VIII
Baráky tábora na Vřesovišti ještě znám. Tady vychoval Himmelstoss Tjadena. Ale jinak tu znám málo koho; všechno je vyměněno, jako vždy. Jenom některé z těch lidí jsem dříve letmo zahlédl.
Službu kroutím mechanicky. Večer jsem skoro stále ve vojenském zátiší, tam jsou vyloženy časopisy, ale já jich nečtu; za to je tam klavír, na který rád hrávám.
Obsluhují dvě děvčata; jedna z nich je mladá. Tábor je obklíčen vysokým drátěným plotem. Když se vracíme pozdě ze zátiší, musíme mít pasírky. Kdo si to umí zařídit se stráží, proklouzne přirozeně i tak.
Mezi jalovcovými keři a březinami na vřesovišti cvičíme každý den v rotách. Lze to snést, nežádá-li se víc. Běháme kupředu, vrháme se na zem, a náš dech ohýbá stébla a kvítka vřesu. Písek, díváme-li se naň tak těsně u země, je čistý jako písek v laboratoriu a je složen z mnoha velmi malých křemínků. Podivně to láká zahrabat do něho ruku.
Ale to nejkrásnější jsou lesy lemované břízami. Mění každou chvíli barvu. Teď svítí kmeny nejjasnější bělí, a hedvábně a vzdušně vznáší se mezi nimi pastelová zeleň listů; - v nejbližším okamžiku se mění všechno v opálovou modř, která stříbřitě přilétá od okraje lesíka a těrkuje zeleň;.- ale hned na jednom místě se prohlubuje skoro až do černi, jde-li přes slunce oblak. A tento stín běží jako přízrak po kmenech, teď bledo-žlutých, dál přes vřesovisko až k obzoru, - mezitím však už stojí břízy jako slavnostní prapory s bílými žerďmi před zlatorudým plápolem jejich zbarveného listí.
Mnohdy se tak ponořím do této hry nejjemnějších světel a průsvitných stínů, že přeslechnu téměř komando; - když je člověk sám, začíná pozorovat a milovat přírodu. A nemám tu mnoho styku s lidmi, nepřeju si ho taky nad normální míru. Známe se příliš málo, než abychom dělali víc, než trochu žvanili, a večer hráli jednadvacet nebo ramšia.
Vedle našich baráků je velký tábor Rusů. Je sic od nás oddělen drátěným plotem, ale zajatcům se občas přec podaří k nám přijít. Jsou plaší a úzkostní, mají při tom ponejvíce plnovousy a jsou velcí; následkem toho vypadají jako zpráskaní, pokorní bernardýni.
Plíží se kolem našich baráků a paběrkují v sudech s odpadky. Představte si, co tam najdou. Stravu máme přesně odměřenu a při tom špatnou, dostáváme tuřín, rozkrájený na šest dílů a vařený ve vodě, mrkev, která je ještě špinavá; skvrnité brambory jsou náramnou lahůdkou a to nejlepší je řídká polévka s rýží, v níž má být nadrobno rozkrájená hovězí šláchotina. Ale je rozkrájena tak na drobno, že ji ani nenajdeš.
Přes to ovšem se všechno sní. Je-li někdo vskutku tak bohat, že nepotřebuje dojíst do dna, stojí tu už deset jiných, kteří to rádi převezmou. Jenom zbytky, které nelze už lžící vyškrabat, se vypláchno…
Jana Kolářová –
Běžně válečnou literaturu nečtu, ale tuhle klasiku jsem musela zkusit. A nelituju. Na západní frontě klid je drsná, smutná a neskutečně upřímná kniha. Remarque bravurně popisuje chaos a zoufalství vojáků, kteří ani nevědí, proč vlasně bojují, plní si rozkazy, ale vnitřně to kolikrát cítí úplně jinak. Po přečtení mám o válce jasnější představu, ale těžší srdce. Jedna z nejsilnějších knih o válce, co jsem kdy četla.
Stanislav Pokorný –
Na západní frontě klid mě šokovalo svou autentičností a hloubkou. Remarque zde neváhá ukázat válku bez příkras – takovou, jaká je. Příběh mě zasáhl svou tragičností a beznadějí, kterou vojáci prožívali. K téhle knize jsem se vrátil už několikrát, patří mezi moje nejoblíbenější od tohoto autora.
Vendula P. –
Drsné a realistické zobrazení života vojáků v první světové válce. Remarque dokáže skvěle popsat hrůzy války i psychické utrpení mladých mužů. Kniha mě donutila si uvědomit, jak kruté a zbytečné jsou válečné konflikty a jak můžu být ráda, že mě tohle minulo. I když v dnešním světě, kde je hned několik válek „za humny“, to nemusí trvat věčně.
Richard Boušek –
Remarque v této knize odhaluje syrovou pravdu o válce – bez heroizace, bez vznešených ideálů, jen s chladným realismem. Na západní frontě klid sleduje mladé vojáky, kteří byli donuceni rychle dospět v nelítostném světě plném smrti a ztrát. Paul a jeho kamarádi v příběhu neztrácejí jen svůj fyzický komfort, ale hlavně duševní stabilitu a naději. Tato kniha mě naprosto dostala svou upřímností a hloubkou. Remarque ukazuje, že válka ničí nejen bojiště, ale i všechno, co tvoří lidskou podstatu. Rozhodně doporučuji každému, kdo chce pochopit skutečné hrůzy války.