Vítězný oblouk

XX

Evženie strčila hlavu do pokoje, kde ležel muž bez žaludku. „Telefon, pane Raviku.“

„Kdo je tam?“

„Nevím. Neptala jsem se-.Telefonistka mi to řekla na chodbě.“

Ravic Joanin hlas nepoznal hned. Byl zastřený a velmi daleko. „Joan,“ řekl. „Kde jsi?“

Znělo to, jako by nebyla v Paříži. Skoro čekal, že řekne nějaké místo na Riviéře. Předtím ho nikdy nevolala na kliniku. „Jsem ve svém bytě,“ odpověděla.

„Tady v Paříži?“

„Samozřejmě. Kde jinde?“

„Jsi nemocná?“

„Ne. Proč?“

„Že voláš na kliniku.“

„Už jsem volala do hotelu. Nebyls lam. Tak jsem zatelefonovala na kliniku.“

„Je něco v nepořádku?“

„Ne. Proč by mělo být? Chtěla jsem vědět, jak se ti daří.“

Hlas byl teď jasnější. Ravic vytáhl cigaretu a papírovou složku se zápalkami. Přidržel si horní část loktem a utrhl zápalku a škrtl.

„Tady je klinika, Joan,“ řekl. „Tady je člověk pořád připravený na náhlá neštěstí a nemoce.“

„Nejsem nemocná. Jsem v posteli, ale nejsem nemocná.“

„To je dobře.“ Ravic posunoval zápalky na bílém voskovaném plátně stolu sem a tam, čekal, co přijde dál.

Joan taky čekala. Slyšel ji dýchat. Chtěla, aby začal on. Bylo by to pro ni snazší.

„Joan,“ řekl Ravic. „Nemůžu zůstat dlouho u telefonu. Mám tam nedodělaný převaz a musím zpátky.“

Chvilku mlčela. „Proč o tobě nic neslyším,“ řekla pak.

„Neslyšíš o mně nic, protože nemám tvoje telefonní číslo a nevím, kde bydlíš.“

„Ale to jsem ti přece řekla.“

„Ne, Joan.“

„Ale ano. Řekla jsem ti to.“ Byla teď na pevné půdě. „Určitě. Vím to. Tys to ale zase zapomněl.“

„Dobrá. Zapomněl jsem to. Řekni mi to ještě jednou. Mám tady tužku.“

Řekla mu svou adresu a telefonní číslo.

„Jsem přesvědčena, že jsem ti to řekla, Raviku. Určitě.“

„To je v pořádku, Joan. Musím zpátky. Nemohli bychom dnes jít spolu na večeři?“

Okamžik neodpovídala. „Proč mě někdy nepřijdeš navštívit?“ zeptala se pak.

„Dobře. To bych taky mohl. Dnes večer. V osm?“

„Proč nepřijdeš teď?“

„Teď musím pracovat.“

„Jak dlouho?“

„Ještě asi hodinu.“

„Přijď pak.“

Ach tak, večer nemáš čas, pomyslel si a zeptal se: „Proč ne večer?“

„Raviku,“ odpověděla. „Někdy nechápeš ty nejprostší věci. Protože bych si přála, abys přišel hned. Nechci čekat až do večera. Proč bych jinak volala touhle dobou na kliniku?“

„Dobrá. Přijdu, až tady budu hotov.“

*.*.*

Byl to dům na rohu Pascalovy ulice. Joan bydlela v nejvyšším poschodí. Otevřela dveře. „Pojď dál,“ zvala ho. „To je dobře, že jsi tady. Pojď dál.“

Na sobě měla jednoduchý černý župan, střižený jako pánský. Byla to jedna z vlastností, které se Ravikovi na ní líbily – nikdy nenosila taková ta nadýchaná tylová nebo hedvábná nic. Její tvář byla bledší než obvykle a trochu vzrušená. „Pojď,“ řekla. „Čekala jsem na tebe. Aby ses podíval, jak bydlím.“

Šla před ním. Ravic se usmál. Byla obratná. Už předem mu znemožnila jakoukoliv otázku. Díval se na její krásná rovná ramena. Světlo jí padalo na vlasy. Po dobu bezděčného okamžiku ji velice miloval.

Uvedla ho do velké místnosti. Bylo to studio, plné poledního světla. Vysoké, široké okno vedlo do zahrad mezi avenue Raphael a avenue Proudhon. Vpravo bylo možno dohlédnout až k bráně de la Muette. Za ní se zlatě a zelené třpytil cíp Bouloňského lesíka.

Místnost byla zařízena s umírněně moderním vkusem. Velká pohovka s příliš modrým potahem; několik křesel, které vypadaly pohodlnější, než ve skutečnou byly; příliš nízké stolky; fíkus; americký gramofon a v rohu jeden z Joaniných kufrů. Sice tu nebylo nic, co by rušilo, ale Ravika to přesto nijak nenadchlo. Buď opravdu dobře, a nebo úplně ohavně – polovičatosti mu nic neříkaly. A fíkusy nesnášel.

Všiml si, že ho Joan pozoruje. Nebyla si zcela jista, jak to přijme, ale byla si dostatečně jistá, aby to riskovala.

„Hezké,“ řekl. „Prostorné a hezké.“

Zdvihl víko gramofonu. Byl to dobrý skříňový přístroj s mechanismem na automatické vyměňování desek. Na stolku vedle ležela hromada desek; Joan několik vzala a nasadila je. „Víš jak funguje?“

Věděl to. „Ne,“ odpověděl.

Otočila knoflíkem. „Je to báječná věc. Hraje celé hodiny. Nemusí se vstávat a vyměňovat desky a zapínat a vypínat, člověk si může lehnout a poslouchat a dívat se, jak se venku stmívá, a snít.“

Přístroj byl vynikající. Ravic znal značku a věděl, že stoji asi dvacet tisíc franků. Plnil místnost měkkou, vznášející se hudbou – sentimentálními pařížskými písničkami. „J’attendrai –“

Joan se trochu předklonila a.poslouchala. „Líbí se ti to?“ zeptala se.

Ravic kývl. Nedíval se na přístroj. Díval se na Joan. Díval se na její tvář, která byla okouzlená a zcela ponořená do naslouchání. Jak snadné to pro ni bylo – a jak ji miloval pro tuto lehkost, kterou sám neměl! Pryč, pomyslel si, bez bolesti, s pocitem člověka, který opouští Itálii a vrací se zpátky na mlžný sever.

Vzpřímila se a usmála. „Pojď – ještě jsi neviděl ložnici.“

„Musím ji vidět?“

Na okamžik se na něho pátravě podívala. „Nechceš ji vidět? Proč?“

„Vlastně proč ne?“ souhlasil. „Samozřejmě.“

Dotkla se jeho tváře a políbila ho a Ravic věděl, proč.

„Pojď,“ řekla a vzala ho za ruku.

*.*.*

Ložnice byla zařízena po francouzském způsobu. Postel veliká, ve slohu Ludvíka XVI. s umělou patinou; – toaletní stolek ledvinového tvaru ve stejném stylu, falešné barokní zrcadlo; moderní aubussonský koberec; – židle, křesla, všechno ve stylu podřadnějšího filmového zařízení. Mezi tím vším velmi krásná malovaná florentská truhla ze 16. století, která se sem vůbec nehodila a vypadala jako princezna mezi zbohatlými dětmi vrátného. Byla nedbale odsunuta do rohu. Na jejím drahocenném víku ležel klobouk s fialkami a pár stříbrných střevíců.

Postel byla neustlaná. Ravic mohl vidět, kde Joan ležela. Na toaletním stolku stála řada lahviček s parfémy. Jedna z vestavěných skříní byla otevřená. Visely v ní šaty. Mnohem víc, než měla Joan předtím. Joan nepustila Ravikovu paži. Opřela se o něho. „Libí se ti to?“

„Ano. Dobře se to k tobě hodí.“

Kývla. Cítil její paži a její ňadra a instinktivně ji přitáhl blíž k sobě. Poddajně se přizpůsobila. Její ramena se dotýkal…