Anna Elliotová

Kapitola X

Nemohlo být ani jinak, než že se jí naskytly další příležitosti k pozorování. Anna zanedlouho bývala dosti často ve společnosti všech čtyř, aby si mohla udělat svůj názor, byla však příliš moudrá, aby se k němu přiznala doma, kde, jak věděla, by tím nepotěšila ani švagra, ani sestru; ačkoliv považovala spíše Louisů za vyvolenou, musela si myslet, pokud se odvážila soudit podle paměti a zkušenosti, že kapitán Wentworth není zamilován ani do jedné, ani do druhé. Bylo to lehké obdivné zanícení; mohlo však a pravděpodobně muselo skončit zamilováním do jedné z nich. Charles Hayter, jak se zdálo, byl si vědom, že je přezírán, a přece Henrietta někdy vypadala, jako by mezi nimi váhala. Anna si přála mít moc vyložit jim všem, co dělají, a ukázat jim na některá nebezpečí, jimž se vystavují. Nevinila nikoho z klamného jednání. Nejvyšším zadostiučiněním pro ni bylo přesvědčení, že si kapitán Wentworth není v nejmenším vědom, že působí bolest. Jeho chování nesvědčilo o žádném pocitu vítězství, o žádném opovrženíhodném pocitu vítězství. Pravděpodobně nikdy neslyšel a nikdy si nepomyslel, že by měl Charles Hayter nějaké nároky. Chyboval jedině v tom, že přijímal pozornost – přijímal je zde pravé slovo –dvou mladých žen najednou.

Zdálo se však, že po krátkém boji Charles Hayter opouští pole. Tři dny uplynuly, aniž jedenkrát přišel do Uppercrossu; naprosto rozhodná změna. Dokonce odmítl jedno pravidelné pozvání k večeři; když ho pan Musgrove při jedné návštěvě našel s několika velkými knihami před sebou, byl s paní Musgrovovou přesvědčen, že není všechno v pořádku, a s vážnými tvářemi mluvili o tom, že z toho studování bude mít smrt. Mary doufala a věřila, že ho Henrietta konečně zamítla, a její muž žil v neustálém očekávání, že ho druhý den uvidí. Anna mohla Charlese Haytera pokládat jen za moudrého.

V té době jednou dopoledne, když si Charles Musgrove a kapitán Wentworth vyšli na hon a sestry seděly v Malém domě klidně při práci, zastavily se u nich pod oknem sestry z Velkého domu.

Byl velmi pěkný listopadový den a slečny Musgrovovy přišly zahradou a zastavily se jen proto, aby řekly, že jdou na dlouhou procházku, a že se proto domnívají, že Mary s nimi nebude chtít jít. A když na to, že ji nepokládají za dobrého chodce, Mary okamžitě trochu žárlivě odpověděla: „Ale ano, moc ráda bych s vámi šla, mě těší dlouhé procházky,“ vycítila Anna podle pohledů obou dívek, to že právě nechtějí, a obdivovala se poznovu oné nutnosti, jakou zřejmě vytvářejí rodinné zvyky, nutnosti všechno si sdělit a všechno společně konat, ať si to člověk jakkoli nepřeje a nevyhovuje mu to. Snažila se Mary vymluvit, aby šla, ale marně; a v tom případě pokládala za nejlepší přijmout mnohem srdečnější pozvání slečen Musgrovových, aby šla také, poněvadž by mohla být prospěšná tím, že by se vrátila se sestrou zpátky, a zmírnila tak zkřížení nějakého toho jejich plánu.

„To tedy nevím, proč si o mně myslí, že nechodím ráda na dlouhé procházky!“ řekla Mary, když šla nahoru. „Všichni si pořád myslí, že nejsem dobrý chodec. A přitom by jim nebylo milé, kdybychom s nimi nechtěly jít. Když lidé takhle schválně přijdou kvůli tomu, aby nás pozvali, jakpak člověk může říct ne?“

Právě když odcházely, vrátili se pánové. Vzali s sebou mladého psa, který jim lov pokazil a přiměl je k brzkému návratu. Měli proto čas, sílu i náladu jít právě na procházku a s potěšením se k nim přidali. Kdyby to byla Anna předví-dala< byla by zůstala doma; teď však cítila zájem a zvědavost, a myslela si proto, že už je pozdě couvnout, a tak se jich všech šest vydalo směrem zvoleným slečnami Musgrovovými, které se zřejmě pokládaly za vůdkyně.

Anniným cílem bylo nikomu nepřekážet a tam, kde je úzké pěšiny nutily rozdělit se na několik skupinek, jít se švagrem a se sestrou. Její radost musela vycházet z pohybu a krásy dne, z pohledu na poslední úsměvy roku na zlatohnědých listech a povadlých živých plotech a z několika z těch přečetných známých poetických líčení podzimu, která si pro sebe říkala, té roční doby zvláštního a hlubokého vlivu na vytváření vkusu a něžných citů v člověku, roční doby, jež z každého básníka hodného toho jména vyloudila nějaký pokus o líčení nebo pár cituplných řádek. Co nejvíce mohla, zaměstnávala svou mysl takovými úvahami a citáty; když však byla na doslech hovoru kapitána Wentworthe s některou ze slečen Musgrovových, nemohla se nesnažit, aby je neposlouchala; nic důležitého však nezaslechla. Bylo to jen takové čilé povídání, do jakého se pouští všichni mladí lidé, kteří se dobře znají. Bavil se víc s Louisou než s Henriettou. Louisa se ovšem domáhala jeho pozornosti víc než Henrietta. Ten rozdíl ještě vzrůstal, jak se zdálo, a pak Louisa řekla něco, co na Annu zapůsobilo. Po jednom z mnoha obdivných zvolání o kráse dne, v něž účastníci výletu neustále propukali, dodal kapitán Wentworth:

„To má sestra se švagrem nádherné počasí! Chtěli si dnes dopoledne vyjet na dlouhou projížďku; možná že na ně budeme moci z některého kopce zamávat. Říkali, že pojedou někam sem. To jsem zvědav, kde se dneska zvrhnou. Ale ano, to se jim stává velmi často, věřte mi – sestra si však z toho nic nedělá – té je jedno, jestli vypadne z kočáru nebo ne.“

„Ach já vím, že přeháníte,“ zvolala Louisa, „ale i kdyby tomu tak opravdu bylo, dělala bych na jejím místě totéž.

Kdybych milovala nějakého muže, jako ona miluje admirála, byla bych vždycky s ním, nic by nás nikdy nerozdělilo a bylo by mi milejší, aby on mě převrhl, než aby mě někdo jiný bezpečně vozil.“

Bylo to řečeno nadšeně.

„To byste udělala?“ zvolal, vpadnuv do stejného tónu. „Máte můj obdiv!“ A na malou chvíli zavládlo mezi nimi mlčení.

Anna nebyla s to okamžitě znovu zapadnout do citátů. Sladké scény podzimu byly na chvíli odloženy – dokud by její paměť neoblažil nějaký něžný sonet s přiléhavým přirovnáním odcházejícího roku k odcházejícímu štěstí a s obrazy zmizelého mládí, naděje a jara. Jak podle příkazu přešli na jinou pěšinu, probrala se ze zamyšlení a řekla: „Nevede tahle c…