Stíny v ráji

X.

Zašel jsem pro Kahna. Byli jsem pozváni na slavnost k rodině Vriesländerových. „Bude to něco takového jako dřív bývala bar micve, odpovídající konfirmaci u protestantů,“ řekl Kahn. „Vriesländerovi dostali předevčírem občanství.“

„Tak brzy? Copak se nemusí čekat pět let?“

„Vriesländerovi čekali pět let. Patří k takzvané „smart vlně“. Přistěhovali se do Ameriky už před válkou.“

„Opravdu smart,“ řekl jsem. „Proč nás to taky nenapadlo?“

Vriesländerovi patřili k lidem, kteří měli štěstí. Část svých peněz deponovali v Americe už před nacismem. Starý pán totiž nevěřil ani Němcům, ani Evropanům. Co mohl postrádat, investoval do amerických akcií, hlavně do American Tel and Tel a ty během času docela slušně stouply. Jedinou věcí, kterou propásl, byl správný termín. Převedl do Ameriky část svých peněz, ale jenom tu, kterou nepotřeboval v obchodě. Vriesländer obchodoval s hedvábím a kožešinami a myslel si, že je dost chytrý, aby všechno prodal, teprve až to začne smrdět. A situace začala smrdět už dva roky předtím, než se nacisti dostali k moci. S Darmstädtskou a Národní bankou, jednou z největších německých bank, se to najednou začalo houpat. Nastal útok na pokladny. Němci nezapomněli na strašnou inflaci před deseti roky. Bilion marek se tenkrát smrskl na čtyři marky. Vláda, aby předešla krachu, uzavřela pokladny a zablokovala všechny převody do ciziny. Chtěla tím zabránit, aby nebyly všechny rezervy marek vyměněny za stabilnější měnu. Byla to sice demokratická vláda, ale tímhle, aniž si to uvědomovala, vynesla rozsudek smrti nad spoustou židů a nepřátel nacistické strany. Blokáda z jednatřicátého roku nebyla nikdy zrušena. A tak když přišli nacisté, nemohl už skoro nikdo zachránit své peníze převodem do zahraničí. Buď tu musel všechno nechat a mohl jít, anebo zůstal u svých peněz a musel počítat s tím, že ho to bude třeba stát i život. V nacionálně socialistické partaji to považovali za jeden z nejlepších fórů.

Vriesländer tenkrát váhal. Nechtěl tam všechno nechat a jít; kromě toho propadl zvláštní euforii, které v třiatřicátém roce propadla spousta židů, totiž že tohle všechno je jenom přechodné. Že křik těch fanatiků utichne, jakmile dosáhnou toho, co chtějí: moci. A pak že přijde řádná vláda. Stačí jenom přežít těch několik měsíců, jako při každém převratu. Potom se zase všechno uklidní. Vriesländer byl při vší své obchodnické nedůvěřivosti zaníceným vlastencem. Nacistům nedůvěřoval, ale copak ještě pořád nemají ctihodného říšského prezidenta von Hindenburga, polní maršály a pruské opory práva a ctnosti?

Nějaký čas trvalo, než Vriesländer procitl ze svého snu. Trvalo to tak dlouho, než ho soud obvinil ze všech možných zločinů, od páchání podvodů až po znásilnění nedospělé učednice, kterou nikdy neviděl. Matka a dcera odpřisáhly, že žaloba byla vznesena právem; bláhový Vriesländer rozhořčeně odmítl vydírání matky — chtěla padesát tisíc marek — protože ještě stále věřil v příslovečně spravedlivou německou justici. Ale velmi rychle se poučil a druhý vyděračský pokus už neodmítl. Jednou večer ho navštívil tajemník kriminální policie, za nímž stál vyšší partajnický funkcionář. Vyděračská částka byla tentokrát ještě vyšší, ale za to prý bude mít Vriesländer možnost i s rodinou utéct. Na holandských hranicích prý bude stráž do všeho zasvěcena. Vriesländer i jeho rodina se dostali za hranice. Nejdřív jeho žena a dcera. Když dostal z Arnheimu pohlednici, odevzdal zbytek svých akcií. O tři dny později byl v Holandsku. Pak začalo druhé dějství tragikomedie. Vriesländerův pas prošel dřív, než si stačil zažádat o americké vízum. Pokoušel se sehnat si jiné doklady. Marně. Podařilo se mu, že z Ameriky dostával určitou částku peněz. Potom ale ustalo i to. Zbytek, což byla zdaleka největší část, deponoval Vriesländer tak, že mu mohl být vyplacen jen osobně. Počítal s tím, že se samozřejmě dostane do New Yorku tak, aby mu to všechno vyšlo. Ale teď mu pas prošel a Vriesländer byl milionářem bez halíře v kapse. Odjel do Francie, ale tamější úřady už byly značně nervózní a jednaly s ním jako s jedním ze spousty těch, kteří ze strachu o život a ve snaze dostat povolení k pobytu, vyprávěli všechno možné. Nakonec dostal na svůj prošlý pas vízum, protože měl v Americe příbuzné, kteří se za něho zaručili.

Když vybral ze sejfu balík akcií, políbil tu nejhořejší a rozhodl se, že si změní jméno.

* * *

Toto tedy byl poslední den Vriesländera a první den Daniela Warwicka. Využil možnosti, aby si při získání občanství změnil jméno. Vešli jsme do velkého, ozářeného salónu. Hned bylo vidět, že Vriesländer za ten čas v Americe nezahálel. Všude a ve všem bylo cítit bohatství. V jídelně byl zřízen obrovský bufet. Jeden stůl byl plný sladkostí, mezi nimiž byly taky dva dorty, jeden s nápisem, „Vriesländer“ a druhý „Warwick“. „Vriesländer“ měl čokoládový okraj a člověk v něm mohl při trošce fantazie spatřovat symbolizovaný smuteční okraj, zatímco okraj „Warwicka“ byl z růžového marcipánu, na kterém se skvěly růže. „Nápad mé kuchařky,“ řekl Vriesländer pyšně. „Co tomu říkáte?“

Jeho červený široký obličej zářil spokojeností. „Dort Vriesländer dneska rozkrájíme a sníme,“ pravil. „Ten druhý zůstane celý. Je to taková jakási symbolika.“

„Jak jste přišel na jméno Warwick?“ zeptal se Kahn. „Není to známý anglický rod?“

Vriesländer přikývl. „Právě proto! Když už jsem si mohl vybrat nějaké jméno, tak jsem chtěl tentokrát něco moudrého. Co budete pít, pane Kahne?“

Kahn na něho upřel pohled. „Šampaňské! Dom Perignon. To jste povinován svému jménu.“

Vriesländer na okamžik zrozpačitěl. „Tohle bohužel nemáme, pane Kahne. Ale máme dobré americké šampaňské.“

„Americké? To mi radši dejte skleničku bordeaux.“

„Kalifornského. Máme dobré.“

„Pane Vriesländere,“ prohlásil Kahn shovívavě, „Bordeaux je sice obsazeno Němci, ale v Kalifornii přece ještě neleží. Tak daleko své nové vlastenecké city snad přece jen hnát nemusíte.“

„V tom to není.“ Vriesländer nadmul hruď ve smokingu. Knoflíky u košile měl z malých safírů. …