Toulavý autobus

Kapitola 16

Mildred klopila hlavu, aby se jí brýle nerosily deštěm. Po štěrkované cestě se jí šlo dobře a rychlá chůze ji nutila zhluboka dýchat. Ačkoli dosud nebylo pozdě, připadalo jí, že se už začíná šeřit. Křemen a vápenec se v ubývajícím světle bělal ještě výrazněji, zatímco tmavé dřevo ohradních kůlů úplně zčernalo.

Rázovala, až jí podpatky škrtaly o štěrk, a marně se pokoušela zaplašit scénu, kterou měla stále před očima.

Nevzpomínala si, že by se před ní rodiče kdy pohádali, a přesto se před chvílí chovali, jako by v tom měli dlouhou praxi a spory mezi nimi nebyly nic neobvyklého. Matka zřejmě úzkostlivě dbala, aby si je vyřizovali pouze v soukromí ložnice, kde je nemohl nikdo slyšet. Proto se jí až dosud dařilo udržovat při životě legendu o dokonalém manželství. Tentokrát však napětí vyústilo v otevřený konflikt ve chvíli, kdy ložnice nebyla po ruce.

Mildred znepokojovalo, že ze slov, jež mezi nimi padla, kapal jed. Nepřiznávali svůj vztek otevřeně, dusili se nepřiznanou záští. Vždycky jí po sobě bleskurychle sekli jako tenkou ostrou břitvou a hned ji zase skryli.

A to mají před sebou dlouhou cestu do Mexika. Co by se vlastně stalo, kdyby se nevrátila? Kdyby prostě šla, dokud jí nezastaví nějaké auto? Kdyby se ztratila jako pára nad hrncem? Někde u moře by si pronajala pokoj a trávila dny na skaliskách nebo na pláži. Chvíli se jí hlavou honily příjemné představy, jak si sama vaří a poznává nové lidi, pak si však uvědomila, že je to nesmysl. Nemá přece ani dolar.

Otec ji finančně nijak neomezoval, ale hotovost jí nedával. Když potřebovala něco na sebe, mohla účet uhradit z jeho konta, a v restauraci směla platit šekem, peníze však neměla skoro žádné.

Otec byl velkorysý, ale hlídal ji jako ostříž. Chtěl mít přehled, co si kupuje a v jakých restauracích jí, a tohle všechno měsíc co měsíc snadno vyčetl z bankovního výpisu.

Mohla by si samozřejmě najít nějakou práci. Stejně to chtěla udělat, i když ne hned. Ba ne, musí to ještě vydržet. Musí nějak přežít tuhle příšernou cestu do Mexika, kterou by si sama tak nádherně užila, vrátit se do školy a dostudovat. Už to nebude trvat dlouho. Pak nastoupí do zaměstnání, a to jí otec určitě schválí. Stačilo by, aby řekla slovo, a dal bych jí všechno na světě, bude se chlubit Charliemu Johnsonovi, Ale ona? Kdepak, kamaráde, ta má elánu za dva. Touží se postavit na vlastní nohy. Bude se holedbat, jako by to snad byla jeho zásluha, a nikdy mu nedojde, že Mildred chce pracovat proto, aby si mohla najmout byt a žít podle svého a nemusela se zodpovídat za každou hloupost, kterou si koupí.

Doma si například směla kdykoli nalít z domácího baru, jenomže otec věděl, kolik ve které láhvi je, takže kdyby si třikrát šplíchla do skleničky, okamžitě by to poznal. Byl zvědavý jako opice.

Sundala brýle, podšívkou kabátu si je utřela a znovu si je nasadila. Na cestě uviděla Juanovy šlépěje. Tam, kde mu noha na kameni ujela, byly porušené, z bláta ale vystupovaly ostře, jen špičku měly trošičku rozmazanou. Zprvu zkoušela jít v jeho stopách, byly však tak daleko od sebe, že ji za chvíli začaly námahou bolet stehenní svaly.

Je to zvláštní, říkala si v duchu, jak silně na mě ten člověk zapůsobil. Měla radost, že se už vzpamatovala. To, co se jí ráno stalo, bylo přece šílené. Vůbec se nepoznávala. Bylo jí jasné, že za to mohla jenom podrážděnost a dobře fungující žlázy.

Věděla, že je náruživá a brzy se buď bude muset vdát, nebo navázat nějaký trvalý vztah, protože ten pocit neklidu a neukojenosti ji přepadal čím dál častěji. Když si teď ale vybavila Juanův snědý obličej a planoucí oči, nic to s ní neudělalo. Co ji na něm přitahovalo, byla vřelá opravdovost.

Došla na vrcholek kopce a pod sebou uviděla opuštěnou farmu. Byl na ni skličující pohled, a přesto od ní nedokázala odtrhnout oči.

Věděla, že nemůže jen tak přejít kolem, že se tam musí podívat.

Zrychlila krok. Už se nemohla dočkat. Jakže to říkal Van Brunt?

Farmu zkonfiskovala banka kvůli nezaplacený hypotéce a Hawkinsovi se museli vystěhovat. O starej barák ale neměla zájem. Šlo jí akorát o pozemky.

Dělala teď skoro stejně dlouhé kroky jako Juan.

Svižně došla až k úpatí kopce, kde se na silnici napojovala rozbahněná polní cesta, a zarazila se. Juanovy šlépěje odbočovaly k farmě. Sešla po silnici ještě kousek, jestli se na ni někde nevracejí, nic však nenašla.

To znamená, že tam pořád je, říkala si. Jenomže proč? Tvrdil, že jde k okresní silnici. Tady přece žádný telefon není. Najednou znejistěla, protože si uvědomila, že ho vůbec nezná a neví, co má vlastně za lubem. Pustila se k usedlosti, ale vzala to raději po trávě, aby ji neprozradilo skřípění štěrku.

Opuštěný dům působil zlověstně. Náhle si vybavila nejrůznější novinové články o vraždách, k nimž na podobných místech došlo, a sevřelo se jí hrdlo. No co, uklidňovala se, vždyť se můžu otočit a vrátit se. Nic mi v tom nebrání. Ale já tam musím. Něco mě táhne dovnitř. Ta zavražděná děvčata se asi taky mohla sebrat a utéct. Třeba si to zavinila sama.

V duchu se uviděla, jak leží někde uvnitř na podlaze uškrcená nebo probodnutá, pak se ale rozesmála. I po smrti měla totiž na nose brýle. Co vlastně o Juanovi ví? Že má ženu a malý podnik.

Vzpomněla si na titulek jednoho z těch článků. OTEC TŘÍ DĚTÍ

SADISTICKY ZAVRAŽDĚN: FARÁŘ ZABIL ZPĚVÁKA ZE SBORU. Čím to asi je, že se obětí vražd tak často stávají právě sboristé a varhaníci? Zpívat v kostelním sboru je zřejmě dost riskantní.

Uškrcenou oběť vrah vždycky nechá ležet za varhanami. Znovu se rozesmála. Bylo jí jasné, že do toho stavení stejně půjde. Má tam rázně vtrhnout, nebo se nepozorovaně připlížit a Juana Chicoye překvapit, ať už vevnitř provádí cokoli? Co když si jenom potřeboval odskočit?Opatrně stoupla na dřevěný schod, a když pod její vahou zapraskal, na okamžik ztuhla. Pak prošla domem a pozotvírala každou skříň. V kuchyňském příborníku našla převrácenou pepřenku, v šatně vedle pokoje zůstalo viset ramínko.

Odchlipující se tapety byly podlepené starými novinami, a tak nakloni…