Delníci moře

ČTVRTÁ KNIHA / BAGPIPE

I / První červánky úsvitu nebo požáru

Gilliatt nikdy s Déruchettou nemluvil. Znal ji, protože ji vídával z dálky, tak jako vidíme jitřní hvězdu.

V době, kdy Déruchetta potkala Gilliatta na cestě ze Saint-Pierre-Portu do Valle a překvapila ho tím, že napsala jeho jméno do sněhu, bylo jí šestnáct let. Mess Lethierry jí řekl zrovna den předtím: „Nechovej se už jako dítě. Jsi přece velká.“

Jméno Gilliatt, napsané tímto dítětem, zapadlo do neznámých hlubin.

Co znamenaly ženy pro Gilliatta? To by sám nebyl dovedl říci, Když potkal ženu, bál se jí a ona jeho také. Mluvil s ženami jen tehdy, když se tomu nemohl vyhnout. Nikdy nebyl „galánem“ žádné venkovanky. Když šel sám po cestě a viděl, že proti němu kráčí žena. přeskočil plot u zahrady nebo se prodral houštím a vyhnul se jí. Vyhýbal se i stařenám. Jednou v životě spatřil Pařížanku. Cestující Pařížanka, to byla tenkrát na Guernsey vzácnost. A Gilliatt slyšel, jak tato Pařížanka vypravuje se slzami v očích o své nehodě: „Jsem mrzutá, zmokl mi klobouk; je meruňkově růžový a tato barva je velmi choulostivá.“ Když později našel mezi listy nějaké knihy starý módní obrázek, představující „dámu z Antinské třídy“ ve slavnostní toaletě, přilepil si jej na zeď, aby mu připomínal onen nezvyklý zjev. Za letních večerů se skrýval za skalami zálivu Houmet-paradiského a díval se na venkovanky, jak se koupou v moři jenom v košili. Jednou pozoroval skrze křoviska čarodějnici z Tortevalu, jak si uvazuje podvazek. Pravděpodobně byl ještě panic.

Onoho vánočního jitra, kdy viděl Déruchettu, jak napsala jeho jméno do sněhu a zasmála se, vrátil se domů nevěda, proč vlastně vyšel. V noci nemohl usnout. Myslil na tisíc věcí; že by udělal dobře, kdyby nasil do zahrady černou ředkvičku, má tam pro ni vhodné místo; že ještě neviděl loď ze Serku – nestalo se jí snad něco? – že našel kvetoucí rozchodník, což je v této roční době vzácnost. Nikdy se nedověděl, v jakém poměru k němu byla zemřelá stařena; říkal si, že rozhodně byla jeho matkou, a vzpomínal na ni s dvojnásobnou něžností. Myslil na ženskou výbavu v koženém kufru. Uvažoval o tom, že reverend Jaquemin Hérode bude asi jednou jmenován děkanem v Saint-Pierre-Portu a zástupcem biskupa a že se tudíž uprázdní fara v Saint-Sampsonu. Myslil na to, že na svatého Štěpána je dvacátý sedmý den po úplňku a že tedy nejvyšší příliv nastane ve tři hodiny jedenadvacet minut, poloviční odliv v sedm hodin patnáct, nejnižší odliv v devět hodin třicet tři a poloviční příliv ve dvanáct hodin třicet devět. Připomínal si do nejmenších podrobností celý výstroj skotského highlandera, který mu prodal bagpipe, připomínal si jeho čepici ozdobenou bodlákem, jeho claymore čili dvousečný meč, jeho přiléhavý kabát s krátkými čtverhrannými šosy, jeho suknici, zvanou kilt nebo philaberg, jeho sporran čili brašnu a smushing mull, tabatěrku z rohoviny, jeho sponu se skotským kamenem, jeho dva pásy, sashwise a belt, jeho kord čili sword, jeho tesák, dirk, a jeho skene dhu,…