Bídníci II

VI
Agónie smrti po agónii života

Zvláštnost tohoto druhu válčení záleží v tom, že se na barikádu vždycky útočí zpředu a že útočníci se střeží obejít pozici, snad proto, že se bojí záloh nebo se obávají zaskočení, nebo se strachují, že budou vlákáni do klikatých ulic. Proto se všechna pozornost povstalců upírala k velké barikádě, která byla zřejmě stále ohroženým místem a kde měl jistě zanedlouho propuknout nový boj. Marius přesto nepustil malou barikádu ze zřetele a zašel k ní. Byla opuštěná, hlídal ji jenom lampión, který blikal mezi dlažebními kameny. V uličce Mondétour a v rozvětvené ulici Petite-Truanderie a Cygne bylo naprosté ticho.

Když Marius po obhlídce odcházel, slyšel, jak ve tmě někdo slabě vyslovil jeho jméno:

„Pane Marie!“

Zachvěl se, protože poznal hlas, který na něho přede dvěma hodinami volal skrze mříž v ulici Plumet.

Jenomže tentokrát byl ten hlas slabý jako dech. Rozhlédl se a nikoho nespatřil.

Domníval se, že se mýlí, že to je pouhé mámení. Patrně i jeho vlastní smysly přihrávají podivuhodným skutečnostem, které na něho dorážejí. Vykročil, aby vyšel ze zákoutí, v němž stála barikáda.

„Pane Marie,“ opakoval hlas.

Tentokrát nemohl pochybovat, slyšel zřetelně; rozhlédl se, ale nic neviděl.

„U vašich nohou,“ řekl hlas.

Sklonil se a ve stínu spatřil postavu, která se k němu vlekla.

Lampión dovoloval rozeznat halenu, hrubé sametové a roztrhané kalhoty, bosé nohy a cosi, co se podobalo kaluži krve. Marius zahlédl bledou tvář, která se k němu obracela a říkala mu:

„Nepoznáváte mě?“

„Ne.“

„Eponina.“

„Jak jste se sem dostala? Co tu děláte?“

„Umírám.“

Marius se rychle sklonil. Bylo to skutečně to nešťastné děvče. Byla přestrojena za muže.

Jsou slova a chvíle, které probouzejí sklíčenou mysl. Marius, jako by se byl probudil, zvolal:

„Jste raněna. Počkejte, donesu vás do síně. Ošetří vás. Je to vážné? Jak vás mám vzít, abych vám nezpůsobil bolest? Kde vás to bolí? Pomoc! Můj Bože! Proč jste sem přišla?“

Pokusil se vsunout pod ni paži.

Jak ji zdvíhal, dotkl se její ruky.

Eponina slabě zasykla.

„Způsobil jsem vám bolest?“

„Tak trochu.“

„Vždyť jsem se vaší ruky jen dotkl.“

Zdvihla ruku; uprostřed dlaně spatřil Marius černou díru.

„Co jste dělala?“ pravil.

„Prostřelili mi ji.“

„Prostřelili?“

„Ano.“

„Čím?“

„Kulkou.“

„Jak?“

„Viděl jste pušku, která mířila na vás?“

„Ano, a někdo zakryl rukou ústí její hlavně.“

„To jsem byla já.“ Marius se zachvěl.

„To je nápad! Ubožátko! Když to není nic horšího. Dovolte, odnesu vás na lůžko. Dostanete obvaz; na prostřelenou ruku se neumírá.“

Eponina zašeptala:

„Kulka prošla rukou, ale vyšla zády. Je zbytečné mě odtud přenášet. Řeknu vám, jaký obvaz mi můžete dát, mnohem lepší než lékař. Sedněte si ke mně na tenhle kámen.“

Marius poslechl; Eponina položila hlavu na jeho kolena, a aniž se na něho podívala, řekla:

„Ach, jak je to krásné! Jak je mi teď dobře! Vidíte! Už mě nic nebolí.“

Chvíli mlčela, potom s námahou obrátila obličej a podívala se na Maria.

„Víte co, pane Marie? Zlobilo mě, že jste chodíval do té zahrady; bylo to ode mne hloupé, protože jsem vám dům sama ukázala, a pak, měla jsem si uvědomit, že mladý muž jako vy…“

Umlkla; v duchu se před ní rozvíjela ponurá citová hnutí, kterými postupně prošla, a pokračovala s bolestným úsměvem:

„Zdála jsem se vám ošklivá, viďte?“

A dodala:

„Vidíte, jste v koncích. Teď už nikdo nevyjde z barikády živ. A já jsem vás sem přivedla. Hleďte, vy zemřete, určitě zemřete. A přesto, když jsem viděla, že na vás zamířili, položila jsem ruku na jícen hlavně. Jak je to divné! Chtěla jsem zemřít před vámi. Když jsem dostala tu k…