Mansfieldské panství

Jane Austenová

3,74 

Elektronická kniha: Jane Austenová – Mansfieldské panství (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: austenova31 Kategorie:

Popis

E-kniha Jane Austenová: Mansfieldské panství

Anotace

Román Jane Austenové nás přivádí do Anglie 18. století. Dvanáctiletá Fanny Priceová opouští svůj chudobný domov a odchází na Mansfieldské panství svých bohatých příbuzných. Tam vyrůstá u sira Thomase Bertrama s jeho dvěma dcerami a synem Edmundem. Pomalu dospívá a začíná se o ni ucházet okouzlující, zajištěný mladík z dobré rodiny. Třebaže ji srdce táhne jinam, sir Thomas, jehož bohatství je založené na utrpení černých otroků, jí radí, aby si Henryho Crawforda vzala. Poslechne jeho radu, anebo se její život začne ubírat úplně jiným směrem?

O autorovi

Jane Austenová

[16.12.1775-18.7.1817] Anglická spisovatelka, zakladatelka moderního rodinného románu v anglické literatuře. Jane Austenová se narodila roku 1775 ve Steventonu v hrabství Hampshire do rodiny duchovního, měla 7 sourozenců. Studovala krátce na soukromých středních školách v Oxfordu, v Southamptonu a posléze v dívčí internátní škole v Reading (hrabství Berkshire). Na svou dobu se jí dostalo poměrně kvalitního vzdělání. Další vzdělání a vztah...

Jane Austenová: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu

Mansfield Park

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Mansfieldské panství“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

17. KAPITOLA

Pro Torna Bertrama a Marii to byl skutečně den vítězství. Ze by takhle triumfovali nad uvážlivým Edmundem, to by je bylo ani ve snu nenapadlo, a také se z toho patřičně radovali. Teď už nic nestálo v cestě tomu, co jim tolik leželo na srdci, a tak potají blahořečili žárlivosti – té totiž přičítali Edmundovu proměnu –a spokojenost byla dokonalá. Ať se Edmund třeba tváří jako kakabus a ať si říká, že se mu celý ten nápad nezamlouvá a že má vážné výhrady proti jejich hře, prosadili svou: bude hrát, a rozhodl se k tomu z důvodů ryze sobeckých. Edmund sestoupil z morálních výšin, odkud na ně předtím shlížel, a to je povznášelo i těšilo.

Chovali se k němu však navenek vzorně, střežili se dát najevo vítězoslávu – jen v koutcích úst jim to cukalo. Všichni si údajně oddechli, že se mezi ně nevetřel Charles Maddox, jako by bývali nuceni smířit se s jeho přítomností proti vlastní vůli. „Velmi si prý přáli omezit to na okruh rodiny. V přítomnosti cizího člověka by se necítili volně.“ A když Edmund na základě takového ujišťování vyjádřil naději, že podobně omezí i okruh diváků, ochotně mu slíbili vyhovět. Převládala dobrá vůle a povzbudivé úsměvy. Paní Norrisová se nabídla, že si vezme na starost jeho kostým, pan Yates ho ujistil, že závěrečná scéna s baronem dává možnost rozehrát temperament i cit, a pan Rushworth se ujal úkolu spočítat jeho promluvy.

„Možná,“ řekl Tom, „že by nám teď i Fanny spíš vyhověla. Možná že bys ji dokázal přemluvit.“

„Ne, ta je pevně rozhodnuta. V žádném případě nebude hrát.“

„Hm! No prosím.“ A už o tom nepadlo ani slovo. Fanny se ale nadále cítila ohrožena a lhostejnost, jíž se proti nebezpečí obrnila, se znovu začínala hroutit.

Neméně úsměvů než na zámku uvítalo změnu Edmundova stanoviska na faře; slečně Crawfordové slušely přímo rozkošně a její okamžitá neskrývaná radost nad tím šťastným obratem na něho nutně zapůsobila zcela jednoznačně. – „Jednal správně, když se vžil do jejích pocitů, a je rád, že se tak rozhodl.“

Den ubíhal v příjemné, i když málo podložené všeobecné spokojenosti. Jedna výhoda z toho přece jen pro Fanny vyplynula: na přání slečny Crawfordové se dobrotivá paní Grantová uvolila převzít roli, která byla předtím vnucována Fanny – a to bylo to jediné, čím se ten den její srdce potěšilo, a dokonce i tahle novina, když jí to Edmund oznamoval, ji zabolela, protože za to vděčila slečně Crawfordové, slečna Crawfordová tu laskavě zasáhla, a její zásluha jí byla předestřena s aureolou obdivu. Fanny tedy nic už nehrozilo, ale bezpečí a klid na duši nekráčely tentokrát ruku v ruce. Prožívala všechno, jen ne klid. Nemusela si vyčítat, že se sama něčím provinila, ale kdeco ji znepokojovalo. Srdcem i rozumem neschvalovala Edmundovo rozhodnutí, nemohla najít omluvu pro jeho nedůslednost, trpěla, když viděla, jak je z toho šťastný. Překypovala žárlivostí a rozhořčením. Slečna Crawfordová přicupitala s tak blaženým výrazem na tváři, že to Fanny cítila jako urážku, a když se k ní obrátila s přátelskými slovy, sotva jí dokázala klidně odpovědět. Všichni kolem ní byli rozjaření a plně zaujatí, úspěšní a důležití, každý měl nač soustředit pozornost, na roli, na kostým, na oblíbený výstup, na přátele a spoluúčinkující, všichni zaujatě rokovali a porovnávali anebo nacházeli rozptýlení v hravých nápadech, které si navzájem sdělovali. Jen ona sama tu seděla smutná a bezvýznamná, na ničem se nepodílela, a jestli odejde nebo zůstane, jestli se ponoří do jejich halasu, anebo před ním prchne do samoty Východního pokoje, ani to nepostřehnou a nebudou ji postrádat. Měla pocit, že nic horšího ji ani potkat nemohlo. Paní Grantová je teď důležitou osobou, o její dobrotivé ochotě se mluvilo s uznáním, její přání a její volný čas byly respektovány – její přítomnosti se dožadovali – vyhledávali ji, dbali o ni a vážili si jí, a Fanny nakonec hrozilo nebezpečí, že jí bude závidět tu roli, kterou místo ní přijala. Ale když se nad tím zamyslela, přece se vzpamatovala: pochopila, že paní Grantová má nárok na úctu, kterou by nikdo neprokazoval jí, a i kdyby ji kdovíjak velebili, nemohla by se z toho těšit, když by se účastnila činnosti, kterou už při pouhém pomyšlení na pana strýčka musí zavrhnout.

Fanny ale nebyla jediná, kdo v srdci svém skrývá žal, jak zanedlouho odhalila. I Julia trpěla, třebaže ne tak nevinně.

Henry Crawford si s ní jen zahrával, ona však přijímala, ba vyhledávala jeho galantnosti ještě dlouho poté, kdy by ji byla měla oprávněná žárlivost na sestru ze všeho vyléčit; a když už nemohla zavírat oči před skutečností, že dává přednost Marii, nevyvodila si z toho žádné rozumné důsledky: nedělala si starosti o Marii a její postavení, ani nevyvinula úsilí, aby se sama uklidnila. Převážně seděla pohroužena do chmurného mlčení, nic ji nerozveselilo, nic nezaujalo, žádný vtip nepobavil; snášela pouze, když se kolem ní točil pan Yates, s hranou veselostí se bavila jen s ním a tropila si posměšky z hereckého umění ostatních.

Několik dní poté, co se jí dotkl, snažil se Henry Crawford odčinit svou vinu obvyklým ohňostrojem dvorností a komplimentů, neleželo mu to ale tolik na srdci, aby vytrval, když párkrát narazil na chladné odmítání: brzy byl příliš zaneprázdněn divadlem, aby měl čas na víc než jeden flirt, a tak to nedorozumění pustil lhostejně z hlavy, anebo spíš usoudil, že je to vlastně dobře, …

Mohlo by se Vám líbit…