Miluj bližního svého

Erich Maria Remarque
(Hodnocení: 2)

5,46 

Elektronická kniha: Erich Maria Remarque – Miluj bližního svého (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: remarque18 Kategorie: Štítky: ,

Popis

E-kniha Erich Maria Remarque: Miluj bližního svého

Anotace

Jeden z nejangažovanějších a nejznámějších Remarquových románů vznikl jako odezva na politické události v Evropě třicátých let, jako obžaloba nacistického totalitního režimu v Německu. Autor v něm pranýřuje fašismus ve všech jeho projevech a současně nastavuje pravdivé zrcadlo i tehdejším západoevropským vládám a jejich farizejskému jednání. Děj nás zavádí do jemu dobře známého prostředí německých emigrantů, kteří byli nuceni opustit své domovy a nevěří, že se ještě někdy vrátí zpátky. Jedním dechem sledujeme pohnuté osudy nedostudovaného medika Ludvíka Kerna a jeho velké lásky, židovské dívky Ruth, kteří jsou pro svůj rasový původ štváni napříč Evropou, příběh levicového poslance Josefa Steinera, jeho ženy Marie a dalších běženců, kteří zalidňují onu dramatickou scénu, již vytvořily samy dějiny v předvečer druhé světové války.

O autorovi

Erich Maria Remarque

[22.6.1898-25.9.1970] Německý spisovatel a dramatik, vlastním jménem Erich Paul Remark, se narodil v Osnabrűcku, v rodině knihvazače. V osmnácti letech (ihned po ukončení školy v roce 1916) narukoval jako dobrovolník do armády, kde byl v roce 1918 (několikrát) zraněn. Nejen díky tomu je celé jeho dílo poznamenáno odporem k válce a antimilitarismem. Přestože se narodil v ‚kolébce fašismu‘, popisuje ho...

Erich Maria Remarque: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu

Liebe Deinen Nächsten

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

2 recenze Miluj bližního svého

  1. Lucka Korecká

    Kniha Miluj bližního svého od Ericha Maria Remarqua je silným příběhem o osudech uprchlíků prchajících před nacismem. Autor tu citlivě popisuje jejich zoufalství, ztrátu domova i naději na lepší budoucnost. I přes tíživé téma se kniha čte svižně a nabízí hluboký pohled na lidskou odolnost a touhu přežít.

  2. Matěj Uličný

    Remarque v Miluj bližního svého opět ukazuje svou schopnost dokonale zachytit pocity lidí na útěku. Příběh je dojemný, autentický a plný lidskosti, která je postavám vlastní i v těch nejtěžších chvílích. Kniha je silným svědectvím o tragédii druhé světové války.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

6

 

Kern se vrátil v neděli večer do hotelu. V pokoji zastihl Marilla, který byl velmi rozčilený. „Konečně někdo!“ zvolal. „Zatracený barák, zrovna dnes tu není žádná mrcha k nalezení! Všichni jsou pryč! Všecko je pryč! I ten zatracený hoteliér!“

„Co se stalo?“ zeptal se Kern.

„Víte, kde bydlí nějaká porodní bába? Nebo lékař, nějaký ženský lékař nebo něco takového?“

„Ne.“

„No ovšem!“ Marill na něho pohlédl. „Vy jste přece rozumný člověk, Kerne! Pojďte se mnou. Někdo musí u té ženy zůstat. Půjdu sehnat nějakou porodní bábu. Umíte to?“

„Co?“

„Dávat pozor, aby se moc nehýbala! Mluvit s ní. Prostě něco dělat.“

Táhl Kerna, který nechápal, oč jde, chodbou do přízemí, otevřel dveře malého pokojíku, v němž nebylo nic než postel. Na posteli ležela žena a sténala.

„Sedmý měsíc! Potrat nebo něco takového. Uklidněte ji, jestli to umíte. Dojdu pro lékaře!“

Než se Kern vzmohl na odpověď, byl Marill pryč.

Žena v posteli zasténala. Kern k ní po špičkách přistoupil.

„Mohu vám něco podat?“ zeptal se.

Žena neustávala sténat. Měla potem zmáčené, špinavě plavé vlasy a popelavou tvář, hustě obsypanou neobyčejně tmavými pihami. Oči měla v sloup; pod přivřenými víčky bylo vidět téměř jen bělmo. Tenké rty měla vytažené, zuby vyceněné a pevně zaťaté. V šeru svítily pronikavě bíle.

„Mohu vám něco podat?“ zeptal se Kern znovu.

Rozhlédl se. Laciný, tenký gumový plášť visel přes židli, jako by tam byl odhozen. Před postelí ležely sešlapané střevíce. Žena ležela v posteli ustrojená tak, jako kdyby se do ní vrhla. Na stole stála láhev s vodou a vedle umývadla kufr.

Žena zaúpěla. Kern nevěděl, co si počít. Žena se začala na posteli zmítat. Vzpomněl si na to, co mu říkal Marill a na to málo, co se naučil za rok na universitě a snažil se pevně přidržet ramena ženy. Ale bylo to stejné, jako kdyby chtěl udržet hada. Pachtil se s onou ženou, která se mu vysmekávala a odstrkovala ho a tu náhle vymrštila ruce do výše a v mžiku se mu vši silou zaryla do paží.

Stál jako přikován. Nikdy by nevěřil, že by tato žena mohla mít takovou sílu. Zvolna otáčela hlavou, jako by to byl šroub, a sténala strašlivě, jako by její dech pronikal zpod země.

Její tělo se vzepjalo. Vtom Kern spatřil pod ložní pokrývkou, která se svezla stranou, jak se na prostěradle rozlévá černorudá skvrna, která se stále zvětšovala a rozšiřovala. Snažil se vyprostit ze sevření ženy, ale ta se ho křečovitě držela. Jako očarován hleděl na skvrnu, která se změnila v široký pruh, až dosáhla okraje prostěradla, skapávala z něho na zem a tam tvořila černou kaluž.

„Pusťte! Pusťte!“ Kern se neodvážil pohnout pažemi, neboť by byl otřásl tělem ženy. „Pusťte!“ zaskřípěl zuby. „Pusťte!“

Náhle tělo ženy ochablo. Pustila se a zvrátila se zpátky do polštářů. Kern uchopil přikrývku a nadzdvihl ji. Vytryskl proud krve a s pleskotem šplíchl na zem. Kern vyskočil, vyběhl nahoru a vrazil do pokoje, kde bydlela Ruth Hollandová,

Byla doma. Seděla na posteli uprostřed rozevřených knih. „Pojďte rychle!“ zvolal Kern. „Dole krvácí nějaká žena!“

Seběhli dolů. V pokoji se zešeřilo. V okně plály červánky a vrhaly na podlahu a stůl ponuré světlo. Rudý odraz jiskřil v láhvi s vodou jako rubín. Žena teď ležela docela klidně. Zdálo se, že už nedýchá.

Ruth zvedla ložní přikrývku. Žena ležela v krvi. „Rozsviťte!“ zvolala Ruth.

Kern odběhl k vypínači. Slabé světlo žárovky se slilo se září červánků v kalné světlo. Žlutorudý opar zaplavil ženu, ležící na posteli. Zdálo se, jako by nebyla nic než jediné neforemné břicho v rozházených zakrvácených šatech, z nichž vyčnívaly podivně pokroucené a bezvládné nohy v černých, shrnutých punčochách.

„Podejte mi ručník! Je třeba zastavit krvácení! Snad někde něco najdete!“

Kern viděl, jak si Ruth vyhrnula rukávy a snažila se vyprostit ženu ze šatů. Podal jí ručník, ležící na umývadle. „Lékař tu musí být každým okamžikem! Marill šel pro něho!“

Hledal něco, co by se hodilo jako obvaz, a rychle překlopil kufr.

„Dejte mi, co najdete,“ zvolala Ruth.

Na podlaze ležela hromádka kojeneckého prádla — košilky, pleny, šátky a mezi tím několik jupiček, upletených z růžové a světle modré vlny, ozdobených stužkami a hedvábím. Jedna jupička nebyla dopletena; bylo v ní ještě zabodnuto několik pletacích jehlic. Z kufru vypadlo klubko měkké, modré vlny a kutálelo se po zemi.

„Podejte mi to!“ Ruth odhodila zakrvácený ručník, Kern jí podal pleny a šátky. Pak uslyšel na chodbě kroky. Vzápětí se otevřely dveře a do pokoje vešel Marill a lékař.

„Zatraceně — co se to tu děje?“

Lékař rychle přistoupil k posteli, odstrčil Ruth a sklonil se nad ženou. Po chvíli se obrátil k Marillovi. „Okamžitě zavolejte číslo 2167. Ať Braun přijde co nejrychleji a vezme všechno potřebné pro narkózu a Braxton-Hicksovu operaci. Rozuměl jste? A taky všecko, čeho je třeba pro zastavení těžkého krvácení.“

„Ano.“

Lékař se ohlédl. „Můžete jít!“ řekl ke Kernovi. „Slečna tu zůstane. Přineste vodu. Podejte mi tašku.“

Druhý lékař se dostavil za deset minut. Kern a několik ostatních lidí, kteří zatím přišli, přeměnili místnost vedle pokoje, kde žena ležela, v operační pokoj. Postele odtáhli stranou, stoly srazili k sobě a přichystali nástroje. Hoteliér zašrouboval do lamp nejsilnější žárovky, jaké měl.

„Rychle, rychle!“

První lékař soptil netrpělivostí. Přehodil přes sebe bílý plášť a dal si ho od Ruth zapnout. „Vemte si na sebe taky něco!“ Hodil jí plášť. „Vás tu snad budeme potřebovat. Snesete pohled na krev? Neudělá se vám špatně?“

„Ne,“ řekla Ruth.

„Dobrá! Srdnatá!“

„Snad bych mohl také něco pomoci,“ řekl Kern. „Mám dva semestry medicíny.“

„Zatím ne.“ Lékař pohlédl na nástroje. „Můžeme začít?“

Na jeho pleši se zalesklo světlo. Dveře byly vysazeny.

Čtyři muži přenesli přes chodbu do pokoje postel s tiše sténající ženou. Měla otevřené oči. Její bezbarvé rty se chvěly.

„Rychle! Uchopte ji!“ vyštěkl lékař. „Zvedněte ji! Opatrně, ksakru!“

Žena byla těžká. Kernovi vyvstal na čele pot. Jeho pohled se střetl s pohledem Ruth. Byla bledá, ale klidná a tak změněná, že&nb…