Mansfieldské panství

17. KAPITOLA

Pro Torna Bertrama a Marii to byl skutečně den vítězství. Ze by takhle triumfovali nad uvážlivým Edmundem, to by je bylo ani ve snu nenapadlo, a také se z toho patřičně radovali. Teď už nic nestálo v cestě tomu, co jim tolik leželo na srdci, a tak potají blahořečili žárlivosti – té totiž přičítali Edmundovu proměnu –a spokojenost byla dokonalá. Ať se Edmund třeba tváří jako kakabus a ať si říká, že se mu celý ten nápad nezamlouvá a že má vážné výhrady proti jejich hře, prosadili svou: bude hrát, a rozhodl se k tomu z důvodů ryze sobeckých. Edmund sestoupil z morálních výšin, odkud na ně předtím shlížel, a to je povznášelo i těšilo.

Chovali se k němu však navenek vzorně, střežili se dát najevo vítězoslávu – jen v koutcích úst jim to cukalo. Všichni si údajně oddechli, že se mezi ně nevetřel Charles Maddox, jako by bývali nuceni smířit se s jeho přítomností proti vlastní vůli. „Velmi si prý přáli omezit to na okruh rodiny. V přítomnosti cizího člověka by se necítili volně.“ A když Edmund na základě takového ujišťování vyjádřil naději, že podobně omezí i okruh diváků, ochotně mu slíbili vyhovět. Převládala dobrá vůle a povzbudivé úsměvy. Paní Norrisová se nabídla, že si vezme na starost jeho kostým, pan Yates ho ujistil, že závěrečná scéna s baronem dává možnost rozehrát temperament i cit, a pan Rushworth se ujal úkolu spočítat jeho promluvy.

„Možná,“ řekl Tom, „že by nám teď i Fanny spíš vyhověla. Možná že bys ji dokázal přemluvit.“

„Ne, ta je pevně rozhodnuta. V žádném případě nebude hrát.“

„Hm! No prosím.“ A už o tom nepadlo ani slovo. Fanny se ale nadále cítila ohrožena a lhostejnost, jíž se proti nebezpečí obrnila, se znovu začínala hroutit.

Neméně úsměvů než na zámku uvítalo změnu Edmundova stanoviska na faře; slečně Crawfordové slušely přímo rozkošně a její okamžitá neskrývaná radost nad tím šťastným obratem na něho nutně zapůsobila zcela jednoznačně. – „Jednal správně, když se vžil do jejích pocitů, a je rád, že se tak rozhodl.“

Den ubíhal v příjemné, i když málo podložené všeobecné spokojenosti. Jedna výhoda z toho přece jen pro Fanny vyplynula: na přání slečny Crawfordové se dobrotivá paní Grantová uvolila převzít roli, která byla předtím vnucována Fanny – a to bylo to jediné, čím se ten den její srdce potěšilo, a dokonce i tahle novina, když jí to Edmund oznamoval, ji zabolela, protože za to vděčila slečně Crawfordové, slečna Crawfordová tu laskavě zasáhla, a její zásluha jí byla předestřena s aureolou obdivu. Fanny tedy nic už nehrozilo, ale bezpečí a klid na duši nekráčely tentokrát ruku v ruce. Prožívala všechno, jen ne klid. Nemusela si vyčítat, že se sama něčím provinila, ale kdeco ji znepokojovalo. Srdcem i rozumem neschvalovala Edmundovo rozhodnutí, nemohla najít omluvu pro jeho nedůslednost, trpěla, když viděla, jak je z toho šťastný. Překypovala žárlivostí a rozhořčením. Slečna Crawfordová přicupitala s tak blaženým výrazem na tváři, že to Fanny cítila jako urážku, a když se k ní obrátila s přátelskými slovy, sotva jí dokázala klidně odpovědět. Všichni kolem ní byli rozjaření a plně zaujatí, úspěšní a důležití, každý měl nač soustředit pozornost, na roli, na kostým, na oblíbený výstup, na přátele a spoluúčinkující, všichni zaujatě rokovali a porovnávali anebo nacházeli rozptýlení v hravých nápadech, které si navzájem sdělovali. Jen ona sama tu seděla smutná a bezvýznamná, na ničem se nepodílela, a jestli odejde nebo zůstane, jestli se ponoří do jejich halasu, anebo před ním prchne do samoty Východního pokoje, ani to nepostřehnou a nebudou ji postrádat. Měla pocit, že nic horšího ji ani potkat nemohlo. Paní Grantová je teď důležitou osobou, o její dobrotivé ochotě se mluvilo s uznáním, její přání a její volný čas byly respektovány – její přítomnosti se dožadovali – vyhledávali ji, dbali o ni a vážili si jí, a Fanny nakonec hrozilo nebezpečí, že jí bude závidět tu roli, kterou místo ní přijala. Ale když se nad tím zamyslela, přece se vzpamatovala: pochopila, že paní Grantová má nárok na úctu, kterou by nikdo neprokazoval jí, a i kdyby ji kdovíjak velebili, nemohla by se z toho těšit, když by se účastnila činnosti, kterou už při pouhém pomyšlení na pana strýčka musí zavrhnout.

Fanny ale nebyla jediná, kdo v srdci svém skrývá žal, jak zanedlouho odhalila. I Julia trpěla, třebaže ne tak nevinně.

Henry Crawford si s ní jen zahrával, ona však přijímala, ba vyhledávala jeho galantnosti ještě dlouho poté, kdy by ji byla měla oprávněná žárlivost na sestru ze všeho vyléčit; a když už nemohla zavírat oči před skutečností, že dává přednost Marii, nevyvodila si z toho žádné rozumné důsledky: nedělala si starosti o Marii a její postavení, ani nevyvinula úsilí, aby se sama uklidnila. Převážně seděla pohroužena do chmurného mlčení, nic ji nerozveselilo, nic nezaujalo, žádný vtip nepobavil; snášela pouze, když se kolem ní točil pan Yates, s hranou veselostí se bavila jen s ním a tropila si posměšky z hereckého umění ostatních.

Několik dní poté, co se jí dotkl, snažil se Henry Crawford odčinit svou vinu obvyklým ohňostrojem dvorností a komplimentů, neleželo mu to ale tolik na srdci, aby vytrval, když párkrát narazil na chladné odmítání: brzy byl příliš zaneprázdněn divadlem, aby měl čas na víc než jeden flirt, a tak to nedorozumění pustil lhostejně z hlavy, anebo spíš usoudil, že je to vlastně dobře, …