Stíny v ráji

XXXII.

Náhle šlo všechno strašně rychle. Týdny se rozplynuly jako sníh na ulicích. Nějaký čas jsem o Melikovovi neslyšel. Pak se jednoho rána opět objevil.

„Pustili tě?“ řekl jsem. „Už budeš mít pokoj?“

Zavrtěl hlavou. „Pustili mě na kauci. K soudnímu řízení teprve dojde.“

„Můžou ti něco dokázat?“

„Bude líp, když o tom nebudeme mluvit. A bude líp, když se nebudeš na nic ptát, Roberte. Když v New Yorku nic nevíš a na nic se neptáš, máš to nejjistější.“

„Jak myslíš, Vladimíre. Pohubnul jsi. Proč to trvalo tak dlouho, než tě pustili?“

„Tak tohle byla tvoje poslední otázka. Věř mi, Roberte, je to tak lepší. A vyhýbej se mi.“

„Ne,“ řekl jsem.

„Ale ano. A teď si dáme vodku. Už je to nějaký pátek, co jsem ji naposled pil.“

„Nevypadáš dobře. Jsi hubenější a smutnější. Doufejme, že se to brzy změní.“

„Ve vazbě se ze mě stal sedmdesátiletý dědek. A ten zatracený tlak mám moc vysoký.“

„Na to jsou léky.“

„Roberte,“ řekl Melikov tiše. „Proti starostem moc léků není. Nechci umřít v kriminále.“

Mlčel jsem. Venku tálo a teklo ze střech. „Nemůžeš...,“ řekl jsem tiše, „nemohl bys udělat to, co jsem dělával já, když jsem byl v nebezpečí? Amerika je veliká a neexistuje tu přihlašovací povinnost. Kromě toho je každý stát samostatný a má vlastní zákony. Nic ti nenavrhuju, jen přemýšlím nahlas.“

Melikov okamžik mlčel. Pak řekl: „Nechci, aby mě honili a hledali. Ne, Roberte, musím to zkusit se štěstím. S tím, že mi pomůžou lidé, kteří mi prozatím pomohli dostat se z kriminálu. Všecko ostatní pusťme z hlavy.“ Křečovitě se usmál. „Teď si vypijme vodku a doufejme v srdeční infarkt, dokud jsme ještě volni.“

*.*.*

V březnu se Vriesländerova dcera zasnoubila s jedním Američanem. V dubnu se brali. Vriesländer si usmyslel, že uspořádá dvě hostiny — jednu jako Američan, druhou jako bývalý emigrant. Byl sice skálopevně rozhodnut, že bude každým dnem poameričtěnější, a na svatbu své dcery s nefalšovaným, rodilým Američanem se díval jako na významný krok v tomto směru, ale zároveň chtěl nám bezdomovcům dát najevo, že o svém původu sice nemíní mluvit, ale taky ho nemíní zapírat. Z tohoto důvodu se konala jedna nefalšovaná svatební hostina za účasti ženichových příbuzných, původních to přistěhovalců z Mayflower, a několika vybraných emigrantů, kteří buď už občanství získali, nebo se stali profesory, a jedna hostina o něco později pro obyčejné bezdomovce a plebs. Neměl jsem nejmenší chuť se toho zúčastnit, ale Nataša, která byla celá lačná, když pomyslela na segedinský guláš Vriesländerovic kuchařky, na tom trvala, protože si myslela, že zase přinesu domů kastrol plný guláše.

Byl to, jak se Vriesländer vyjádřil, jakýsi večírek na rozloučenou a zároveň oslava nového začátku. „Putování pouští se chýlí ke konci.“ pravil.

„A kde je ta zaslíbená zem?“ zeptal se Kahn ironicky.

„Přece tady,“ odpověděl Vriesländer udiveně, „kde jinde?“

„Takže je to oslava vítězství, ne?“

„Židé žádná vítězství neoslavují, pane Kahne. Židé oslavují to, že přežili,“ pravil Vriesländer.

„Přijdou dnes večer taky novomanželé?“ zeptal jsem se paní Vriesländerové.

„Ne. Hned po svatbě odjeli na Floridu.“

„Do Miami?“

„Na Palm Beach. Miami není tak nóbl.“

Vzpomněl jsem si na zetě; byl bankéřem, jeho předci sem přijeli před staletími z Anglie na Mayfloweru, na oné pověstmi opředené malé lodi, Noemově arše americké aristokracie, která musela být nejméně desetkrát větší než Queen Mary, pakliže měla pojmout všechny ty trestance a piráty, jejichž pravnuci později tvrdili, že na ní připluli jejich předkové.

Rozhlédl jsem se. Už na začátku jsem měl pocit, že nálada je jiná než obvykle. Vriesländer pořádal večírky pro utečence každý druhý měsíc. Zpočátku to dělával proto, aby rozptýlenému houfu poskytl jakýsi záchytný bod. Ukázalo se, že asimilace s Američany probíhá docela normálně, tak jako u všech menšin — totiž že k ní dochází až ve druhé generaci. První generace se ještě drží pohromadě, ta druhá už se rozletí. Důvodem bývá nedostatečná znalost jazyka, staré zvyky a potíž přizpůsobit se už v pokročilém věku. Děti, které chodily do amerických škol, vplují do zvyklostí země celkem hladce. Rodiče ne. Odtud ten podivný pocit, přes všechnu vděčnost za pozvání k této návštěvě, že sedíme v příjemném vězení bez zdí a že nikdo z přítomných si neuvědomuje, že je to jen on sám, kdo kolem sebe staví závory a kdo je pociťuje. Země sama byla k cizincům tou nejvlídnější zemí na světě.

„Já tady zůstanu,“ řekl Tannenbaum, který se zase jednou vrátil z Hollywoodu, aby hrál v divadle nějakého esesáka. „Je to jediné místo, kde se s námi nejedná jako s vetřelci a cizopasnými živočichy. Všude jinde to bylo naopak. Já zůstanu tady.“

Vesel na něj upřel pohled. „A co když už neseženete práci? Máte silný akcent a teď, kdy se válka chýlí ke konci, skončí i vaše filmová role.“

„Naopak, teď to teprve začne.“

„Nejste Bůh a vševědoucí,“ řekl Vesel břitce.

„Právě tak málo jako vy, Vesele. Jenže já mám práci.“

„Ale pánové,“ zvolala paní Vriesländerová, „přece se nebudete hádat! Teď, když máme všechno za sebou!“

„Opravdu máme?“ zeptal se Kahn.

„Chcete-li se vrátit, tak ne,“ řekl Tannenbaum. „Co myslíte, jak to tam teď vypadá?“

„Vlast je vlast,“ prohlásil Vesel.

„A hovno je hovno.“

„Já se musím vrátit zpátky,“ řekl Frank smutně. „Co jiného mi zbývá?“

To byla otázka tohoto pošmourného večera, který všichni načali, jsouce plni úvah o budoucnosti. Náhle se stalo to, co Kahn předpovídal. Ti, kteří chtěli zůstat, měli najednou, právě proto že by se brzy mohli zase vrátit, nejistý pocit, že tím o něco přicházejí. Zůstat tady ztratilo na oslnivosti, protože to byla maličkost. A ti, kteří se chtěli vrátit a stále v duchu viděli skvít se Evropu coby starou vlast, najednou cítili, že to není ráj, ale zpustošená zem plná problémů. Bylo to jako u domečku ukazujícího počasí: když jedna figurka vyšla ven, druhá zašla zpátky. Milosrdné iluze, jimiž všichni žili, se rázem vypařily; obě skupiny, jak ti, co se chtěli vrátit domů, tak i ti, co chtěli zůstat, měl…