Stíny v ráji

XX.

„Pořádám malou slavnost,“ řekl Silvers. „Jste rovněž pozván.“

„Děkuju,“ řekl jsem bez nadšení. „Musím bohužel odříct. Nemám smoking.“

„Žádný nepotřebujete. Tohleto je letní party. Každý může přijít, v čem chce.“

Neviděl jsem východisko. „Tak dobrá,“ řekl jsem.

„Mohl byste přivést taky paní Whymperovou.“

„Pozval jste ji?“

„Ještě ne. Ale je to vaše známá.“

Podíval jsem se na toho starého lišáka. „Pochybuji, že by se nechala jen tak přivést. Kromě toho ji, jak jste mi říkal, znáte mnohem déle než já.“

„No nic, to já jen tak. Přijdou velmi zajímaví lidé.“

Dovedl jsem si ty zajímavé lidi představit. Pro tu část lidstva, která žije z kšeftu, je aplikovaná psychologie velice prostá. Ten, na kom se dá vydělat, je zajímavý člověk, zbytek se pak dělí na lidi milé a bezvýznamné. Ten, na kom se prodělá, je přirozeně pěkný lotr. Silvers se držel těchto pravidel fanaticky, dokonce šel v tomto směru ještě dál.

Rockefellerovi, Fordovi a Mellonovi, o nichž mi toho Silvers napovídal tolik, že jsem si musel myslet, že jsou jeho nejlepšími přáteli a proto tu tedy nebudou chybět, na večírku nebyli. Místo nich tu byli jiní milionáři — pravděpodobně i ti z prvních generací, ne z druhé nebo třetí. Byli hluční, srdeční a pohybovali se ve fascinujících rovinách mezi velkou jistotou, pokud šlo o vydělávání peněz, a lehkou nejistotou, pokud šlo o znalost obrazů, jež nakupovali. Všichni se cítili sběrateli, ne lidmi, kteří prostě získali pár obrazů a rozvěsili si je ve svých domech. To byl Silversův královský trik: udělal z nich sběratele, postaral se, aby si od nich nějaké muzeum příležitostně vypůjčilo na výstavu některý jejich obraz, který pak byl uveden v katalogu s poznámkou Ze sbírky pana a paní X, a tím postoupili na horoucně vytouženém společenském žebříčku o další příčku.

Náhle jsem naproti spatřil paní Whymperovou. Kývala na mě, abych k ní šel. „Co tu děláte mezi těmihle žraloky?“ zeptala se. „Kvůli tomu jste mě pozval? Strašní lidé! Nepůjdeme?“

„Kam?“

„Kamkoli. Do El Morocca. Nebo ke mně domů.“

„Rád,“ řekl jsem.“Ale nemohu odtud odejít. Jsem tu tak napůl ve službě.“

„Napůl? A co já? Vůči mně nemáte závazky? Přece mě odtud musíte dostat pryč. Vždyť jste mě pozval.“

Její argumentace mi nepřipadala hloupá. „Nejste náhodou Ruska?“ zeptal jsem se.

„Ne. Proč?“

„S takovouhle bravurní logikou jsem se totiž často setkal u Rusek, které na základě falešných premis a falešných závěrů docházejí k nevyvratitelně správnému požadavku. Ohromně dráždivé, ohromně ženské a ohromně klamné.“

Najednou se dala do smíchu. „To znáte tolik Rusek?“

„Několik. Emigrantek. Všiml jsem si, že mají geniální nadání ustavičně, bezdůvodně a falešně obviňovat muže. Domnívají se, že to vzpružuje lásku.“

„Co všechno vy nevíte!“ řekla paní Whymperová a doprovodila to dlouhým, zastřeným pohledem. „Kam půjdeme? Nemám chuť poslouchat dál falešná kázání téhle Červené karkulky.“

„Jak to Červené karkulky?“

„Vlka v beránčí kůži.“

„To nebyla pohádka o Červené karkulce. To je citát z bible, paní Whymperová.“

„Díky, profesore, ale v obou případech se vyskytuje vlk. Nedělá se vám špatně, když vidíte tohle stádo malých a velkých hyen a vlků, kteří se tu potulují s Renoiry v hubách?"

„Zatím ne. Já jsem jiný než vy. Mám rád, když někdo mluví vážně o něčem, čemu nerozumí. Je to dětinství, které osvěžuje. Odborníci jsou zpravidla nudní.“

„A co ten váš velepapež, který mluví o svých obrazech se slzami v očích jako o svých dětech, a přesto je moc rád prodá, jen když na nich vydělá, ten čachrář s dětmi?“

Musel jsem se smát. Moc dobře pochopila tenhle kolotoč. „Co tu děláme?“ řekla. „Odvezte mě domů.“

„Odvezu vás domů, ale pak se sem musím ještě vrátit.“

„Dobrá.“ Mělo mi dojít, že dole stojí šofér s vozem, ale nepočítal jsem s tím. Postřehla můj údiv. „No tak už mě odvezte domů, však vás nepokoušu,“ řekla. „Šofér vás pak odveze zpátky. Nenávidím přicházet domů sama. Nemáte tušení, jak dovede být byt prázdný.“

„Ale ano,“ odvětil jsem. „Znám to.“

Šofér zastavil a otevřel dvířka, paní Whymperová vystoupila a nečekala na mě. Šla napřed k domovním dveřím. Namíchaně jsem šel za ní. „Je mi líto, že musím zase zpátky,“ řekl jsem, „ale jistě chápete, že to jinak nejde.“

„Ale ano, jde to jinak,“ odvětila. „Ale to zase nechápete vy. Dobrou noc. Johne, odvezte pana... jakže se jmenujete?“

Zazíral jsem na ni. „Martin,“ řekl jsem bez okolků.

Nepohnula brvou: „... Martina zpátky.“

Okamžik jsem uvažoval, nemám-li to odmítnout. Pak jsem nasedl. „Hoďte mě k nejbližšímu taxíku,“ řekl jsem šoférovi.

Rozjel se.

„Tady mi zastavte,“ řekl jsem o dvě ulice dál. „Tamhle je taxík.“

Šofér se otočil. „Co byste vystupoval? Mně to nedělá potíže odvézt vás zpátky.“

„Ale mně ano. Kvůli nám.!

Zašklebil se. „Panejo, máte vy to tak starosti.“

Zastavil. Dal jsem mu spropitné. Zavrtěl hlavou, ale vzal si je. Taxíkem jsem jel zpátky k Silversovi. Tam jsem zavrtěl hlavou i já a pomyslel jsem si: Co jsem to za idiota! „Zavezte mě do 57. ulice, roh Druhé avenue,“ řekl jsem taxikáři. „Ne do 62.“

„Jak je libo, šéfe. Krásná noc, co?“

„Horká.“

Vystoupil jsem u bratří Sternů. Lahůdkářství bylo ještě otevřené. Pár teploušů si požitkářsky vybíralo k večeři studený nářez. Zavolal jsem Natašu. Očekávala mě až za dvě tři hodiny. Proto jsem ji radši nejdřív zavolal, než se k ní vypravím. Den už byl dost bohatý na překvapení a nechtěl jsem zažít ještě nějaká další.

Byla doma. „Kde jsi?“ zeptala se do telefonu. „Máš u sběratelů přestávku?“

„Ani u sběratelů, ani u paní Whymperové. Jsem v krámě bratří Sternů, mezi sýry a salámy.“

„Přines tedy čtvrt kila salámu a černý chleba.“

„Máslo taky.“

„Máslo máme. Ale eidam by přišel vhod.“

Najednou jsem byl nesmírně šťastný. Když jsem vyšel z telefonní budky, motali se v obchodě tři pudlové. Poznal jsem Reného a jeho pána, zrzavého Jaspera. Jasper mě pozdravil s klackovitou nedbalostí, typickou pro teplouše. „Jakpak se máme, cizince? Dlouho jsme se neviděli.“

Koupil jsem salám, sýr a čokoládový věneček v alumíniov…