Na plechárně

KAPITOLA 22

Malíř Henri nebyl Francouz a nejmenoval se Henri. A taky nebyl malíř. Seznámil se s příběhy o pařížském Levém břehu tak hluboce, že tam žil, i když tam jaktěživ nebyl. V časopisech horečně studoval dadaistická hnutí a schizmata, podivně zženštilou žárlivost, náboženský zápal a obskurantismus rychle vznikajících a zanikajících uměleckých škol. Důsledně brojil proti zastaralým malířským technikám a materiálům. Jednu sezónu zavrhl perspektivu. Jiný rok upustil od červené barvy, ani jako základu pro šarlat ji nepoužíval. Nakonec se zřekl veškeré konvenční malby. Není známo, zda Henri byl dobrý malíř či nikoli, neboť se tak vášnivě vrhal do nejrůznějších uměleckých hnutí, že mu na malování, ať již takové či makové, zbývalo pramálo času.

Jeho tvůrčí činnost vzbuzovala jisté otázky. Z jeho výtvorů z různobarevného peří a ořechových skořápek jste si úsudek neudělali. Ovšem jako stavitel lodí byl Henri bez konkurence. Řemeslo ovládal obdivuhodně. Když si před léty začal stavět člun, žil ve stanu až do doby, kdy kabina a kuchyňka byly v takovém stavu, že se do nich mohl nastěhovat. Jakmile byl pod střechou a v suchu, nešetřil na člunu časem. Nestavěl loď, dělal sochu, člun byl jedenáct metrů dlouhý a jeho tvary se ustavičně proměňovaly. Nějakou dobu měl příď jako rychlá plachetnice a záď jako torpedoborec. Jindy vypadal spíš jako karavela. A protože Henri nevlastnil peníze, trvalo mu často celé měsíce, než našel prkno, kus železa nebo tucet mosazných šroubů. Což mu plně vyhovovalo, neboť Henri nikdy nechtěl svůj člun dostavět.

Člun ležel mezi borovicemi na pozemku, který si Henri najal za pět dolarů ročně, čímž byly splaceny daně a majitel byl spokojen. Pokud Henri nebyl doma, visel přes bok člunu provazový žebřík. Když Henri doma byl, vytáhl vždycky žebřík a spouštěl ho, jen když přišli hosté. Kabinka byla ze tří stran obehnána širokou, vypolstrovanou lavicí. Henri na ní spal a hosté na ní sedávali. Stůl bylo možno v případě potřeby složit a ze stropu visela mosazná lampa. Kuchyňka byla skladná až zázračně, neboť každá její součást byla výsledkem několikaměsíčního přemýšlení a práce.

Henri byl snědé pleti a morousovité povahy. Nosil baret ještě dlouho potom, co ho jiní nosit přestali, kouřil kalabašovou dýmku a černé vlasy mu padaly do obličeje. Měl spoustu přátel, které rozděloval zhruba do dvou kategorií podle toho, zda mohli živit oni jeho, či zda musel živit on je. Jeho loď nenesla žádné jméno. Henri prohlásil, že ji pojmenuje, až ji dokončí.

Už deset let tak Henri stavěl a obýval svůj člun. Během této doby se dvakrát oženil a mnohokrát navázal milostné vztahy polotrvalého rázu. A všechny ty mladé ženy od něho odcházely ze stejného důvodu. Dvoumetrová kabinka byla pro dva lidi příliš těsná. Nelíbilo se jim, že drcnou hlavou do stropu, kdykoliv vstanou, a výrazně pociťovaly nepřítomnost záchodu. Lodní záchod by zřejmě nebyl k ničemu na lodi, která stojí na suchu, a Henri se nehodlal snížit ke kompromisu a zřídit ve člunu maskovaný záchod suchozemský. On i jeho úřadující přítelkyně museli pěkně mezi borovice. Takže ho jeho lásky opouštěly jedna po druhé.

Právě když ho opustila dívka jménem Alice, přihodila se Henrimu prazvláštní věc. Pokaždé když byl takto opuštěn, oddal se Henri na nějakou dobu formálnímu truchlení, ve skutečnosti se mu však vždycky ulevilo. Konečně se mohl ve své kabince natáhnout. Mohl jíst, co ho napadlo. Byl rád, že bude mít pokoj od donekonečna se opakujících ženských biologických funkcí.

Když ho některá z jeho společnic opustila, stalo se jeho zvykem zakoupit čtyři litry vína, natáhnout se na příjemně tvrdý kavalec a opít se. Někdy uronil i nějakou tu slzu, ale to bylo de luxe, Henri …