Vítězný oblouk

II

Probudil se. Měl pocit, ze ho někdo pozoruje. Žena byla oblečená a seděla na pohovce. Ale nedívala se na něho; dívala se z okna. Očekával, že bude už dávno pryč. Bylo mu nepříjemné, ze tam ještě je. Po ránu nemohl vystát lidi kolem sebe.

Zauvažoval, jestli by se neměl pokusit spát dál; rušilo ho však, že se na něho mohla dívat. Rozhodl se, že se jí rychle zbaví. Jestli čekala na peníze, bylo to velice snadné. I jinak to bude velice snadné. Sedl si.

„Jste už dlouho vzhůru?“

Žena se ulekla a obrátila se. „Už jsem nemohla spát. Je mi líto, jestli jsem vás vzbudila.“

„Nevzbudila jste mne.“

Vstala. „Chtěla jsem odejít. Nechápu, proč tu ještě sedím.“

„Počkejte. Hned jsem hotov. Dostanete ještě svou snídani. Proslavenou kávu tohoto hotelu. Tolik času máme ještě oba.“

Vstal a zazvonil. Pak šel do koupelny. Viděl, že ji žena použila, ale všecko bylo zase pořádně upravené, dokonce i vlhké ručníky. Zatímco si čistil zuby, slyšel pokojskou se snídaní. Pospíšil si.

„Bylo to nepříjemné?“

„Co?“

„Že vás viděla pokojská. Nepomyslil jsem na to.“

„Ne. A taky nebyla překvapená.“ Žena se zadívala na podnos. Byl prostřen pro dvě osoby, ačkoliv Ravic předtím nic neříkal.

„Jistěže ne. Proto jsme v Paříži. Zde je vaše káva. Nebolí vás hlava?“

„Ne.“

„Dobře. Mě trochu pobolívá. Ale to za hodinku přejde. Tady jsou žemle.“

„Nemůžu nic jíst.“

„Ale ano, můžete. To si jenom myslíte, že to nejde. Jen to zkuste.“

Vzala si jednu žemli. Pak ji zase položila. „Opravdu nemůžu.“

„Tak se tedy napijte kávy a vykuřte cigaretu. To je snídaně vojáků.“

„Ano.“

Ravic jedl. „Ještě pořád nemáte hlad?“ zeptal se po chvíli.

„Ne.“ Žena zamáčkla cigaretu. „Myslím –“ řekla a zmlkla.

„Co si myslíte?“ zeptal se Ravic bez zvědavosti.

„Měla bych už jít.“

„Znáte cestu? Tady jste blízko avenue Wagram.“

„Ne.“

„Kde bydlíte?“

„V hotelu Verdun.“

„To je odtud pár minut. Venku vám můžu ukázat cestu. Beztoho vás doprovodím kolem vrátného.“

„Ano – ale v tom to není –“

Zase zmlkla. Peníze, pomyslel si Ravic. Peníze, jako vždycky. „Můžu vám trochu vypomoci, jestli jste v nesnázích.“ Vytáhl peněženku.

„Nechte toho! Co to má znamenat?“ řekla příkře žena.

„Nic.“ Ravic peněženku zas zastrčil.

„Promiňte –“ Vstala. „Byl jste – musím vám poděkovat – bylo by to – ta noc – sama bych nevěděla –“

Ravic si vzpomněl, co se odehrálo. Byl by pokládal za směsné, kdyby z toho dělala problém – ale že mu bude děkovat, to nečekal, a bylo mu to mnohem nepříjemnější.

„Skutečně bych nevěděla,“ řekla žena. Ještě pořád stála nerozhodně před ním. Proč nejde? myslel si Ravic.

„Ale teď víte – „ řekl, jen aby vůbec něco řekl.

„Ne.“ Otevřeně se na něho podívala. „Ještě pořád nevím. Vím jenom, že něco musím udělat. Vím, že nemůžu utéct.“

„To už je hodně.“ Ravic si vzal kabát. „Teď vás doprovodím dolů.“

„To není třeba. Jenom mi řeknete –“ zaváhala a hledala slova. „Snad víte – co se musí udělat – když –“

„Když?“ zeptal se po chvíli Ravic.

„Když někdo umřel,“ vyrazila ze sebe žena a najednou se zhroutila. Plakala. Nevzlykala, jen téměř bezzvučně plakala.

Ravic počkal, až se trochu uklidnila. „Někdo umřel?“

Kývla.

„Včera večer?“

Opět kývla.

„Zabila jste ho?“

Žena na něho vytřeštila oči. „Co? Co to říkáte?“

„Udělala jste to? Když se mne ptáte, co máte dělat, musíte mi to říct.“

„Umřel!“ vykřikla žena. „Najednou –“

Zakryla si obličej.

„Byl nemocný?“ zeptal se Ravic.

„Ano –“

„Byl u vás lékař?“

„Ano – ale on nechtěl do nemocnice –“

„Byl tam lékař včera?“

„Ne. Před třemi dny. On ho – nadával na něj a už ho nechtěl.“

„Měli jste potom nějakého jiného?“

„O žádném jiném jsme nevěděli. Jsme tu teprve tři týdny. Tohohle nám obstaral číšník – a on už ho nechtěl – říkal – myslel si, že to sám umí daleko cíp –“

„Co mu bylo?“

„Nevím. Doktor říkal, že zápal plic – ale on tomu nevěřil – říkal, ze všichni doktoři jsou podvodníci – a taky to včera bylo lepší. Pak najednou –“

„Proč jste ho neodvezla do nemocnice?“

„On nechtěl – říkal – on – že bych ho.podváděla, kdyby byl pryč – on – vy ho neznáte – nedalo se s ním nic dělat.“

„Leží ještě v hotelu?“

„Ano.“

„Ohlásila jste majiteli hotelu, co se stalo?“

„Ne. Když najednou byl tak tichý – všecko bylo tak tiché – a jeho oči – pak už jsem to nevydržela a utekla jsem pryč.“

Ravic myslel na minulou noc. Na okamžik byl v rozpacích. Ale už se to stalo a bylo to jedno, pro něho i pro ženu. Zvlášť pro tu ženu. Pro ni bylo té noci všechno jedno a záleželo jen na jediné věci: přežít. Život byl více než jen sentimentální srovnávání. Tu noc, kdy se Lavigne dozvěděl, že jeho žena je mrtvá, strávil v bordelu. Kurvy ho zachránily, s knězi by to nepřestál. Kdo rozuměl tomuhle, rozuměl všemu. Vysvětlení na to nebylo. Ale vznikaly tím závazky.

Vzal si kabát. „Pojďte! Půjdu s vámi. Byl to váš manžel?“

„Ne,“ řekla žena.

*.*.*

Patron hotelu Verdun byl tlusťoch. Na lebce neměl ani vlásek, zato obarvený černý knír a černé, husté obočí. Stál ve vstupní hale, za ním číšník, pokojská a pokladní bez ňader. Nebylo pochyb, věděl už všecko. Taky okamžitě spustil rámus, jakmile ženu zahlédl. Zbrunátněl, mával tučnýma ručkama a prskal zuřivostí, rozhořčením a taky, jak si Ravic všiml, ulehčením. Když se dostal k policii, cizákům, podezření a věznici, Ravic ho přerušil.

„Jste Provensálec?“ zeptal se klidně.

Majitel hotelu se zarazil. „Ne. Co to má znamenat?“ zeptal se ohromeně.

„Nic,“ odpověděl Ravic. „Chtěl jsem vás jen přerušit. Na to je nejlepší úplně nesmyslná otázka. Jinak byste mluvil ještě hodinu.“

„Pane! Kdo jste? Co chcete?“

„To je první rozumná věta, kterou jste zatím pronesl.“

Majitel se vzpamatoval. „Kdo jste?“ zeptal se klidněji, opatrně, aby snad neurazil vlivného člověka.

„Lékař.“

Majitel už necítil nebezpečí. „Tady už nepotřebujeme žádného lékaře,“ začal znovu hudrovat. „Tady potřebujeme policii.“

Upřeně se na Ravika a ženu zadíval. Očekával strach, protesty a prosby.

„To je dobrý nápad. Proč tu už není? Víte přece už několik hodin, že je ten muž mrtvý.“

Patron na to neřekl nic. Jenom d…