Stíny v ráji

XXIV.

V Garden of Allah byl bazén a spousta malých domků, které se pronajímaly. Bydlelo se v nich po dvou i jednotlivě. Já jsem byl ubytován v jednom, ve kterém už bydlel nějaký herec. Měli jsme každý jeden pokoj a koupelnu jsme používali dohromady. Celek v sobě měl cosi z pohodlného cikánského tábora. Byl jsem příjemně překvapen a hned se mi tam líbilo. Herec mě už první večer pozval k sobě. Naléval whisky a kalifornské víno, a pomalu se začínali scházet jeho známí. Nálada byla celkem nenucená, kdo měl chuť se vykoupat, skočil do zelenomodře osvětleného bazénu a ochladil se. Vystupoval jsem ve své roli bývalého asistenta Louvru. Protože jsem nevěděl, jak dalece by se to mohlo roznést, považoval jsem za lepší zůstat u toho i soukromě, koneckonců kvůli tomu mě Silvers přijal.

První dny jsem neměl co dělat. Obrazy, které Silvers odeslal z New Yorku, ještě nedošly. Potloukal jsem se po Alláhově zahradě se svým sousedem, hercem Johnem Scottem, jezdil s ním k moři a poučoval jsem se od něho o životě v Hollywoodu. Už v New Yorku jsem často míval pocit neskutečnosti, protože tato veliká zem vedla válku, ze které vůbec nic neviděla a která se odehrávala na druhé polokouli země — a tady v Hollywoodu se stala veskrze literární záležitostí. Byla tu spousta plukovníků a kapitánů, kteří se v uniformách naparovali jako pávi, ale o válce neměli ani tuchy. Byli to filmoví plukovníci, filmoví kapitáni, filmoví režiséři a filmoví producenti, kteří byli přes noc jmenováni plukovníky za něco, co mělo co dělat s válečnými filmy, a kteří o vojně nevěděli víc, než že se při pozdravu nesundává čepice. Válka se tady zvrhla v jakýsi Divoký západ, a člověk tu měl pocit, že komparsisti nějakého filmu chodí v uniformách i večer. Skutečnost a zdání se tu prolínaly tak dokonale, že se z nich stala nová substance — tak jako z mědi a zinku vznikne mosaz, která vypadá jako zlato. S tím nemělo nijak co dělat, že Hollywood byl plný velkých hudebníků, básníků a filozofů, protože právě tak plný byl fantastů, sektářů a podvodníků. Všechny přijal, a kdo se včas nezachránil, ztratil svou identitu, ať už tomu věřil nebo ne. Otřepaná fráze o upsání duše ďáblu tady platila do puntíku. Ale pořád to byla jenom měď a zinek, co se tu stávalo mosazí a nad čím se dojemně hořekovalo.

* * *

Seděli jsme na písku pláže Santa Monica. Před námi se valily šedozelené vlny Tichého oceánu. Vedle nás křičely děti. Za námi v dřevěném stánku vařili humry. Příští komparsisté promenovali kolem a doufali, že je objeví nějaký lovec talentů nebo budoucí asistent režie. Všechny servírky v restauracích čekaly na svůj veliký okamžik: konzumovaly moře líčidel, rtěnek, přiléhavých kalhot a minisukní. Nade vším, jako v sále loterie, se vznášelo očekávání hlavní výhry: Být objeven pro film.

„Tannenbaum?“ řekl jsem nevěřícně a zadíval jsem se na osobu v kostkovaném saku, která se temně vynořila proti slunci a zakryla obzor.

„Osobně,“ odvětil představitel nacistických rolí důstojně. „Bydlíte v Garden of Allah, viďte?“

„Jak to víte?“

„Je to domov herců-emigrantů.“

„Sakra! Myslel jsem, že už tomu konečně uniknu. Bydlíte tam taky?“

„Nastěhoval jsem se dnes v poledne.“

„Dnes v poledne! Tedy před dvěma hodinami? A teď už se potloukáte bez kravaty, s křiklavě červeným hedvábným šátkem, s oranžovými vlasy a v žlutě károvaném saku u Tichého oceánu? Všechna čest!“

„Člověk sebou musí hodit. Koukám, že jste tu se Scottem.“

„Vy už Scotta znáte?“

„Jak by ne. Vždyť jsem tu byl už dvakrát. Jednou jako scharführer, podruhé jako sturmbannführer.“

„To tedy děláte rychle kariéru. Teď jste sturmbannführer?“

„Gruppenführer.“

„Už točíte?“ zeptal se Scott.

„Ještě ne. Začneme příští týden. Teď máme kostýmové zkoušky.“

Kostýmové zkoušky, pomyslel jsem si. To, nač jsem se neodvažoval myslet a co jsem se snažil vypudit ze svých snů, se tady už stalo hrou. Civěl jsem na Tannenbauma a na okamžik jsem znenadání pocítil úžasné osvobození. Viděl jsem neklid stříbřitě šedivého oceánu, vlnobití rtuti a olova, svírající horizont, a předtím směšného človíčka, pro něhož se katastrofa světa proměnila v kostýmovou zkoušku, v líčidla a v libreto, a bylo mi, jako by se nade mnou roztrhl těžký příkrov mraků. Snad, pomyslel jsem si, snad se stane, že už to nebudu brát tak vážně! Snad už to nade mnou nebude viset jako obrovský ledovec, čekající jen na to, aby mě pohřbil pod svým ledem.

„Kdy jste emigroval, Tannenbaume?“ zeptal jsem se.

„Ve třiatřicátém.“

Chtěl jsem se ptát dál, ale vzpamatoval jsem se. Chtěl jsem vědět, jestli někoho ztratil, nějaké příbuzné, jimž už se nepodařilo utéct, nebo byli povražděni — bylo to pravděpodobné, ale bylo lepší se na to neptat. Chtěl jsem se na to vlastně ptát proto, abych zjistil, jestli to už překonal a dostal se tak daleko, že už dokáže bez nesnází a zábran hrát lidi, kteří byli těmi vrahy. Nebylo to třeba. Fakt, že hrál, byl dostačující odpovědí.

„Jsem rád, že jsme se tu setkali, Tannenbaume,“ řekl jsem.

Podezíravě po mně zašilhal. „Náš vztah nebyl zrovna takový, abychom si museli dělat komplimenty,“ řekl.

„Myslím to doopravdy,“ řekl jsem.

* * *

Silvers rozvinul tajuplnou činnost, která nebyla k ničemu. Po několika dnech toho nechal a přešel k přímému útoku. Zavolal producentům a režisérům, s nimiž se kdysi seznámil prostřednictvím jiných kupců, a pozval je, aby se přišli podívat na jeho obrazy. Ale stalo se, co se obvykle stává: Lidé, kteří ho v New Yorku málem se slzami v očích prosili, aby je navštívil, až bude jednou v Los Angeles, se na něj teď najednou jen těžko upamatovávali, a když je požádal, aby se přišli podívat na obrazy, neměli kdy.

„Čert vem tyhle barbary,“ vrčel po prvním týdnu. „Jestli se to nezmění, tak sbalíme kufry a vrátíme se do New Yorku. Co je to za lidi, co bydlí v Garden of Allah?“

„Žádní zákazníci,“ odpověděl jsem. „Nanejvýš tak zájemci o menší kresby nebo litografie.“

„Malé ryby taky ryby. Máte přece s sebou dvě malé Degasovy kresby a dvě uhlokresby od Picassa. Vemte si je, pověste je ve…