Miluj bližního svého

5

Kern seděl na zdi starého židovského hřbitova a počítal peníze ve světle pouliční lampy. Po celý den obchodoval v končinách vrchu sv. Kříže. Byla to chudá čtvrť; Kern však věděl, že chudoba má štědré srdce a nevolá policii. Vydělal třicet osm korun. Byl to dobrý den.

Schoval peníze a pokusil se rozluštit jméno na rozpadlém náhrobním kameni, který se opíral vedle něho šikmo o zeď. „Rabíne Israeli Löwe,“ řekl pak, „který jsi zemřel v dávných dobách, jistě kdysi velmi učený, nyní však pouhá hrst prachu pod zemí — co myslíš, co mám teď udělat? Mám jít domů a být spokojen anebo se mám pokusit o spekulaci a vydělat si padesát korun?“

Vytáhl pětikorunu. „Skoro je ti to jedno, co, starý? Zeptejme se tedy náhody, toho osudu emigrantů. Lev je spokojenost, panna — obchodovat dál!“

Vyhodil peníz do výše a chytil ho. Peníz mu vyklouzl z ruky a spadl na hrob. Kern přelezl zídku a opatrně ho zvedl. „Panna! Na tvém hrobě! Ty sám mi to tedy také radíš! Pak tedy do toho!“ Zamířil k nejbližšímu domu, jako by chtěl ztéci pevnost.

V přízemí mu nikdo neotevřel. Kern čekal chvíli. Pak vystoupil po schodech nahoru. V prvním poschodí mu otevřela hezká služebná. Spatřila jeho tašku, ušklíbla se a zase dveře mlčky zavřela.

Kern vystoupil do druhého patra. Na druhé zazvonění se objevil ve dveřích muž s rozepjatou vestou. Než Kern otevřel ústa, muž rozhořčeně řekl: „Toaletní vody? Parfémy? Taková drzost! Nedovedete číst, člověče? Mně, generálnímu zástupci Leova voňavkářského zboží, právě mně, odvažujete se nabízet to své svinstvo? Ven!“

Přibouchl dveře. Kern zažehl zápalku a pohlédl na mosazný štítek na dveřích. Byla to pravda; Josef Šimek, který rovněž obchodoval ve velkém s parfémy, toaletními vodami a mýdly.

Zazvonil ve třetím poschodí. Otevřela přívětivá, tlustá žena. „Jen pojďte dál,“ řekla dobrosrdečně, když ho spatřila. „Němec, ne? Uprchlík? Jen pojďte dál.“

Kern šel za ní do kuchyně. „Posaďte se,“ řekla žena. „Jistě jste unaven.“

„Trochu.“

Bylo to poprvé, kdy mu v Praze někdo nabídl židli. Využil této vzácné příležitosti a usedl. Pak vybalil tašku.

Tlustá žena stála rozložitě před ním, s rukama zkříženýma na břiše a pohlížela na něho. „To je parfém?“ zeptala se a ukázala na malou lahvičku.

„Ano.“ Kern spíše čekal, že se bude zajímat o mýdlo. Držel lahvičku ve výšce jako vzácný drahokam. „To je proslulý Farrův parfém firmy Kern. Něco zcela výjimečného. Žádná břečka jako například výrobky Leovy továrny, které, mezi námi, zastupuje pan Šimek.“

„Tak, tak —“

Kern otevřel lahvičku a dal ženě přivonět. Pak vzal skleněnou tyčinku a přetřel jí po ženině tlusté ruce. „Zkuste sama —“

Žena přičichla a přikývla. „Zdá se, že je dobrý. Ale to máte jen tak malé lahvičky?“

„Tady je větší. A mám ještě jednu, která už stojí za to. Tady ta. Stojí však čtyřicet korun.“

„To nevadí. Ta velká se mi hodí, nechám si ji.“

Kern nechtěl věřit svým uším. To bylo čistých osmnáct korun výdělku. „Vezmete-li si velkou láhev, přidám vám k ní zdarma ještě jeden kousek mandlového mýdla,“ pravil nadšeně.

„Dobrá, mýdlo se mi hodí vždycky.“

Žena si vzala láhev a mýdlo a odešla do vedlejšího pokoje. Kern si zatím opět sbalil věci. Z pootevřených dveří k němu pronikla vůně vařeného masa. Rozhodl se, že si potom dopřeje prvotřídní večeři. Polévka z menzy na Václavském náměstí člověka nemohla nasytit.

Žena se vrátila. „Děkuji vám a na shledanou,“ řekla přívětivě. „Tady si vezměte na cestu chléb s máslem!“

Vrátil se do hotelu. „Ptal se tu někdo po mně?“ zeptal se vrátného.

Vrátný zavrtěl hlavou. „Nikdo.“

„Určitě ne?“

„Ne.“

Vystupoval po schodech. Bylo divné, že nic neslyšel o svém otci. Snad tu opravdu nebyl, anebo ho mezitím dopadla policie. Rozhodl se, že počká ještě několik dní a pak znovu zajde do bytu paní Jelikovské.

Nahoře v pokoji zastihl muže, který v noci křičel. Jmenoval se Rabe. Právě se svlékal.

„Jdete už spát?“ zeptal se Kern. „Ještě není devět.“

Rabe přikývl. „To je pro mě to nejrozumnější. Pak spím do dvanácti. Ve dvanáct se každou noc probudím. Když jsem seděl v bunkru, obvykle přišli o půlnoci. Pak si vezmu něco pro spaní a tak to docela dobře přečkám.“

Postavil si vedle postele sklenku s vodou. „Víte, co mě nejvíce uklidňuje, když sedím v noci u okna? Říkám si básně. Staré básničky ještě ze školy.“

„Básně?“ zeptal se Kern udiveně.

„Ano, docela prostinké básně. Například tu, která se zpívá večer dětem:

Spi, déťátko spi,
zavři očka svý,
pámbu bude s tebou spáti,
andělíček kolébati,
spi, děťátko, spi!“

Stál v setmělém pokoji v bílém spodním prádle jako unavené, vlídné strašidlo a pomalu, monotónním hlasem odříkával verše ukolébavky, upíraje vyhaslý pohled ven do noci.

„Uklidňuje mě to,“ opakoval a zasmál se: „Nevím, jak to přijde, ale uklidňuje mě to.“

„Proč ne,“ řekl Kern.

„Zní to pošetile, ale opravdu mě to uklidňuje. Cítím se pak klidný a jako bych byl doma.“

Kern se cítil nesvůj. Cítil, jak mu naskakuje husí kůže. „Neumím žádnou báseň nazpaměť,“ řekl. „Všecko jsem zapomněl. Zdá se mi, jako by to už byla celá věčnost, kdy jsem chodil do školy.“

„Taky jsem z toho už nic neznal. Ale teď se dovedu na všechno pojednou zase rozpomenout.“

Kern přikývl. Pak vstal. Chtěl odejít z pokoje. Rabe pak mohl spát a on na něho nemusel myslet.

„Jenom, kdybych věděl, co večer dělat,“ řekl. „Večer je to vždycky nejhorší. Ke čtení už dávno nic nemám a sedět dole a klábosit po sté o tom, jak to bylo v Německu krásné a kdy se to změní, na to už taky nemám chuť!“

Rabe se posadil na posteli. „Jděte do kina. Tak člověk nejlíp zabije večer. Sice pak beztak neví, co viděl, ale aspoň nemusel na nic myslet.“

Svlékal si punčochy. Kern na něho zamyšleně pohlížel. „Do kina,“ řekl. Tu ho napadlo, že by snad mohl pozvat dívku z vedlejšího pokoje. „Znáte lidi tady v hotelu?“ zeptal se.

Rabe položil punčochy na židli a pohyboval bosými prsty u nohou. „Pár jich znám. Proč?“ Zahleděl se na prsty u nohou, jako by je ještě nikdy neviděl.

„Ty z vedlejšího pokoje taky?“

Rabe přemýšlel. „Tam bydlí stará Sch…