Manželky prezidentů: Deset žen z Hradu

DAGMAR HAVLOVÁ
(1953)
Prezidentkou v mediální době

Skoro od chvíle, kdy přišla na Hrad, byla vnímána jako osoba silně kontroverzní. Zájem o ni v některých médiích dokonce občas zastiňoval zájem o prezidenta Havla. Během prvních dvou let „na Hradě“ ji její ambiciózní povaha mnohokrát přivedla do situací, jež sotva mohla pokládat za šťastné. Jedni v ní viděli oběť jejích vlastních, razantních a nepromyšlených postojů, druzí – včetně jí samé – v ní spatřovali ženu, na kterou byl uspořádán mediální hon. Vesměs všichni však trochu žasli nad tím, jak je možné, že se právě tato výborná herečka, která na rozdíl od předchůdkyň mohla počítat s „Hradem“ dlouho dopředu, na situaci lépe nepřipravila. Věděla, do jaké rozehrané partie vstupuje, a velice si přála do ní vstoupit; nakonec jí však tato hra (v níž se stala jednou z klíčových figur) změnila život způsobem, který jí nebyl milý a s nímž nepočítala. Byla to její chyba? A prozradil způsob, jímž na ni zareagovala společnost, něco o té společnosti samé?

Narodila se jako Dagmar Veškrnová 22. března 1953 a většinu dětství prožila v brněnské čtvrti Židenicích. Otec byl soustružník a matka účetní; víc než tyto profese však atmosféru, v níž vyrůstaly jejich dvě dcery (Dagmar měla starší sestru Evu), ovlivnil zájem, který jejich rodiče spojoval a jemuž holdovali po večerech, i za cenu, že je od dětí často vedl pryč. V padesátých letech, v předtelevizní a raně televizní éře, byly oblíbené lidové estrády, na které se chodilo do sokoloven a kulturních domů; v programu byly písničky, scénky, vyprávění anekdot a to všechno bylo třeba uvádět zajímavým a vtipným způsobem. Otec Veškrna si přivydělával jako takový estrádní bavič a konferenciér, mimoto skládal lidové písničky, občas i klasickou hudbu, a uměl hrát na spoustu hudebních nástrojů. Matka zpívala a někdy také vystoupila na jevišti jako herečka. Obě dcery tak od nejmenšího věku načichly divadlem a zažily jeho líc (potlesk obecenstva) i rub (trmácení se ze štace na štaci a mnohem menší počet společných domácích večerů, než kolik jich je v normálních rodinách). V Dáše i Evě se tím probudily i jejich vlastní, nejdřív komediantské a pak herecké sklony, touha vystupovat, hrát, zpívat a převtělovat se do cizích osudů. Zvlášť otce pro jeho suverénní projev před obecenstvem obdivovaly a milovaly.

Bylo to takzvané šťastné dětství? Z toho, jak Dagmar Havlová po roce 1997 přivedla „na Hrad“ rodiče a snažila se trávit co nejvíc času společně s nimi, mohlo vyplývat, že se snaží sobě i jim aspoň dodatečně něco vynahradit; něco, čeho před třiceti čtyřiceti lety mohlo být víc a co chybělo. (Vliv mělo také vážné onemocnění otce v druhé polovině devadesátých let.) Brněnská dětská léta se zdála v každém případě vyplněna pozitivním obrazem otce, který vedle svých estrádních kvalit byl i technický všeuměl. Doma v Židenicích byl vyhlášený jako opravář praček, ledniček, aut a televizorů, za kterým docházeli lidé z celé ulice; o důvod víc, proč na něj jeho holky byly pyšné.

O…