O Americe a američanech

Vojenská transportní loď

Kdesi v Anglii, 20. června 1943

Tisícihlavé jednotky sedí v plné polní v doku. Je večer a kolem se rozsvěcují první tlumená světla. Muži mají na hlavách helmy, takže vypadají všichni stejně, připomínají dlouhé řady hub. Pušky mají položené na kolenou. Nemají žádnou identitu, žádnou osobnost, jsou jen jednotkami v armádě. Čísla, vymalovaná bílou barvou na helmách, jako by byla výrobními čísly jakýchsi podivných robotů. Všechnu výstroj mají pečlivě srovnanou – deky a celty a armádní vaky. Někteří z nich jsou vyzbrojeni springfieldkami nebo enfieldkami ještě z první světové války, někteří mají Em jedničky nebo garandy, jiní mají úhledné lehké karabiny, které by si po válce chtěli všichni přivézt domů jako lovecké pušky.

Loď, kotvící u mola, ční do výšky i do šířky jako kancelářská budova. Člověk musí zvrátil krk dozadu, aby vůbec dohlédl, kde končí malá okénka a začíná paluba. Je to loď beze jména, a zůstane bez něj, dokud válka neskončí. Její cíl zná jen několik málo mužů, a její trasu ještě méně. Břemeno, jež zatěžuje její velitele, musí být téměř nesnesitelné, a její kapitán, pokud by ztratil loď či její náklad, by se až do konce života klidně nevyspal. Ani teď nejspíš nespí. Prostory v podpalubí jsou plné a loď už čeká jen na druhou, živou část svého nákladu.

Vojáci v doku jsou potichu. Skoro nikdo si nepovídá, nikdo nezpívá,

a v nastalém soumraku nerozeznáte jednoho do druhého. Únava jim sklání hlavy. Někteří z nich se na tuto podivnou startovní čáru dostávali celý den, jiní celou dlouhou řadu dní. Čepici nebo klobouk si můžete

nasadit nejrůznějším způsobem, sklonem kšiltu nebo krempy můžete vyjádřit svou osobnost. S helmou nic takového nejde. Helma se dá nosit jen jediným způsobem. Žádným jiným prostě nasadit nejde. Sedí naplocho na hlavě, sahá přes oči a přes uši, vzadu kryje většinu krku. Muž v helmě je jako houba v podivném podhoubí.

Teď se spustily čtyři lodní lávky, jednotky se váhavě zvedají a v dlouhých řadách pomalu nastupují. Muži se předklánějí, aby vyvážili tíhu výstroje a výzbroje, které si nesou na zádech. Vzhůru po nakloněných můstcích za sebou tahají nohy. Jeden za druhým mizí vojáci v obrovské tlamě v boku armádní lodi.

Uvnitř si je odškrtávají kontroloři. Čísla na helmách srovnávají se svými seznamy. Přidělují jim místa. Polovina mužů bude spát na palubách a druhá polovina pak uvnitř, v saloncích a jídelnách, kde se kdysi scháze-la úplně jiná společnost a diskutovala o věcech, které dnes už neexistují. Někteří z nich budou spát také na palandách, v houpacích sítích, v chodbách. Zítra si to vymění. Muži, kteří spali na palubě, půjdou spát dovnitř, a ti, co spali uvnitř, budou pro změnu venku. Takhle se budou měnit, dokud nedoplují na místo určení. Do té doby se také nesvléknou, nepřevléknou. Tohle není výletní loď.

Město je pod zate…