XI.
Příští večer jsem dostal dopis od advokáta: Povolení k pobytu mi¨bylo prodlouženo o šest měsíců. Měl jsem pocit jako na houpačce: jednou je člověk nahoře, pak zase dole. Už jsem si na to zvykl. Advokát mi psal, abych ho příští týden dopoledne zavolal. Dovedl jsem si domyslet proč.
Když jsem přišel do zchátralého hotelu, seděla tam Nataša Petrovna.
„Čekáte na Melikova?“ zeptal jsem se poněkud zaujatě.
„Ne, čekám na vás.“
Zasmála se. „Známe se tak málo a máme si toho tolik co odpouštět, že je to až napínavé. Jak je to s námi dvěma?“
„Skvělé,“ řekl jsem. „Přinejmenším se spolu, jak se zdá, nenudíme.“
„Už jste jedl?“
Rychle jsem si v duchu spočítal peníze. „Ne, ještě ne. Zajdeme si k Longchampovi?“
Změřila si mě. Měl jsem na sobě nový oblek. „Nový!“ řekla a já následoval její pohled.
Zvedl jsem nohu s botou. „Taky nové! Myslíte, že jsem dost longchampský?“
„Včera večer jsem byla v Pavilónu. Byla tam otrava. V létě by se mělo sedět venku. Na tohle v Americe ještě nepřišli. A kavárnu tu taky nenajdete.“
„Zato cukrárny.“
Blýskla po mně očima. „Jo, pro staré báby, co jsou cítit uvadlým listím.“
„Mám v pokoji kastrol segedinského guláše,“ řekl jsem. „Je to ažaž pro šest zdatných jedlíků, a dělala ho jedna maďarská kuchařka. Už včera večer byl znamenitý, dneska večer bude ještě lepší. Segedinský guláš se zelím a kmínem je ohřátý lepší než čerstvý.“
„Jak jste přišel k segedinskému guláši?“
„Byl jsem včera večer na jedné oslavě.“
„To se mi ještě nestalo, abych si z nějaké oslavy přinesla domů guláš pro šest lidí. Kde to bylo? V...?“
Vrhl jsem na ni varovný pohled. „Kdepak, v žádné německé knajpě. Guláš je maďarské jídlo, ne německé. Byl jsem pozván do soukromí. Tančilo se tam,“ dodal jsem, abych se jí pomstil za to, co si myslela.
„Tak, tančilo se tam. Zdá se, že už se tu jaksepatří vyznáte.“
Neměl jsem chuť být dál vyslýchán. „To je tam takový zvyk,“ vysvětloval jsem. „Osamělí staří mládenci, kteří bezútěšně vegetují po hotelích, dostanou od lidumilné hostitelky jako výslužku kastrol guláše, co zbyl. Tam ho nadělali pro celý regiment. Navíc jsme ještě s jedním přítelem dostali okurky v láku a višňový koláč. Prostě krmě pro bohy. Bohužel guláš je studený.“
„Nedá se ohřát?“
„Kde?“ řekl jsem. „V pokoji mám jen maličký elektrický vařič na kávu, nic víc.“
Nataša Petrovna se zasmála. „Doufám, že nemáte u sebe v pokoji taky pár leptů, které ukazujete svým dámským návštěvám?“
„Vidíte, tohle mě ještě nenapadlo. Nemáte chuť podívat se k Longchampovi?“
„Ne. Básnil jste o tom svém guláši příliš lákavě.“ Po chvíli Nataša Petrovna dodala: „Melikov musí přijít každou chvíli. Určitě nám pomůže. Pojďme se zatím na půl hodinky projít. Dneska jsem ještě nebyla venku. Na ten váš guláš je určitě zapotřebí i pořádně vytrávit.“
„Dobrá.“
Šli jsme spolu ulicemi. Domy se rozplývaly v načervenalém světle. V obchodech se rozsvěcovala světla. Nataša Petrovna mi řekla, že trpí komplexem, pokud jde o boty. Prý nedokáže přejít kolem obchodu s obuví. I když si jej hodinu předtím prohlížela, musí se u něho na zpáteční cestě znovu zastavit a podívat se, jestli se mezitím něco nezměnilo. „Jsem pošuk, co?“
„Proč?“
„Nic se přece změnit nemohlo. Vždyť jsem si předtím všechno dobře prohlédla.“
„Mohla jste něco přehlédnout. Kromě toho mohlo majitele napadnout, aby výlohu nově upravil.“
„Po zavření?“
„Kdy jindy? Dokud má otevřeno, musí prodávat.“
Rychle na mě pohlédla. „Vy jste...,“ ťukla si na spánek„,počkat! Fakt se mi několikrát stalo, že byla výloha nově upravena. Znáte to: frmolej se v punčochách za výlohou a tváří se, že chodce, co se zastaví před výkladem, nevidí.“
Předvedla to.
„A co módní obchody?“ zeptal jsem se. „To je má profese. Toho mám přes den až po krk.“ Došli jsme skoro až ke Kahnovu obchodu. Mezitím jsem se rozhodl, že požádám Kahna, aby mi půjčil elektrický vařič. K mému překvapení byl ještě v obchodě. „Okamžik,“ řekl jsem Nataše Petrovně, „tady je řešení problému, který máme s naší večeří.“
Otevřel jsem dveře. „Jdete jako na zavolanou!“ řekl Kahn a pohlédl přese mne na Natašu Petrovnu. „Nevezmete dámu dovnitř?“
„Ani mě nenapadne,“ opáčil jsem. „Přišel jsem si jenom vypůjčit elektrický vařič.“
„Teď?“
„Teď.“
„To nepůjde. Potřebuju ho sám. Dnes večer vysílají v rádiu poslední vylučovací kola mistrovství v boxu. Čekám na večeři Carmen. Musí tu být každou chvíli. Má už tři čtvrti hodiny zpoždění. Naštěstí to u ohřívaného guláše nevadí.“
„Carmen,“ řekl jsem a pohlédl na Natašu, která najednou stála na druhé straně výkladní skříně tak cizí a žádoucí, jako by byla vzdálena stovku kilometrů. „Carmen,“ opakoval jsem.
„Jo. Proč tu nezůstanete? Mohli bychom povečeřet společně a pak si poslechnout zápas.“
„To je nápad,“ řekl jsem. „Jídla je tu přece dost.“
„Dokonce je hotové.“
„Ale kde bychom jedli? Váš pokoj je pro čtyři osoby moc malý.“
„Tady v krámě.“
„V krámě?“
Zamířil jsem k Nataše Petrovně, stále ještě tak vzdálené v odrazu šedivě stříbrného světla výlohy. Když jsem u ní stanul, měl jsem podivný pocit, že je mi pojednou bližší než kdykoli předtím. Iluze světla, stínů a zrcadlení, pomyslel jsem si idiotsky.
„Jsme pozváni na večeři,“ řekl jsem. „A na box.“
„A co můj guláš?“
„A na guláš,“ řekl jsem.
„Jak to?“
„Uvidíte.“
„To máte po celém městě poschovávané kastroly s gulášem?“ zeptala se užasle.
„Jen na strategických místech.“
Viděl jsem přicházet Carmen. Měla na sobě světlý plášť do deště a byla bez klobouku. Kahn vyšel z obchodu. Viděl jsem, jak si Nataša Carmen bleskurychle změřila. Carmen jí to neoplatila. Taky nebyla ani trochu překvapena. V narudlém večerním světle měly její černé vlasy tiziánový nádech. „Trošku jsem se zpozdila,“ oznámila klidně. „Ale nevadí to, že? Když jde o guláš. Nedali vám na cestu taky pár třešňových koláčů?“
„Třešňových, tvarohových i jablkových,“ řekl Kahn s lehce ironickým úsměvem.
„Dnes dopoledne přišel balík z Vriesländerovy nevyčerpatelné kuchyně.“
„Dokonce i vodka,“ odvětila Nataša Petrovna. „Den plný překvapení.“
Gulá…
Bořek Látal –
Remarque v Stínech v ráji přináší silný příběh o exilu, ztrátě a naději. Emigranti v poválečné Americe sice unikli hrůzám nacismu, ale vnitřní démoni je neopouštějí. Kniha nabízí působivou atmosféru a realistické postavy, které čtenáři zůstanou v paměti ještě dlouho po dočten
Lucka Korecká –
Remarquovo Stíny v ráji od jsou melancholickým a hlubokým příběhem o lidech, kteří po útěku před nacismem hledají nový život v Americe. Hlavní hrdina se snaží zapomenout na minulost, ale trauma války ho pronásleduje i v novém prostředí. Tahle kniha mistrně vykresluje tíživou atmosféru, nejistotu i touhu po svobodném a klidném životě.