A uchopiv nohy za lýtka, prostrčiv mezi koleny hlavu, která se usmívala, začal před Karasem pobíhat a poskakovat, načež se jediným pružným vymrštěním narovnal, udělal velký divadelní úklon a zvolal znovu: „Fa niente, signore Antonio, to nic není... schauen Sie...“ A provedl na místě tři přemety.

Opravdu těmi kejkly zadržel Karase, že se vzpamatoval z pvního rozčilení a obrátil se, aby trýznivou scnéu neviděl. Slíbil přece Kerholcovi rukoudáním, že se nebudue do ničeho plést, co Achmed s hochem odnikne. Kerholec věděl, že to bude utrpení, a stál na tom, že zdravý chlapec všechno vydrží a že by Achmed sám Vaška prospustil, kdyby cítil, že není schopen cvičení. Konečně tu byla jedna naděje: že Vašek v poledne prohlásí, že tohle nelze vydržet.

Karas tedy odešel, ale jak mu srdce přetékalo bolem, svěřil se se svou starostí prvnímu, s kým se dostal do hovoru. Byl to náhodou pan Arr-Šehir, který přišel za Bingem, právě když mu Karas poklízel stáj. Ind vyslechl jeho stesky vážně a pozorně. A usednuv mezi přední nohy Bingovy, který mu chobotem milostně dýchal do ucha a za krk, stejně vážně a zamyšleně odpovídal moudrostí své vzdálené země:

„Vznešené věci jsou plny tajemství. Jedině člověk, jemuž víla podala květ lotosu, dovede projíti zavřenými brnami. Ale ani ten neprojde jimi tak, jak se narodil. Vznešenost se otevírá jen vznešenéu. Člověk se rodí jeden jako druhý: na nejnižším stupni. A stoupá výš jen tím, že se přerozuje. Poznání je utrpení. Projdeš-li poznáním jako utrpením, jsi jiný člověk, jsi o stupeň výše. Cesta přeměn a ceta utrpení je právě tak dlouhá jako cesta k moudrosti. Každé umění má své zákony. Nejkratší zákoník má umění milovati. Největší zákoník má umění opatrovati slony. Psal jej jeden světec dvanáct tisíc let, kdy žil v rajském pralese se slony jako se sobě rovnými, po boku své matky, která byla bohyně, zakletá zlým jigim v slonici. Kdo se tolikrát přerodil bolestmi, že dospěl k posledním tajemstvím zákoníku, stane se králem slonů, kteří sami beze slova jdou za ním, aby mu sloužili. Ale, ach, jeden život lidský nestačí na tolik přerodů. Je třeba se mnohokrát narodit a mnohokrát trpět, aby se člověk stal králem a pánem Posvátných. Moudří přijímají utrpení a stávají se moudřejšími. Viděl jsem Binga, kterad ýchal tvému Vašku do tvře a ohledával jeho ruce. Bingo vidí, co my nevidíme. Bingo ví, že Vašku nese květ lotosu. Bingo čeká, že se Vašku přerodí. Bingo se dočká. Vašku vydrží.“

Arr-Šehir přešel do zpěvavého hlasu a slon nad ním se kolébal k jeho zpěvu. Karas opřený o lopatu nerozuměl; bylo mu jako by poslouchal nějaké konejšivé evangelium. Arr-Šehir dozpíval a vztyčil ruku. Slon objal jeho tělo, zvedl nepřipoutanou levou nohu a postavil si Arr-Šehira na její koleno. Arr-Šehir vznesl dlaně s prsty napjatými do oblouků a jemně hladil víčko jeho oka. Uši Bingovy se chvěly. Arr-Šehir se mu uklonil. A Posvátný vzal Arr-Šehira a opatrně jej postavil na zem. Arr-Šehir se mu znovu poklonil a opustil stáj.

Karas cítil jakési uklidnění, ale jeho nedůvěřivý mozek mu vzápětí našeptával: ten ti mnoho nepověděl. Jsi zas tam, kde jsi byl. Odložil nářadí a šel do šapitó. V bráně stáli oba bratranci Gevaertsové a čekali, až se uvolní manéž pro jejich cvičení. Karasovi napadlo, když je spatřil, ti že jsou přece mnohem lepší znalci než ten Indián. A pozdraviv staršího Alberta, s kterým se již od vidění znal, poprosil ho o radu, co má dělat.

Albert a Gustav Gevaertsové, Duo Bellini, byli Švédové friského původu; jejich dědeček se tam nějak dostal s generálem Bernadottem a zařídil si v Uppsale obchod s ovocem, kávou a jižními plodinami. Jeho dva synové, Johannes a Lambert, měli studovat, ale během doby se ukázalo, že nejde ani to, ani ono, ani otcův obchod, ani studie synů. Oba mladé Gevaertsy rozhodně víc bavil tělocvik než latina, a když si otec musel doznat, že nemá na jejich studie, ba že sám se bude muset všelijak protloukat, smířil se s tím, že hoši učiní ze své záliby živnost. Johannes a Lambert nacvičili společně pozoruhodné cilácké číslo akrobatické a jako Frčres Gevaerts odjeli do Paříže hledat štěstí u cirkusu, který tam byl tehdy ve velkém rozkvětu. Oba byli štíhlých atletických postav, hezcí plavovlasí hoši, kteří dobře dovedli prodat své vystoupení. Uchytili se, měli úspěch, oženili se a z jejich dvojího manželství vyšli bratranci Albert a Gustav, kteří siláctví otců zjemnili na skoky, piruety a salta a dovedli „pracovat i na komiku“. Jak skoro všichni praví artisté byli to lidé zamlklí; jejich celý život se vybíjel jen za představení v manéži, a co žili kromě těch čtvrthodinek, byla jen stálá příprava a soustřeďování k výkonu. Tak jedn…