Muž, který se směje

VI
ONI V TOM VIDÍ POMOC

Doktorovo znepokojení vzrůstalo. Vydal se tedy na jakousi obhlídku situace, a kdyby u něho někdo stál, slyšel by, jak se mu ze rtů oddělila slova:

„Lod se příliš kymácí a málo kolísá.“

A opět volalo doktora tajemné dílo jeho ducha. Znovu sestoupil do hlubin svých myšlenek jako horník do šachty.

Avšak ani za nejhlubšího rozjímání nepřestával pozorovat moře. Pozorování moře je druhem snění.

Učený stařec sledoval všechno, co se mu dělo před očima. Jediná maličkost mu neunikla. V jeho zraku však nebyla známka kontemplace. Peklo nelze kontemplovat.

Přiblížil se počátek temného trýznění věčně zmítaných vod. Hladiny úpěly v jediném nářku. Nekonečnost začala strojit své úděsy.

Nesmírný a dosud napůl utajený výboj začínal se už vyjevovat. Probleskoval ve sváru prostor a v sílícím větru, v chuchvalcích par i v těžknoucí vlně. Jaká to svrchovanost! Smět rozbíjet, tříštit a ničit vlastní existenci, a plně existovat právě tím či dokonce jenom tím. Vlna je bez ustání pro i proti. Splétá se a hned rozolétá, jeden její bok útočí, druhý vysvobozuje. Jak vylíčit to střídání hlubin a vrchů, tu pomíjivost, jež hraničí s neskutečností? Jak vyslovit ta údolí, ta visutá lůžka, ty umdlévající plece? Jak v…