Elegie

Osmá

Déšť proti slunci:
kam se uchýliti,
když tato duha
nás chce poranit?
Ze starých pláten
přísvit slávy svítí
a krejčí barev
navazuje nit.

Nábřeží hoří,
moje skrytá řeka
mne každou kapkou
více rozžízní,
nenapiji se
ze snu, jenž se svléká,
nesmí být nahý,
nesmí ve trýzni!

Sním o jelenu,
který, rozplameněn,
oboru popřel
v krutý říje den,
když mimo les
byl náhle v sochu změněn:
nemohl pak už
býti zastřelen?

Proč tolik půdy
ztrácí pod nohama
kdejaká mrcha,
kam se propadá,
na kterou postel,
v níž musí být sama
s iluminací,
jíž se marně vzdá,

proč tolik krve,
která se teď vrací
do svojí matky
klidem řečiště
a nemá rány
po své operaci,
mrtvoly nemá
pro pohřebiště,

proč tolik něhy
dosud v sobě cítím,
ze svého času
když se nakláním
za barvou šera,
kterou nezachytím,
leč v duši, ztmělé
nemilováním?

Déšť proti slunci,
tak se započíná.
A po prostinku
třeba zakončit:
viděl jsi duhu
nitra milenčina
a chtěl jsi za ní
navždy věrně jít,

a když jsi došel,
nebyla to duha,
nějaký mazal
svit jí rozmazal,
n…