Na naší světnici je nejstarší Lewandowski. Je to čtyřicátník a leží v nemocnici už deset měsíců s těžkou ranou do břicha. Teprve v posledních týdnech to přivedl tak daleko, že může shrbeně trochu pokulhávat.
Několik dní je ve velikém rozčilení. Psala mu jeho žena z malého hnízda v Polsku, kde žije, že sehnala tolik peněz, aby si mohla zaplatit jízdné a navštívit ho.
Je už na cestě a může každým dnem dojet. Lewandowskému nechutná jídlo, dokonce rozdá i klobásu s červeným zelím, když se v ní trochu pošťoural. Běhá stále po světnici s dopisem v ruce, každý jej už tucetkrát četl, poštovní razítko je bůh ví už po kolikáté přezkoumáno, písmo lze skrze skvrny z mastnoty a otisky prstů sotva přečíst, a co se musí stát, to se stane: Lewandowski dostane horečku a musí zase do postele.
Neviděl svou ženu už dvě léta. Porodila mezitím dítě, to přinese s sebou. Ale Lewandowski se obírá něčím docela jiným. Doufal, že dostane vycházku, přijde-li jeho stará, neboť to je přec jisto: Vidět se je docela hezké, ale má-li člověk po takové době zase svou ženu, chtěl by, když to půjde, přece ještě něco jiného.
Lewandowski s námi o tom debatoval celé hodiny, neboť na vojně se z toho nedělá žádné tajemství. Nikdo se taky nad tím nepohoršuje. Ti, kdo už mohou vycházet, mu pověděli o několika skvělých zákoutích v městě, v zahradách a parcích, jeden věděl dokonce o malinké světničce.
Ale co je to všechno platné, Lewandowski leží v posteli a má své starosti. Život už ho vůbec netěší, propase-li tohle. Těšíme ho a slibujeme, že už to nějak narafičíme.
Druhého dne odpoledne se objeví jeho žena, malé, suché stvoření, s úzkostlivýma a bystrýma očima, v jakési černé mantile s okružím a stuhami, bůh ví, kde a po kom to podědila.
Tiše něco bručí a zůstane ostýchavě stát u dveří. Lekne se, že je nás tam šest chlapů.
„No, Marjo," povídá Lewandowski, a když mluví, tak se mu nebezpečně pohybuje ohryzek, "pojď jen klidně dál, ti tady ti nic neudělají."
Jde kolem celé světnice a podává každému z nás ruku. Potom ukazuje dítě, které mezitím nadělalo do plen. Má s sebou velkou, perlam…
Erich Maria Remarque
Jana Kolářová –
Běžně válečnou literaturu nečtu, ale tuhle klasiku jsem musela zkusit. A nelituju. Na západní frontě klid je drsná, smutná a neskutečně upřímná kniha. Remarque bravurně popisuje chaos a zoufalství vojáků, kteří ani nevědí, proč vlasně bojují, plní si rozkazy, ale vnitřně to kolikrát cítí úplně jinak. Po přečtení mám o válce jasnější představu, ale těžší srdce. Jedna z nejsilnějších knih o válce, co jsem kdy četla.
Stanislav Pokorný –
Na západní frontě klid mě šokovalo svou autentičností a hloubkou. Remarque zde neváhá ukázat válku bez příkras – takovou, jaká je. Příběh mě zasáhl svou tragičností a beznadějí, kterou vojáci prožívali. K téhle knize jsem se vrátil už několikrát, patří mezi moje nejoblíbenější od tohoto autora.
Vendula P. –
Drsné a realistické zobrazení života vojáků v první světové válce. Remarque dokáže skvěle popsat hrůzy války i psychické utrpení mladých mužů. Kniha mě donutila si uvědomit, jak kruté a zbytečné jsou válečné konflikty a jak můžu být ráda, že mě tohle minulo. I když v dnešním světě, kde je hned několik válek „za humny“, to nemusí trvat věčně.
Richard Boušek –
Remarque v této knize odhaluje syrovou pravdu o válce – bez heroizace, bez vznešených ideálů, jen s chladným realismem. Na západní frontě klid sleduje mladé vojáky, kteří byli donuceni rychle dospět v nelítostném světě plném smrti a ztrát. Paul a jeho kamarádi v příběhu neztrácejí jen svůj fyzický komfort, ale hlavně duševní stabilitu a naději. Tato kniha mě naprosto dostala svou upřímností a hloubkou. Remarque ukazuje, že válka ničí nejen bojiště, ale i všechno, co tvoří lidskou podstatu. Rozhodně doporučuji každému, kdo chce pochopit skutečné hrůzy války.