Pavouček Pája

Můra Chmůra

Nad Pavoučím lesem se chystal měsíc do úplňku. Proto si strýček Herkules svolal navečer pavoučky a velice vážně k nim promlouval.

„Máme před sebou zvláštní noc. Mládenci, musím vyhlásit úplňkovou pohotovost! Když je úplněk, vylétá někdy z temných keřů zlatá muška.“

„Jéééé!“ radovali se pavoučci.

„Ale pozor!“ zarazil je strýček. „Také se dějí divné věci!“

„Jaké divné věci?“ zeptal se Pája.

„Všelijaké.“

„Ale jaké všelijaké?“

„I docela malé mušky dostanou takovou sílu, že dokáží roztrhat pavučinu. Ryby začnou tichounce zpívat. Hlemýžď vyjde z ulity a hadi se začnou svlíkat.“

„Húúúúú!“ zahučeli ustrašeně pavoučci.

„A co ještě?“ zeptal se dychtivě Pája.

Strýček se zamyslel. Pak zavrtěl hlavou.

„Ne, ne,“ řekl, „nechci vás děsit. Třeba možná ani nepřiletí!“

„Kdo?“ volali pavoučci, ale strýček neodpověděl.

Mlčel a tvářil se pochmurně a nakonec si začal broukat:

„Na našeho Juru zhůry

přiletěly v noci chmůry,

za chvíli jich byla fůra,

zaprášené, omšelé

chodily mu po čele,

jedna chmůra, druhá chmůra,

za chvíli jich byla fůra,

fůra chmůr a chmůra chmůře

šeptala, že bude hůře…“

„Húúúú!“ zahučeli zase pavoučci a roztřásli se strachy.

„Vůbec se nedivím, že se bojíte,“ řekl strýček Herkules. „Z můry Chmůry má strach každý!“

„Tak povídej,“ prosil Pája. „Vyprávěj o té strašlivé můře Chmůře!“

„Často vám říkám, že každý tvor má na světě své místo,“ začal strýček zeširoka. „Dokonce i člověk!“

„I člověk?“ divil se Pája. „Opravdu, strýčku?“

Strýček Herkules znejistěl:

„No vlastně… já tak docela jistě nevím, proč jsou na světě lidi a k čemu jsou užiteční… Ale například o můrách vím naprosto určitě, že se nepovedly! Kousíček masa na nich není, jsou suché a nezáživné, a navíc se z nich hrozně práší! A to zatím mluvím jen o neškodných můrkách a můrách. Mnohem horší jsou noční můry! Ty přinášejí ošklivé sny.“

Strýček se zlověstně odmlčel a pak pokračoval:

„Ovšem nejhorší ze všech můr je můra Chmůra! Před tou si není jistý nikdo. Ani pavouk, ani sršáň, ani člověk!“

„A co dělá?“ zašeptal Pája.

„Dělá chmury!“ zvolal strýček. „Na koho si můra Chmůra sedne, ten onemocní strašlivým smutkem! Jednou jsem to zažil a nechci na to vzpomínat…“

„Vzpomínej, strýčku,“ prosil Pája.

„Už je to dávno,“ začal strýček. „Měsíc byl v úplňku. Svítil na nebi jako lampion. Snažil jsem se usnout a vedle v pavučině se snažil usnout můj kamarád, pavouk Čenda. Najednou nebe potemnělo a mě hned napadlo: můra Chmůra!“

„Húúúú!“ zahučeli pavoučci.

„A byla to můra Chmůra?“ vydechl Pája.

„Byla! Bez rozmyšlení jsem skočil po hla…