Toulavý autobus

Kapitola 3

Když nad hory na východě povystrčilo hlavu slunce, vstal Juan Chicoy ze země a oprášil si nohavice a zadnici modráků. V oknech jídelny už blýskaly první paprsky, prohřívaly trávník vedle dílny a rozsvěcely vlčí máky v polích i velké ostrůvky modrých lupin na lukách.

Juan odešel ke dveřím autobusu, natáhl se dovnitř, otočil klíčkem v zapalování a dlaní stlačil pedál(???) startéru. Ten chvíli s nářkem naprázdno protáčel neochotný motor, dokud nenaskočil a nerozburácel se. Juan ubral plyn, zmáčkl spojku, zařadil redukovanou jedničku a spojku pustil. Když se zadní kola začala ve vzduchu pomalu otáčet, přešel dozadu, aby si poslechl, jestli má soukolí přesný záběr a hladký chod.

Beďar si zatím v dílně myl ruce ve vaně na vypouštění oleje, do které si nalil benzín. Teplé slunce se opřelo do hnědého listu ve škvíře mezi rámem vrat a zdivem, kam ho loni zavál vítr. Po chvíli se zpod něj ztěžka vyhrabala moucha dosud omámená spánkem a zastavila se na slunci. Sotva lezla, jak byla ztuhlá chladem, a měňavá křídla měla úplně zakalená. Přetřela si je nožičkama, pak jimi chvilku mnula o sebe a na závěr, zatímco se v šikmých paprscích deroucích se zpod velikých nabobtnalých mraků ohřívala, si přejela předním párem několikrát po hlavě.

Potom se vznesla, dvakrát ve vzduchu zakroužila, prolétla pod duby, narazila do síťových venkovních dveří jídelny a spadla na zem. Chvilku zůstala ležet na zádech a bzučela. Nakonec se postavila, znovu vzlétla a usadila se na dřevěné veřeji.

V tom okamžiku přišla ke dveřím Alice Chicoyová, celá rozlámaná po noci strávené v křesle, a vyhlédla ven k autobusu. Přestože pootevřela jen na pár centimetrů, moucha rychle pronikla dovnitř. Alice ji zahlédla, zvedla utěrku, kterou držela v ruce, a ohnala se po ní.

Moucha rozhořčeně zabzučela a přistála na spodní straně pultu.

Alice chvilku sledovala, jak se zadní kola autobusu otáčejí, potom se vrátila ke kávovaru a zavřela přívod páry.

Hnědá tekutina ve skleněném stavoznaku na boku přístroje vypadala dost řídká a bledá. Když Alice utírala pult, všimla si, že z velkého bílého kokosového dortu pod průhledným plastovým poklopem kdosi vykrojil díl. Výseč ve tvaru písmene V měla nerovné okraje, a tak Alice vzala z přihrádky na příbory nůž, poklop zvedla, řezné plochy zarovnala a odkrojky si nacpala do úst. Těsně předtím, než poklop vrátila na dort, vklouzla pod něj moucha a vrhla se na náplň z kokosového krému. Protože však usedla na spodní stranu malé plošky přetažené přes okraj korpusu, nebyla shora vidět a mohla se tou sladkou dobrotou cpát zcela nerušeně. Dort byl jako hora a moucha se tetelila radostí.

Do jídelny vešel Beďar páchnoucí olejem a benzínem a uvelebil se na kulaté stoličce u pultu. “Tak jsme to zmákli,” ohlásil.

“Ty a kdo eště?” zeptala se posměšně Alice.

“No, fajnovější práci dělal samozřejmě šéf. Dal bysem si kafe s kusem toho dortu.“

“Vždyť už ses mu byl podívat na zoubek, dřív než jsem vůbec vstala.” Rukou si odhrnula pramen vlasů z čela. “Tady mám důkaz, kterej těžko popřeš.“

“Tak mi to napište na futro,” naježil se Beďar. “Všechno, co sním, si přece platím, ne?“

“Já jenom nechápu, proč se těma sladkostma pořád tak láduješ,” řekla Alice. “U tácu s cukrovím jseš pečenej vařenej a z platu ti vždycky zbydou akorát tak oči pro pláč. Všechno utratíš jen za mlsky. Kromě toho právě z nich máš nejspíš ty uhry. Tak proč si nedáš aspoň na chvíli pokoj?“

Beďar stydlivě sklopil oči a začal si prohlížet ruce. Za nehty, kam se benzín nedostal, měl špínu. “Protože cukr je výživnej,” vysvětlil. “Kdo maká, musí pořádně jíst. Jinak je už ve tři jak mátoha. Potřebuje něco vydatnýho se spoustou energie.“

“Jenomže ta energie se mu akorát vrazí do zadku,” poznamenala Alice. “Ty totiž potřebuješ výživu asi jako já vosinu v…” Poslední slovo nechala viset ve vzduchu. Pro sprostý výraz nešla nikdy daleko, ale vždycky ho jenom naznačila. Načepovala z kohoutku kávu do tlustostěnného hrníčku, šplíchla do něj trochu mléka a jen tak bez podšálku mu ho šoupla přes pult.

Beďar, jenž zasněně upíral oči na slečnu z reklamy na Coca-Colu, která se vyzývavě vypínala nad hrací skříní, si čtyřikrát nabral cukr a začal kávu dlouze míchat kolmo postavenou lžičkou.

“Rád bysem taky kousek toho dortu,” opakoval trpělivě.

“No dobře, když se chceš zničit! Zadek budeš mít jak pivovarskej valach.“

Zabloudil očima k jejímu poctivému pozadí a rychle pohlédl jinam. Sebrala z desky za pultem nůž a kus dortu mu ukrojila. Vysoká hora se překotila a mouchu připlácla. Alice sesunula díl na talířek a přistrčila ho přes pult Beďarovi. Ten popadl kávovou lžičku a okamžitě se do něj pustil.

“Ty lidi eště nevstali?” zajímal se.

“Ne, ale už jsem je tam slyšela harašit. Někdo z nich musel vyplácat všecku teplou vodu. Nemám tady ani kapku.“

“To byla nejspíš Mildred,” usoudil.

“Kdo?“

“Ta holka. Asi se koupala.“

Alice na něj vrhla přísný pohled. “Hele, ty se koukej živit a přestaň myslet na nepřístojnosti,” pokárala ho ostře.

“Dyť jsem nic neřek. Fuj, na tom dortu sedí moucha!“

Alice ztuhla.

“Včera jsi měl mouchu v polívce. Ty je snad nosíš po kapsách!“

“No vážně, podívejte. Eště mele nožičkama.“

Alice přistoupila blíž.

“Tak ji zab!” vykřikla. “Zamáčkni ji. Snad ji nenecháš ulítnout?”

Vzala zpod pultu vidličku, rozdrtila mouchu i se zbytky dortu na kaši a všechno seškrábala do nádoby na odpadky.

“A co můj dort?” dožadoval se Beďar.

“Dostaneš jinej. Jenom nevím, kam na ty mouchy pořád chodíš. Nikomu jinýmu se nic podobnýho nestává.“

“Držej se mě. Jako štěstí,” prohodil Beďar tiše.

“Cože?”

”Řek jsem…“

“Nejsem hluchá.”

Byla celá nervózní a napružená.

“A dávej si bacha na pusu, nebo odtuď vyjedeš takovou rychlostí, že ti z toho půjde hlava kolem. Mechanik nemechanik, pro mě jseš akorát drzej klacek. Uhrovitej cápek.” Beďar se shrbil, jako by se chtěl ztratit, a čím víc se Alice rozohňovala, tím níž mu klesala brada. Nemohl tušit, že si na něm vylévá zlost i kvůli mnoha jiným věcem, s nimiž on nemá vůbec nic společného.

“Dyť…