Devadesát tři

Victor Hugo

3,40 $

Elektronická kniha: Victor Hugo – Devadesát tři (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: hugo02 Kategorie: Štítky: , ,

Popis

E-kniha Victor Hugo: Devadesát tři

Anotace

Poslední román Victora Huga; napsal jej v sedmdesáti letech, bezprostředně po krvavém potlačení pařížské komuny roku 1871. Psát v té době oslavný román o nejpohnutějším roce Francouzské revoluce, o roce 1793, byl čin hodný Hugovy velikosti. Vyděšení Francouzi raději o revoluci mlčeli… A psát tehdy o revoluci a neodsoudit Dantona a Robespierra a celou jakobínskou diktaturu bylo velmi odvážné. Příběh se odehrává mimo Paříž, v kraji Vendée, kde byly silné pozice protirevolučních royalistických sil. Hugo spojuje historickou látku, kterou detailně zná, s působivou, imaginativní fikcí. Dramaticky sevřený děj pak podtrhuje výjimečné postavení tohoto románu v celé autorově tvorbě.

O autorovi

Victor Hugo

[26.2.1802-22.5.1885] Jeden z největších francouzských básníků a spisovatelů 19. století Victor Marie Hugo se narodil roku 1802 v Besanconu. Byl synem generála Napoleonské armády (bonapartisty) a pobožné matky, která byla naopak přívrženkyní krále a monarchie (royalistka). Hugo začal psát již v dětství. S bratrem Abelem založil založil časopis Le Conservateur littéraire (1819). Zde publikoval své články. Od roku 1920 uveřejňoval...

Victor Hugo: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu

Quatre-vingt-treize

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Devadesát tři“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TŘETÍ KNIHA / HALMALO

I / Slovo lidské je slovem božím

Stařec pomalu vztyčil hlavu. Muž, který naň promluvil, byl asi třicetiletý. Měl tvář ošlehanou mořem a zvláštní oči: bystrý pohled námořníka se odrážel v bezelstné zřítelnici venkovana. Oběma rukama svíral pevně vesla. Vypadal mírně.

Za pasem měl dýku, dvě pistole a růženec.

„Kdo jste?“ zeptal se stařec.

„Právě jsem vám to řekl.“

„Co ode mne chcete?“

Muž pustil vesla, zkřížil ruce a řekl:

„Chci vás zabít.“

„Jak si přejete,“ řekl klidně stařec.

Muž zvýšil hlas: „Připravte se!“

„Nač?“

„Na smrt.“

„Proč?“ zeptal se stařec.

Okamžik bylo ticho. Zdálo se, že muž je otázkou zaražen. Odpověděl:

„Říkám vám, že vás chci zabít.“

„A já se ptám proč.“

Z očí lodníkových vyšlehl blesk.

„Protože jste zabil mého bratra.“

„Ale dříve jsem mu zachránil život.“

„To je pravda; nejdřív jste ho zachránil a pak jste ho zabil.“

„Já jsem ho nezabil.“

„Kdo ho tedy zabil?“

„Jeho nedbalost.“

Lodník s úžasem pohlédl na starce; pak znovu divoce svraštil obočí.

„Jak se jmenujete?“ otázal se stařec.

„Jmenuju se Halmalo, ale na to, abych vás zabil, nepotřebujete znát mé jméno.“

V té chvíli vyšlo slunce a ozářilo jasně námořníkovu drsnou tvář. Stařec se na něj pozorně zadíval.

Dělostřelba dosud duněla, ale s křečovitými přestávkami, jako by dokonávala. Na obzoru se šířil hustý dým. Nikým neřízený člun byl nesen proudem.

Lodník vzal do pravé ruky jednu pistoli a do levé růženec.

Stařec povstal.

„Věříš v Boha?“ otázal se lodníka.

„V Otce našeho, jenž je na nebesích,“ odpověděl lodník a pokřižoval se.

„Máš matku?“

„Ano.“

A pokřižoval se podruhé. Pak pokračoval:

„Už jsem řekl. Dávám vám minutu, Milosti.“

A natáhl kohoutek u pistole.

„Proč mi říkáš Milosti?“

„Protože jste pán. To se pozná.“

„Máš ty nějakého pána?“

„Ano. A velkého. Copak člověk může žít bez pána?“

„Kde je?“

„Nevím. Odešel z našeho kraje. Jmenuje se pan markýz z Lantenacu, hrabě de Fontenay, princ bretaňský; je pánem sedmi lesů. Nikdy jsem ho neviděl, ale to nijak nevadí, aby nebyl mým pánem.“

„A kdybys ho viděl, poslechl bys ho?“

„Samozřejmě. To bych byl pohan, kdybych ho neposlechl! Člověk má poslouchat Boha, potom krále, který je jako Bůh, a pak svého pána, který je jako král. Ale o to teď nejde. Zabil jste mého bratra, já musím zabít vás.“

Stařec odpověděl klidně:

„Předně, jednal jsem správně, když jsem zabil tvého bratra.“

Lodník sevřel pevněji pistoli:

„Tak už dost.“

„Dobrá,“ řekl stařec a dodal klidně:

„Kde je kněz?“

Lodník na něho pohlédl: „Kněz?“

„Ano, kněz. Dal jsem tvému bratrovi kněze, ty jsi také povinen dát mi kněze.“

„Nemám ho,“ řekl námořník.

A pokračoval: „Cožpak jsou na širém moři kněží?“

Z dálky doléhaly křečovité výbuchy dělostřelby, jež byly stále vzdálenější.

„Ti, co umírají tam na moři, mají kněze,“ řekl stařec.

„To je pravda,“ zabručel lodník, „mají vojenského kazatele.“

Stařec pokračoval:

„Zahubíš mou duši, a to je zlé.“

Lodník svěsil zamyšleně hlavu.

„A zahubíš-li mou duši,“…