Miluj bližního svého

11

Kern podepsal své druhé vyhoštění z Rakouska. Bylo na doživotí. Tentokrát přitom nic necítil. Myslel jen na to, že bude pravděpodobně už zítra dopoledne zase v Prátru.

„Máte ve Vídni ještě nějaké věci, které si chcete vzít s sebou?“ zeptal se úředník.

„Ne, nic.“

„Víte, že riskujete nejméně tři měsíce vězení, vrátíte-li se znovu do Rakouska?“

„Vím.“

Úředník chvíli pohlížel na Kerna. Pak vzal tašku a podal mu pětišilinkovou bankovku. „Tady máte, dejte si za to jednu čtvrtičku. Ani já nemohu změnit zákony. Dejte si gumpoldkirchenské, je letos nejlepší. A teď jděte!“

„Děkuji!“ řekl Kern překvapeně. Bylo to poprvé, kdy dostal na policii něco darem, „Děkuji vám mnohokrát. Ty peníze se mi opravdu hodí.“

„No dobrá, dobrá. Ale koukejte už, ať jdete. Váš doprovodce na vás čeká v předpokoji.“

Kern uschoval peníze. Mohl jimi zaplatit nejen dvě čtvrtky gumpoidkirchenského, ale i kus cesty vlakem, až se bude vracet zpátky do Vídně. Nebylo to tak nebezpečné.

Jeli stejnou cestou, jako poprvé se Steinerem. Kern měl pocit, že od té doby uběhlo deset let.

Od stanice museli jít ještě kousek cesty pěšky. Po chvíli přišli k výčepu s letošním vínem. V zahrádce před výčepem stálo několik stolků a židlí. Kern si vzpomněl na úředníkovu radu. „Což abychom si vypili sklenku?“ zeptal se svého doprovodce.

„Čeho?“

„Gumpoldkirchenského. Je letos nejlepší.“

„Proč ne. Beztak je ještě příliš brzy na celnici.“

Usedli v zahradě a popíjeli čiré, trpké gumpoldkirchenské. Kolem vládl klid a mír. Nebe bylo jasné a vysoké a nazelenalé. Letadlo šumělo jako sokol směrem do Německa. Hostinský přinesl lampu a postavil ji na stolek. Byl to první Kernův večer, který trávil zase venku. Po celé dva měsíce nespatřil širé nebe a širý kraj. Zdálo se mu, jako by opět poprvé dýchal. Seděl tiše a vychutnával tu trošku míru, který mu ještě zbýval. Za jednu dvě hodiny začnou nanovo starosti a štvaní.

„Je to opravdu k blití,“ zamručel náhle úředník.

Kern vzhlédl. „Taky si to myslím.“

„Já myslím něco jiného.“

„To si dovedu představit.“

„Myslím tím vás, emigranty,“ pravil úředník nevrle. „Vy přímo otřásáte v člověku jeho stavovskou ctí! Člověk už neeskortuje nikoho jiného než vás, emigranty! Každý den jedno a totéž! Vždycky z Vídně na hranice. Jaký je tohle život? Už ani jeden poctivý, krásný transport s řetízky na rukou!“

„Možná že nás za rok nebo dva budete vyprovázet na hranice taky s řetízky,“ odvětil Kern suše.

„To není žádná náhrada!“ Úředník na něho pohlédl skoro s opovržením. „Vy přece nejste nic, v policejním smyslu! Eskortoval jsem čtyřnásobného loupežného vraha Müllera II., revolverem připraveným ke střelbě a před dvěma roky vraha žen Bergmanna a později Brusta rozparovače — a to už ani nemluvím o przniteli mrtvol Teddy Blumelovi! Jo, to bývaly časy! Ale dnes? S vámi člověk pojde nudou!“ Vzdychl a vyprázdnil sklenku. „Ale co — aspoň trošku rozumíte vínu. Vypijme si ještě jednu čtvrtku. Tentokrát platím já.“

„Dobrá.“

Svorně vypili druhou čtvrtku. Pak vstali a vydali se na cestu. Zatím se setmělo. Netopýři a noční můry .se míhali přes cestu.

Celnice byla jasně osvětlená. Ještě tam byli staří úřednici. Průvodce odevzdal Kerna. „Sedněte si zatím dovnitř,“ řekl jeden z úředníků. „Ještě je příliš brzy.“

„Vím,“ odvětil Kern.

„Tak, to vy už tedy víte?“

„Ovšem. Vždyť hranice jsou našim domovem.“

Za svítání byl Kern zase v Prátru. Neodvážil se vsak zajít do maringotky a vzbudit Steinera, neboť nevěděl, co se zatím stalo. Potloukal se kolem. Mlhou prosvítalo barevné listoví. Zatímco byl ve vězení, nastal podzim. Chvíli postál před kolotočem zakrytým šedivou plachtou. Pak ji nadzvedl a vlezl dovnitř. Usedl do jedné gondoly. Tady byl v bezpečí před patrolujícimi policisty.

Procitl, když uslyšel, jak se někdo směje. Rozednilo se a plachty byly již zase svinuty. Prudce se vzpřímil. Před ním stál Steiner v modrém svetru.

Kern jedním skokem vyskočil z gondoly. Byl okamžitě doma. „Steinere!“ zvolal rozzářeně. „Zaplať pánbůh, už jsem zase tady!“

„To vidím. Ztracený syn, navrátivší se z hladomoren kriminálu! Pojď a ukaž se! Z toho vězeňského blafu jsi trochu pobledl a pohubl. Proč jsi nepřišel k nám?“

„Nevěděl jsem, jestli jsi ještě tady.“

„Dosud jsem. Ale teď se nejdřív nasnídáme. Pak bude svět vypadat jinak. Lilo!“ zvolal Steiner naproti do vozu. „Náš maličký je zase tu! Potřebuje silnou snídani!“ Obrátil se opět ke Kernovi. ..Vyrostl jsi a trochu jsi zmužněl. Naučil ses v té době něčemu, děťátko?“

„Ano. Že člověk musí být tvrdý, nechce-li chcípnout. A že mě neudělají. A taky jsem se naučil šít pytle a francouzsky. A taky to, že poroučet znamená často víc než prosit!“

„Ovšem!“ Steiner se usmíval. „Ovšem, děťátko.“

„Kde je Ruth?“ zeptal se Kern.

„V Curychu. Byla vyhoštěna. Jinak se jí nic nestalo. Lilo má pro tebe dopisy. Je naším poštovním úřadem. Má totiž jako jediná pravé papíry. Ruth na ni posílala dopisy pro tebe.“

„V Curychu —“ řekl Kern.

„Ano, děťátko. Je to zlé?“

Kern na něho pohlédl. „Ne.“

„Bydlí tam u známých. Však budeš taky brzy v Curychu, toť vše. Tady se beztak stává půda pomalu horká.“

„Ovšem.“

Vešla Lilo. Přivítala Kerna, jako by se byl vrátil z procházky. Klidnými pohyby postavila na stůl podnos se šálky a konvici s kávou.

„Dej mu jeho dopisy, Lilo,“ řekl Steiner. „Jinak nezačne snídat.“

Lilo ukázala na podnos. Dopisy byly opřeny o šálek. Kern je roztrhl. Začal číst a náhle na vše zapomněl. Byly to jeho první dopisy od Ruth. První milostné dopisy v jeho životě. Všechno z něho jako kouzlem spadlo — zklamání, že tu Ruth není, neklid, strach, nejistota, opuštěnost — četl a černé inkoustové čáry začínaly svítit a fosforeskovat — a pojednou tu byl člověk, který měl o něho strach, který byl zoufalý nad tím, co se stalo a který mu říkal, že ho miluje. Tvá Ruth. Můj bože, pomyslel si, tvá Ruth! Tvá! Zdálo se mu to skoro nemožné. Tvá Ruth. Co mu vlastně až dosud náleželo? Co bylo jeho? Několik lahví, několik kusů mýdla a věci, které měl na sobě. A nyní člověk? Celý člověk? Husté č…