Vítězný oblouk

VIII

Ravic se vracel do hotelu. Joan Madouová ještě spala, když ráno odcházel. Doufal, že bude za hodinu zpátky. Opozdil se o tři hodiny.

„Haló, doktore,“ řekl kdosi, koho potkal na schodech do druhého poschodí.

Ravic se na muže podíval. Bledý obličej, houština rozcuchaných černých vlasů, brýle. Neznal ho.

„Alvarez,“ řekl muž. „Jaime Alvarez. Nevzpomínáte si?“

Ravic zavrtěl hlavou.

Muž se shýbl a vyhrnul si nohavici. Po holenní kosti se táhla dlouhá jizva až nahoru ke kolenu. „Už si vzpomínáte?“

„To jsem operoval já?“

Muž kývl. „Na jednom kuchyňském stole za frontou. V provizorním lazaretu v Aranjuezu. Malá, bílá vila v mandloňovém háji. Vzpomínáte si už?“

Ravic náhle ucítil těžkou vůni mandloňových květů. Cítil ji, jako by vanula po temném schodišti vzhůru, sladká, hnilobná, neoddělitelně smíšená s ještě sladší a hnilobnější vůní krve.

„Ano,“ řekl. „Vzpomínám si.“

Ranění leželi v řadách vedle sebe na terase ozářené měsícem. Byla to práce několika německých a italských letadel. Děti, ženy, vesničani roztrhaní střepinami pum. Jedno dítě bez tvářičky, těhotná žena, rozervaná až k hrudi; stařec, ustrašeně držící utržené prsty v druhé zdravé ruce; myslel si totiž, že mu je mohou opět přišít. Nade vším těžká vůně noci a průzračná padající rosa.

„Je ta noha zas v pořádku?“ zeptal se Ravic.

„Jakž takž. Nemohu ji úplně ohnout.“ Muž se usmál. „Ale byla dost dobrá, abych se s ní dostal přes Pyreneje. Gonzales je mrtvý.“

Ravic už nevěděl, kdo byl Gonzales. Ale rozpomněl se teď na jednoho mladého studenta, který mu pomáhal. „Nevíte, co se stalo s Manolem?“

„Zajat. Zastřelen.“

„A Serna? Velitel brigády?“

„Padl. Před Madridem.“ Muž se opět usmál. Byl to strnulý automatický úsměv, který se náhle objevil, a byl bez jakékoliv emoce. „Mura a La Pěna byli zajati. Zastřeleni.“

Ravic už nevěděl, kdo byli Mura a La Pena. Odešel ze Španělska po šesti měsících, když fronta byla prolomena a lazaret zrušen.

„Carnero, Orga a Goldstein jsou v koncentračním táboře,“ řekl Alvarez. „Ve Francii. Blatzky je taky v bezpečí. Schovaný za hranicemi.“

Ravic se upamatoval jen na Goldsteina. Bylo tam tehdy tolik tváří. „Bydlíte teď tady v hotelu?“ zeptal se.

„Ano. Předevčírem jsme se nastěhovali. Tam nahoru.“ Muž ukázal na pokoje v druhém poschodí. „Byli jsme dlouho v táboře dole u hranic. Konečně nás pustili. Měli jsme ještě peníze.“ Opět se usmál. „Postele. Opravdové postele. Dobrý hotel. Dokonce obrazy našich vůdců na stěnách.“

„Ano,“ přitakal Ravic bez ironie. „Musí to být příjemné, po tom všem tam dole.“

Rozloučil se s Alvarezem a sel do svého pokoje.

*.*.*

Pokoj byl uklizený a prázdný. Joan byla pryč. Rozhlédl se. Nic tu nenechala. Ani to neočekával.

Zazvonil. Za chvíli vešla pokojská. „Dáma odešla,“ oznámila, ještě než se mohl zeptat.

„To vidím sám. Jakpak víte, že tu někdo byl?“

„Ale, pane Raviku,“ ohradilo se jenom děvče bez dalšího vysvětlování a zatvářilo se, jako by její čest byla těžce uražena.

„Měla snídani?“

„Ne. Neviděla jsem ji. Jinak bych to zařídila. Vím to přece z dřívejška.“

Ravic se na ni podíval. Ten dodatek se mu nelíbil. Vytáhl několik franků a zastrčil je děvčeti do kapsy u zástěry. „Výborně,“ řekl. „Příště to udělejte zase tak. Přineste snídani, jen když vám výslovně řeknu. A nechoďte uklízet dřív, dokud si nejste jista, že je pokoj prázdný.“

Děvče se důvěrně usmálo. „Spolehněte se, pane Raviku.“

Díval se za ní s nevolí. Věděl, co ‚si myslí. Domnívala se, že je Joan vdaná a nechce, aby ji někdo viděl. Jindy by se tomu zasmál. Teď se mu to nelíbilo. Proč vlastně, pomyslil si. Pokrčil rameny a šel k oknu. Hotely jsou hotely, Na tom se nedalo nic změnit.

Otevřel okno. Nad domy stálo oblačné poledne. V okapech vykřikovali vrabci. O poschodí niž se hádaly dva hlasy. Určitě Goldbergovi. Muž byl o dvacet let starší než žena. Velkoobchodník obilím z Vroclavi. Žena měla poměr s emigrantem Wiesenhoffem. Myslela si, že o tom nikdo neví. Jediný, kdo o tom nevěděl, byl Goldberg.

Ravic zavřel okno. Ráno operoval žlučník. Anonymní žlučník pro Duranta. Kousek neznámého mužského břicha, které řezal za Duranta. Za dvě stě franků honoráře. Pak zašel za Kate Hegströmovou. Měla teplotu. Příliš vysokou teplotu. Byl u ní hodinu. Spala neklidně. Nebylo to nic mimořádného. Ale spíš to nemělo být.

Díval se nepřítomně oknem. Ten zvláštní pocit prázdnoty po tom. Postel, která už nic neříká. Den, který nemilosrdně roztrhal včerejšek jako šakal kůži antilopy. Lesy noci, zázračně vyrostlé v temnotě, už zase nekonečně vzdálené, už jenom fáta morgána nad pouští hodin –

Odvrátil se. Na stole našel adresu Lucienne Martinetové. Nedávno ji propustili. Nedala jinak. Byl u ní před dvěma dny. Nebylo nutné, aby ji znovu viděl, ale neměl nic na práci a rozhodl se, že za ní zajde.

*.*.*

Dům stál v ulici Clavel. V přízemí bylo řeznictví, ve kterém se mohutná žena oháněla sekáčkem a prodávala maso. Byla ve smutku. Před dvěma týdny jí umřel muž. Teď řídila obchod sama s jedním tovaryšem. Ravic ji zahlédl, když šel kolem. Zřejmě se chystala někam na návštěvu. Měla na hlavě klobouk s dlouhým černým závojem a z laskavosti usekávala ještě narychlo pro známou zákaznici vepřovou kýtu. Závoj zavlál nad vykuchaným vepřem, sekáček se zablýskl a s křupnutím dopadl.

„Jednou ranou,“ konstatovala vdova s uspokojením a hodila kýtu na váhu.

Lucienne bydlela v nejhořejším poschodí v malém podstřešním pokojíku. Nebyla sama. Na židli se rozvaloval mladík asi pětadvacetiletý. Na hlavě měl naraženou cyklistickou čepičku a kouřil ručně sbalenou cigaretu, kterou měl při řeči přilepenou na horním rtu. Když Ravic vstoupil, zůstal sedět.

Lucienne ležela v posteli. Zrozpačitěla a zrudla. „Doktore – nevěděla jsem, že dnes přijdete.“ Podívala se po mladíkovi. „To je –“

„Někdo,“ přerušil ji hrubě mladík. „Není třeba házet tady jmény.“ Opřel se o opěradlo židle. „Tak vy jste teda ten doktor?“

„Jak s vám vede, Lucienne?“ zeptal se Ravic a nebral mladíka na vědomí. „To je rozumné, že jste ještě v posteli.“

„Mohla by už dávno…