Stíny v ráji

XXII.

„Mám pro vás zajímavou novinu,“ řekl Silvers. „Vypravíme se do Hollywoodu a dobudeme ho. Co tomu říkáte?“

„Jako herci?“

„Jako prodavači obrazů. Dostal jsem odtamtud různá pozvání a rozhodl jsem se, že ten terén odborně prosonduji.“

„Se mnou?“

„S vámi,“ prohlásil Silvers velkoryse. „Dobře jste se zapracoval, takže vás můžu potřebovat.“

„Kdy?“

„Asi za čtrnáct dní. Máme tedy čas, abychom se připravili.“

„Na jak dlouho?“ zeptal jsem se.

„Zatím na dva týdny. Možná i déle. Los Angeles je panenská půda. Dlážděná zlatem.“

„Zlatem?“

„Tisícidolarovými bankovkami. Nevyptávejte se tak zavile. Jiný by na vašem místě skákal radostí. Nebo snad se mnou nechcete jet? Pak bych si ovšem musel najít někoho jiného.“

„A mě propustit?“

Silvers se namíchl. „Co je to s vámi? To se ví, že bych to musel udělat. Co jiného? Ale proč byste se mnou nejel?“

Zvědavě se na mě podíval. „Myslíte si snad, že nemáte dost garderoby? Můžu vám dát zálohu.“

„Na garderobu ve vašich službách? Abych tak řekl, na služební garderobu? A tu že bych si měl pořídit ze zálohy? To je ale na mou duši velice tristní kšeft, pane Silversi!“

Dal se do smíchu. Už zase byl na důvěrně mu známé půdě. „Vy to myslíte takhle?“

Přikývl jsem. Chtěl jsem získat čas. Nebylo mi tak docela lhostejné opustit New York. V Kalifornii jsem nikoho neznal a být jenom v Silversově společnosti se mi zdálo stejně otravné. Už jsem o něm věděl všechno. Nebylo to těžké, když člověk nebyl zrovna zvláštním obdivovatelem prohnanosti. Není nic nudnějšího než někdo, kdo si o sobě mimo jiné ještě v jednom kuse něco nalhává. To se dá vydržet jen nějaký čas. V duchu už jsem s hrůzou viděl ty nekonečné večery v hotelové hale, kdy budu vydán všanc jen Silversovi a zbaven jakéhokoli soukromého života. „Kde budeme bydlet?" zeptal jsem se.

„Já v hotelu Beverly-Hills. Vy v Garden of Allah.“ Se zájmem jsem vzhlédl. „Hezké jméno. Připomíná Rodolfa Valentina. Nebudeme tedy bydlet ve stejném hotelu?“

„To by bylo moc drahé. Slyšel jsem, že Garden of Allah je velmi dobrý hotel. Je blízko hotelu Beverly-Hills.“

„A jak to bude s vyúčtováním? S výdaji za hotel?“

„Budete si je psát.“

„Znamená to, že mám jíst v hotelu?“

Silvers mávl rukou. „Vy jste ale vážně divný! Udělejte si to, jak chcete. Ještě nějaký dotaz?“

„Ano,“ řekl jsem. „Potřeboval bych zvýšit plat, abych si mohl koupit oblek.“

„O kolik?“

„O sto dolarů měsíčně.“

Silvers vyskočil. „Vyloučeno! Snad nechcete šít u Knížete? V Americe se kupuje konfekce. Co se vám na vašem obleku nelíbí? Vždyť je dobrý.“

„Ne dost pro vašeho zaměstnance. Možná že budu potřebovat i smoking.“

„Nejedeme do Hollywoodu, abychom tam tancovali a chodili na bály.“

„Kdo ví? Třeba to není tak špatný nápad. V nočních klubech bývají milionáři přístupnější. Chceme je přece nachytat na osvědčený obchodní trik, že získají na společenské vážnosti, budou-li kupovat obrazy?“

Silvers navztekaně vzhlédl. „Tohle jsou obchodní tajemství! O tom se nemluví! A řeknu vám jedno: Hollywoodští milionáři jsou sebevědomí, že div neprasknou. Pokládají se za nositele kultury! Tak tedy dobrá, přidám vám dvacet dolarů.“

„Sto,“ odvětil jsem,

„Nezapomínejte, že tu pracujete načerno. Kvůli vám i já riskuji.

„Už ne.“ Zadíval jsem se na Moneta, který visel naproti mně. Byla to louka s vlčími máky, po níž kráčela žena v bílých šatech; obraz byl údajně namalován v roce 1889, ale žena působila dojmem hlubokého míru z dávných dob. „Dostal jsem totiž povolení k pobytu. Na další tři měsíce, a pak bude automaticky zase prodlouženo.“

Silvers se kousl do rtu. „No a?“ řekl.

„Smím tudíž pracovat,“ odpověděl jsem. Nebyla to pravda, ale v té chvíli se to tak přesně nebralo.

„Chcete tím říct, že byste mohl změnit místo?“

„Ale to ne. Proč taky? U Wildensteina bych musel se vší pravděpodobností postávat v galerii. U vás se mi líbí víc.“

Viděl jsem, že Silvers počítá. Vypočítával si, jakou cenu má to, co jsem od něho pochytil — pro něho a pro Wildensteina. Patrně na chvíli litoval, že mě zasvětil do tolika fíglů. „Uvědomte si, že v posledních týdnech jsem do práce u vás zapojil i svou morálku,“ řekl jsem. „Musel jsem švindlovat. Zrovna předevčírem u toho milionáře z Texasu, u něhož jsem vystupoval jako bývalý asistent Louvru. A moje jazykové znalosti taky nejsou k zahození.“

Dohodli jsme se na pětasedmdesáti dolarech. Počítal jsem s třiceti. O smokingu jsem se už nezmiňoval, protože jsem nepomýšlel na to, že bych si teď nějaký koupil. V Kalifornii bych mohl smokingu použít jako záminky k tomu, abych ze Silverse vyrazil další příplatek, kdyby požadoval, abych ho doprovázel jako asistent Louvru.

Odebral jsem se k Vriesländerovi, abych mu vrátil prvních sto dolarů z peněz, které mi půjčil na advokáta.

„Posaďte se,“ řekl a nedbale zastrčil peníze do peněženky z černé krokodýlí kůže. „Už jste jedl?“

„Ne,“ odpověděl jsem okamžitě. Jídlo bylo u Vriesländerů báječné.

„Zůstaňte tedy,“ rozhodl. „Přijde ještě pár hostů. Nevím kdo. Zeptejte se mé ženy. Chcete skotskou?“

Vriesländer od té doby, co dostal občanství, pil jen whisky. Byl bych spíš očekával opak — dřív že pil whisky proto, aby ukázal dobrou vůli stát se opravdovým Američanem, a pak že se zase vrátí k baracku a ke kmínce. Ale Vriesländer byl zvláštní člověk. Ještě předtím, než dostal občanství, mluvil lámanou angličtinou s madarským přízvukem a trval na tom, aby i jeho rodina mluvila doma anglicky. Zlé jazyky dokonce tvrdily, že na lom trval i v posteli. To však nemohl samozřejmě nikdo dokázat. Pár dní po nabytí občanství se u Vriesländerů mluvilo zase babylónsky: směsicí němčiny, angličtiny, jidiš a maďarštiny.

„Barack má pod dohledem moje žena,“ řekl Vriesländer. „Šetříme ho. Tady se těžko sežene. A musíme ho zamykat, protože jinak by ho vypila kuchařka. Je to u ní jakýsi druh touhy po domově. Taky trpíte touhou po domově?“

„Po jakém?“

„Po Německu?“

„Nejsem žid.“

Vriesländer se zasmál. „Na tom něco je.“

„A kolik,“ řekl jsem a vzpomněl jsem si na Betty Steinovou. „Židi byli ti nejsentimentálnějš…