Bídníci I

KNIHA OSMÁ,
Hřbitovy berou, co jim dáváme

(1)
Jak je možno vniknout do kláštera

A do toho domu Jean Valjean jako by „spadl z nebe“, řekl Fauchelevent.

Přelezl zahradní zeď, která tvořila kout v ulici Polonceau. Andělský chorál, který zaslechl uprostřed noci, bylo matutinum, jitřní zpěv jeptišek; síň, kterou zahlédl ve tmě, byla kaple; přízrak, který viděl ležet na dlažbě, byla sestra konající pokání; rolnička, která ho svým zvoněním tak podivně vzrušila, byl zvonek, připevněný ke kolenu zahradníka Faucheleventa.

Když uložili Cosettu ke spánku, pojedli Jean Valjean a Fauchelevent kousek sýra, popili skleničku vína a hřáli se u příjemného ohně, přikládajíce z otýpky klestí; a nakonec, protože na jediném lůžku v celém domku spala Cosetta, vrhli se oba jeden jako druhý na otep slámy. Než zavřel oči, Jean Valjean řekl:

„Teď tu musím zůstat.“

Ta slova vrtala Faucheleventovi mozkem celou noc.

Máme-li říci pravdu, ani jeden z nich oka nezamhouřil.

Jean Valjean věděl, že je odhalen a že ho Javert stopuje, a proto správně soudil, že by byl s Cosettou ztracen, kdyby se vrátil do Paříže. Protože ho nový náraz větru právě zavál do kláštera, Jean Valjean myslil jen na to, jak by tam zůstal. Pro nešťastníka v jeho postavení byl klášter místem nejnebezpečnějším a zároveň nejbezpečnějším; nejnebezpečnějším proto, že tam žádný muž nesměl vkročit. Kdyby ho zde přistihli, bylo by to dopadení při činu a Jean Valjean by šel z kláštera rovnou do vězení; klášter byl však zároveň místem nejjistějším, neboť kdo by ho tu hledal, kdyby ho jeptišky přijaly do služeb a mohl zde bydlit? Bydlit na nemožném místě byla jediná možnost, jak se zachránit.

Fauchelevent si také lámal hlavu. Nejprve si uvědomil, že ničemu nerozumí. Jak se tu pan Madeleine octl, když jsou zdi tak vysoké? Zdi klášterů se jen tak lehce nepřekračují. Jak se sem dostal s dítětem? Tak příkrou zeď není přece možné zlézt s dítětem v náručí. Co je to za dítě? Odkud přicházejí ti dva? Od dob, co byl v klášteře, Fauchelevent neslyšel o Montreuil-sur-Mer a nevěděl tudíž, co všechno se událo. Vzezření pana Madeleina nevybízelo právě k důvěrnostem; a potom si Fauchelevent říkal: „Světců se přece nevyptáváme!“ V jeho očích si pan Madeleine uchoval všechnu úctu. Z několika slov, která uklouzla Jeanu Valjeanovi, zahradník pouze usoudil, že pan Madeleine v těžkých dobách snad přišel na mizinu a je pronásledován věřiteli; nebo že ublížil svému dobrému jménu tím, že se zapletl do nějaké politické aféry a skrývá se; a to nebylo proti srsti Faucheleventovi, který – jak tak mnoho našich venkovanů ze severu Francie – byl v jádře starým bonapartistou. Aby se ukryl, vybral si pan Madeleine za svůj útulek klášter a bylo docela přirozené, že zde chce zůstat. Ale přesto mu nešlo do hlavy – a Fauchelevent se k tomu stále vracel –, jak se sem pan Madeleine dostal a jak to, že má s sebou holčičku. Fauchelevent je přece viděl, ohmatal, mluvil s nimi, a pořád tomu nevěřil. Nepochopitelná záhada vstoupila do domečku starého Faucheleventa. Fauchelevent tápal v domněnkách a věděl jasně jen jedno jediné – že mu pan Madeleine zachránil život. Tento fakt samotný mu stačil a rozhodl. Říkal si: „Teď došlo na mě.“ A v duchu dodával: „Pan Madeleine se tak dlouho nerozmýšlel, když se vecpal pod můj vůz, aby mě zpod něho dostal.“ A Fauchelevent se rozhodl, že pana Madeleina zachrání.

Ale přesto se sám sebe v duchu tázal a odpovídal si: „Zachránil bych ho po tom všem, co pro mne udělal, i kdyby byl zloděj? I pak bych ho zachránil. A kdyby byl vrah – zachránil bych ho? I tehdy bych ho zachránil. Zachráním ho, že je to světec? Určitě.“

Nechat ho však v klášteře, v tom byla svízel! Ale Fauchelevent necouvl ani před tímto fantastickým pokusem; tento ubohý pikardský venkovan, vedený jen svou oddaností, dobrou vůlí a trochou toho odvěkého selského chytráctví, sloužícího tentokrát šlechetnému předsevzetí, pokusil se ztéci nedobytnou klášterní pevnost a zdolat příkrý sráz řehole svatého Benedikta. Otec Fauchelevent byl stařec, který skoro celý život myslel jen na sebe, a teprve na konci života jako kulhavý neduživý člověk a už bez jakéhokoliv zájmu přišel na to, jak je sladké, můžeme-li někomu dokázat svou vděčnost; a když viděl, že se mu naskýtá příležitost k dobrému skutku, vrhl se na ni jako umírající, který vidí ve své blízkosti sklenici dobrého vína, jakého v životě neokusil, a jedním rázem je chtivě vypíjí. Můžeme dodat, že vzduch, který už léta dýchal v klášteře, potlačil v něm jeho dřívější povahu a nakonec v něm probudil touhu po dobrém skutku.

Rozhodl se tedy: oddá se panu Madeleinovi.

Před chvílí jsme o něm mluvili jako o ubohém pikardském sedlákovi. To označení je přesné, ale není úplné. Protože jsme dospěli ve svém vypravování až sem, bude prospěšné, řekneme-li něco o povaze otce Faucheleventa. Byl to sedlák, ale také písař, a proto jeho vrozená chytrost načichla pletichářstvím a do jeho prostomyslnosti se přímísil ostrovtip. Když z různých příčin ztroskotal ve svém zaměstnání, z místa písaře to dopracoval až na vozku a nádeníka. Ale přes všechno klení a švihání bičem, kterým povzbuzoval koně, zůstalo v něm přece trochu písaře. Neřekl nikdy „bysme“; mluvil správně, což je na venkově velmi vzácné, a ostatní venkované o něm říkali: mluví skoro jako pán v klobouku. Fauchelevent opravdu patřil k lidem, o nichž prostořeký a lehkomyslný slovník minulého století říkal, že jsou to napůl páni, napůl kmáni, a které zámecké metafory, ukapávající z panských sídel na venkovské chaloupky, označovaly jako polovenkovany, poloměšťáky; ani ryby, ani raci. Ačkoliv dobrák Fauehelevent v životě mnoho zkusil a ačkoliv ho osud hodně zkrušil, dal se, jakožto člověk zcela přímý pokaždé strhnout prvním hnutím; je to vzácná vlastnost, která brání, aby člověk nepodléhal zlu. Jeho chyby a vady – pochopitelně že je měl – byly na povrchu; celkem jeho povaha při zpytování obstála. Jeho starý obličej neměl na čele žádnou z těch nedobrých vrásek, které ukazují na nesmiřitelnou zlobu nebo nehoráz…