Osudy

Marie z Magdaly

Lvy měla v jamách, vyprávějí.
Zato své slepce, ty jen tak.
Protože člověk hůř než zvíře
lpí jako v jámě ve svém ději,
protože člověk hůř než zvíře
nesahá dál než jeho zrak.
A víc: když slepne, s gestem ženy
temno se před ním vykasá:
on jako nehet otočený
vrací se dovnitř, ke své hloubi,
k té, kterou vlastní hmat mu vroubí.
Vrací se zpátky do masa.

Lvy měla v jamách. Prý, a slepce,
ty jen tak volné chovala.
A kdykoliv jí zrána hebce
vyklouzla z lůžka ospalá
a neprocitlá paže, ona vzpomněla si
— jak někdy sprchává
starý déšť z haluzí —
na slepce, které má,
na jámy při chůzi,

a z toho smísení
dobrého nevzešlo nic.
Protože bdící už,
a nocí ještě voníc,
vzepřená na lokti,
a vratká ve všem jiném
(jako se podpírává
pohárem s vínem
před činem vrah či žhář),
s úsměvem do prázdna
tak jenom vzpomněla si:
nýt, v prstenech nýt
neviděné krásy.

Nač měla slepce? Vyprávějí,
že oni dnem a nocí pak
museli rýt jí do kamejí,
co nedosáhne lidský zrak,
co nevznáší se aniž padá,
a dáno stejným obrysem,
pro naši plytkou paměť není
andělem aniž pošlým psem.

Lvy měla v jamách, vypráví se.
Zato své slepce že jen tak.
Leč nejen jejich lebky, lysé
a vyholené pro vidoucí,
plavaly kol stěn rudých síní,
plavaly domem, na vlnách
nejistých moří bludné bóje,
zde téměř každý ruce svoje
vypustil z těla před sebe,
dvě bílé hlízy tápající,
dvě ruce loutky, které z nebes
bůh slepot lásky tahal za nit,
jako by ona, ona byla
předmětem v tmách,
jenž může zranit.

A hudbu lučin do paláce
dala si v klíckách přenášet.
Nevrlé cvrčky, trsající
o závod s malou loutnistkou,
jejíhož nehtu byli zvící,
o závod s malou loutnistkou,
jež se k své hudbě smála sladce,
z návyku nejspíš, nevědomá,
kdo vezme za své této noci,
pozorné, naslouchající noci,
zdali ten cvrček,
nebo ona.

— — —

Potiché ohně v mísách z žuly,
kruh tváří kolem dokola
v zahradách jejích snů a zvůlí. —

V pozadí túje odpočaté,
světlý mrak, hlava na tlapách,
tu a tam kámen… K vyvážení.
Neboť — vy věčně kolísáte,
magdalská paní… ona ale
ne sebe samé, růže malé
ptala se, kdo tu něžněj hrá.
Poupěte, které za rozpuku
dětskému oušku v noci zvuků,
těch prvotních, se podobá.

Kdo vezme za své… V její duši
šla tichá chůze kolem stěn.
Nemohli tušit, že jen zela
rty, nad které se nakláněla
za tiché noci hlava cizí…
A noc, ta tichá, mísí zdání
ticha a tichých obíhání.
Takže pak, celý obelstěn,
cizinec jde, a jde,
a zmizí.

Nebyla zdejší. Naslouchala
a viděla jen v závojích.
A dotknout se jí, její pleti,
to moucha, která tkne se zdiva
neznámých starých staveb, znívá
poznáním hlubším. Každé stětí
víc poví hlavě do koše,
než slovo vlídně nepřítomné,
třeba je řekla pro mne,
pro mne.

Nebyla zdejší. Milovala
jen pro hukot vod vzdálených,
pro čas, který byl dávno před ní.
Ten, navrší-li okamžik,
odtoku nemá. Zaplavuje,
a roste přes nás, ustavičně,
stokrát a stále rychleji,
a do té skvělé zkázy duje
přítomnost všemi směry, příčně,
a vlny chvil se míjejí
a pohlcují — ona v hloubi,
kterou jí dohled zraku vroubí,
žila své lásky jako zvyk.

Shledal kdy z nás kdo pýchu na ní?
Nebyla pyšná. Co v ní bylo,
bylo jen věčné vzdalování
plachtoví její nádhery,
bylo jen věčné vzdalování
bez perspektiv a řídnutí.
Proč se mi divit, že tu vedu
svůj život mdlý a veškerý,
na jejím břehu, mezi písky
tichý jak ony a též v sobě
drsně se troucí v mísách skal,
že žiji věčné vzdalování
plachtoví její nádhery —
ach, víc bych nikde nezískal,
než tady,
kde jí smím být blízký.

A jitro tehda, čím jí bylo?

Spuštění, plavě bohaprázdné,
protože také, jak se jinak…