Školák Kája Mařík 6

23. Zdeňa, maminky, „dudlík“ s příslušenstvím

Druhého dne v hajnovně v pokojíku po obědě, který všichni mamince hajné uznale pochválili, dolehl na paní lesní stesk po Staníkovi. Už se ukázala i slzička. Pan lesní se lekl.

„Propánakrále, jen to ne! Dvě matky, dcera a Týna, to bude za chvíli pláče a slz! Odplaveme! Staník není Zdeňa, maminko! Tomu jsou lesy ,fuk‘. On jen kleštičky, šroubečky, hřebíčky, to je jeho svět! Káju a Zdeňu do konce života budou lákat brdské lesy, ale Staník je radši u strýce ve Vídni. No, nač mu bránit! Je to k jeho dobru. Však on na prázdniny přijede. A jak rád! Ne kvůli lesům, ale pospraví všechny ty vaše kuchyňské ,mašinky‘. Užiješ ho, maminko, z domu se ti nehne! Jestlipak se ještě pamatuješ, jak to bylo, než se Staník narodil? Přišlas, potrhávala jsi cípkem zástěrky a ,tatínku, mně se zdá – –‘“

„Pojďme do kuchyně,“ honem vstávala Zdeňa, „tatínek už zase začíná.“

„Nono,“ smál se pan lesní. „To víš, že maminka byla jinší hrdina než ty. Ta nepsala své mamince: ‚Prosím vás, napište to…‘“

Zdeňa už byla mezi dveřmi, za ní obě maminky s Týnou a Kája na poskoku, jen aby byl u Zdeni.

„Poslyš, Kájo, nemusíš u všeho být. Nech je! Teď tam budou rokovat o karkulkách, Zdeňa by se darmo červenala.“

A Kája nerad vrátil se ke stolu.

Sedly si v kuchyni. Týna přiložila, tak hezky v kamnech suché dříví praskalo, a maminka hajná začala: „Tak se mi zdá, že to všecko ani pravda není. Dlouho-li to, co Zdenička s naším chlapcem lesy probíhala, a teď abychom pomýšlely na výbavičku. Dvě prachové peřinky jsem už připravila. Maminka z lesovny beztoho karkulek uháčkovala dost, košilek i kabátečků. Teď jen hodně pěkné povlaky na ty peřinky. Jestli snad štykované karnýry do cípu, nebo jiné?“

Dívá se tázavě po ostatních. „Povijany tři, tuze krásné, poslala Cilka z Vídně,“ otvírala maminka hajná zásuvku stolu, z ní krabičku.

Opravdu byly velmi vkusné. Ale Zdeňa hned řekla: „Jenže moc se jich neužije. Teď už se děti neutahují do peřinky, aby vypadaly jako vánočky. Teď se nechají jen tak rozvalovat na peřince.“

Pan lesní v tu chvíli otevřel dveře a zaslechl poslední slovo. Viděl v rukou maminek povijany. Honem přirazil dveře a hlásil v pokojíku: „Neřek’ jsem to? Peřinky, povijánky. Ale Zdeňa něco pleskla, protože obě ,ťchýně‘ jsou tuze polekané a povijánky jim v ruce vlají jako stuhy pohřebních věnců. Týna se dokonce drží stolu. Řečniti je slyšet jen Zdeňu.“

Zdeňa opravdu řečnila: „Karkulky? Těch nebude třeba. Ty už se vůbec dětem nedávají. Leda zvlášť pěkná ke křtu. Já ušiji ke křtu takový, jak bych řekla, no, jako ,futrál‘, jako pouzdro chci říci, do kterého se dítě vloží a nese do kostela. Nejhezčí je některá světlá pastelová barva, zdobená jemnými kraječkami, prošitá něžnou vložečkou. A to řeknu hned: Šidítko nesmí dítě dostat ani za nic na světě!“

Zdeňa se při té řeči dívala snivě do okna. Nepozorovala změn, které se na ostatních dály. Až teď se podívala.

Zacházely všechny tři do pokoje. Ten „dudlík“ jim dodal.

„Ubohé dítě! Nebudou ho utahovat do peřinky, křivě poroste, ke křtu dušičku ubohou ve ,futrále‘ ponesou! Dudlík nesmí ani vidět! Jaké by mělo – chudinka – ouška, kdyby nenosilo čepičky hezky pod krčkem utažené?“ rozkřikla se skoro paní lesní na prahu. „Kájo, kde to…