Cirkus Humberto

XIV

Karasovo Vašek z Horní Sněžné je tedy velkým pánem, je direktor. Ale sám se tomu jen trpce pošklebuje, když mu Kerholec tiskne blahopřejně ruku a když vzpomíná, že mu to prorokoval. Jakápak sláva s direktorstvím, když je to vlastně jen pro likvidaci. Nicméně v Kerholcovi hrají ještě staré žlky, a míní tedy, že by e to mělo přece jen zapít. Vaškovi se nechce, ale nakonec se shodnou na půl cestě: po předstasvení půjdou do tátova vozu, uvaří si punč a vzkážou pro seržána Vosátku. I sedí pak ti tři staří cirkusoví mroži se svým dorostlým tuleněm zas jednou pohromadě na čtyřech kolech, v železných kamínkách to důvěrně praská, ze sklenic se kouří a v tom dýmu jim vyvstává uplynulý život, zaplněný prací a dřením, a přece krásný, pestrý, měnivý a veselý.

„A votre santé, lorde Tondo,“ přiťukává Vosátka tátovi Karasovi, „vychoval jsi řádného následníka trůnu. Ale dalo nám to práci, než jsme Vaši Excelenci odtáhi od necek s maltou. Pamatujete se, caballeros, jak ctihodný Duc of Cihla šedivěl starostí, aby neposkvrnil svůj čistý zednický štít mesaliancí s takovou poběhlicí, jako je cirkus? A nakonec to s ní ve vší spokojenosti vydržel déle než sám seržán Vosátka Ferenc, který svou zářivou kariéru skončil jako putykář.“

„Což o to,“ přikyvoval si Karas otec, „všecko to bylo hezké, opravdu, až na ten konec. Jako trosečníci jsem sem přišli a jako trosečníci zase odejdeme.“

„Až na nějaký ten pytlík prašulí, jež Vuestra Alteza ráčí patrně přechovávat.“

„Však už vidím, jak ho bude zapotřebí, aby se tuhle Vašek mohl něčeho ujmout. Setzatracený Berwitz, kdyby ho to tak nebylo poznamenalo, to bych mu pěkně vynadal, že to všecko takle zvrtačil. Jak k tomu Vašek přijde, aby tím vším co umí, pořád jenom zachraňoval, co on prohrál? A aby začínal direktorovat, až když už to zkrachovalo?“

„Ne, táto,“ vmísil se Vašek, „takhle o tom nemluv. Berwitzovi nelze dávat všechnu vinu. Měl svůj program, věřil mu a šel za ním a byla to víc hra osudu, že se to všecko zamotalo naopak. A co se mne týče, nezapírám, že to není žádná radost, co jsem prodělával a co na mne ještě čeká. Ale kdo to měl vzít na sebe? To je přece docela prostá povinnost: mohu to dělat, a tedy usím to dělt, protože jinak by bylo mnohem hůř. Je-li bitva, voják bojuje a nechodí s bolavou hlavou, že by vlastně měl být generálem. Konec konců to všecho není bez ceny, pořád se učím. Není to nic jiného, než co jsem prodělával jako kluk. Tehdy mě valchoval Achmed Roméo a teď mě valchuje osud. Ale taky to člověk, henajs, vydrží a pak teprve přijde náš čas.“

Rozhovořili se o Berwitzovi a celkem dali za pravdu Vaškovi. Berwitz byl zarputilý tvrdohlavec, ale proč mu vytýkat, že to tím jednou prohrál, když práv tím celý život vyhrával. A v tuto chvíli nebyl už pro ně pánem a patronem, v tuto chvíli to byl kolega postižený úrazem, jaký mohl potrefiti kteréhokoli z nich. Věčná a hluboce zakořeněná solidarita lidí riskujících život se ozývala z jejich úvah. Padl vedoucí kamarád; bylo třeba, aby jiný přešel ihned na jeho místo a všichni aby se napjali a nahradii ztracenou sílu.

Petr Berwitz byl opravdu pro ně ztracen. Šest neděl zůstával ležet v nemocnici, a když doktoři prohlásili, že jeho stav se už zlepšil a že si ho rodina může vzít, odvezli bělovlasého starce s hlavou nachýlenou k pravé straně těla, která zůstala trvale ochromena. Berwitz mohl mluvit, ale s velkými potížemi, a proto raději mlčel. Jeho mdlý, unavený pohled však tiše sledoval, co se kolem děje, jeho mozek myslil a jeho levá ruka dávala malá znamení, souhlasí-li nebo nesouhlasí. Kerholec sehnal ve městě ojízdnou lenošku, která se stala trvalým útulkem nemocného. Když ho do ní po prvé uložili, zakýval rukou, že je spokojen, a pak s námahou vyslovil své jediné přání:

„Do cirkusu!“

Ani jako lazar se nechtěl rozloučiti s tím, v čem vyrostl, co vytvářel, co bylo jeho chloubou a radotí po celý život. Chápali ho a paní Anežka bez dlouhého přemýšlení prohlásila, že tentokrát se nepřestěhuje do najatého bytu, nýbrž že přezimuje s Berwitzem v maringotce, aby mohl být stále v podniku. Karas otec odstranil u jejich vozu schůdky a místo nich připevnil táhlou líhu, aby bylo možno se židlí vjíždět a vyjíždět. Opatrování nemocného převzal Malina. Nemluvný stařec našel opět řeč, když uzřel tehdy před nemocnicí toho, jejž divným nutkáním pudu začal ve cvhíli neštěstí hledat. Usadil se rovnou u jeho lože a nehnul se od něho na krok, mluvě na něho broukavými dobráckými a mazlivými větami, jako by starý principál byl opět tím maličkým batolivým Petříčkem, jejž Malina kdysi před zraky děda Humberta kolébal jako drsně srdečná chůva. Ochromený patron ležel nehybně, s očima přivřenýma, ale blaženě jako útěšné pohádkce naslouchal tomu stařeckému žvatlání o lidech a zvířatech, o koních a šelmách, o běháku Gajdámošovi a o domptéru Gambierovi, o panu hraběti d’Ascensons a grófovi Pallachichovi a jak Miss Satanella přivedla první lipicny, o slavné jízdě Ruskem a jak koupili slona Bingo v Teheráně. Tichá záře spokojenosti se sensla na obličej trpícího, a když se Malina odmlčel, levá ruka Berwitzova vyhledala jeho kostnatou pravici, aby ji vděčně pohladila.

Nyní byli ti dva od rána o noci nerozlučný zjev Cirkusu Humberto. Jak se spolu nasnídali, oblékl Vendelín Malina svého ředitele, pomohl mu do lenošky a už jej vezl pomalu a opatrně do koníren, kde zůstali stát u vchodu, a Berwitz jen očima přihlížel, jak kočové čisté a opatrují koně. Pak stiskl Malinovi ruku a Malina ho odvel mezi klece dravců nebo k opicím a papouškům nebo před spoutané sloní stádo nebo k lóžím v šapitó, kde mohl principál sledovat všecky zkoušky. Navykli si na sebe tak, že Berwitzovi stačila jen malá zmanení rukou nebo očima a Malina už věděl, co chce. Ba nesmírná oddanost Malinova k pánovi dostoupila té míry, že Malinovi stačilo se zadívat do Berwitzových očí a jeho ústa vyslovovala, co Berwitz chtěl říci. Lidé zprvu nechápali a rozkřikovali se na dědu Malinu, že on je poslední, který tu má co rozkazovat. ale pak už si navykli na ten podivn…