Slon a jeho strýček

19. kapitola

SE ODEHRÁVÁ PŘED SÍDLEM CHORÉHO PAVOUKA KRCHA
A KONČÍ VOLNÝM NESLYŠNÝM PÁDEM

V životě chorého pavouka Krcha se nic nezměnilo, alespoň nic k lepšímu. Stále bydlel ve stále chatrnější pavučině zavěšené v keři u vchodu do Pavoučího močálu. A stále ještě dýchal. Nic víc a nic zajímavějšího se o něm říci nedá.

Několikrát v polospánku zaslechl Škardu, která se buďto vracela do močálu z nějakého lupu nebo naopak právě na nějaký lup vycházela. A když to nebylo zrovna v polospánku, stejně Krch raději spánek předstíral, aby se Škardou nemusel ztratit slovo.

Dnes ráno však spal velice tvrdě, a tak se stalo, že kočku nezaslechl.

A pochopitelně ani nespatřil, v jaké výtečné náladě a v jaké podivuhodné společnosti kolem něho prošla do své ponuré chatrče.

Teď muselo být k poledni, což se dalo usoudit podle toho, že se Krch od rána již pětkrát nadechl. Blížila se celá hodina – a chorý pavouk se pozvolna probouzel z dřímoty k dalšímu životodárnému loku vzduchu.

„KUK!“

Před Krchovým zanedbaným sídlem v trní stála Škarda. Ale ten rozverný zvuk nevydala ona, nýbrž její společnice Maršálská moucha.

„Kuk, ty kluku!“ zaburácela Maršálka a prudce se rozlétla proti pavučině. Těsně před ní však nabrala výšku a ladně obkroužila celý keř.

„Tak co, Krchu? Jak je?“ zabroukala Škarda.

Pavučina se neznatelně pohnula.

„Žle je!“ hlesl Krch, ale oči neotevřel. Pak lapl po vzduchu a zeptal se: „A vůbeč. Kdo to?“

„Sousedka, brachu. Nese ti něco na zub!“

Maršálka se smála, až se nožičkama za břicho popadala.

„Nemám žuby. To je žnámo!“

Bezzubý sekáč René Krch se k sousedce s vypětím všech sil obrátil. Oči však neotevřel. A to mu patrně prodloužilo život. Jeho choré tělo by stěží pohled na Škardu sneslo.

Protože Škarda byla: za prvé umytá, za druhé navoněná. A za třetí vyšňořená. Byla umytá vodou z žabí kaluže. Oči měla podbarvené bahýnkem z močálu. Navoněná byla bolehlavem. A byla vyšňořená. Na hlavě měla věneček z …