Školák Kája Mařík 6

20. Jarka Weber

Teprve druhého dne v poledne došlo k rozbalení toho, co vypadalo jako obraz, jak si myslila paní Webrová, a o čem jí Zdeňa ničeho neřekla. Kája projevil při rozbalování velikou netrpělivost. Omlouval ji slovy: „Nediv se mi, Zdeňo! Mám málo víry ve zvětšování fotografií. Ale tahle firma byla mi tak vřele doporučena.“

Jak strhl poslední obal, oddechl si spokojeně: „Ano, je to dokonale provedeno. Budou mít Webrovi radost.“

Z obrazu usmívaly se na ně cizí sice tváře dospělých i dětí, ale Zdeňa hned vykládala: „Heleď, Kájo, tahle ta paní, to je podoba paní Webrové, a ta její dcerka zrovna tak. A tahle zase celý pan učitel. Ano, rodová podobnost nedá se zapřít. Budou míti jistě radost. A tohle – syn – Jarka. To je podoba pana učitele z mladých let.“

„Pašák, Zdeničko, opravdu,“ říká Kája, „náramný chlapík! Vlasů hodně, rty pěkně skrojené, oči jistě tmavé, veliké, mandlovitě tvořené. Pro toho už asi leckterou dívenku srdce zabolelo. Cosi jako melancholie se dívá z těch očí. Nebude asi příliš do světa, nad svůj věk jistě příliš vážný. Ale byl to od tebe výborný nápad, Zdeničko. A kdyby snad náhodou, až se vrátíme, ten pan učitel, ten hezoučký jinoch tu ještě byl, ty si ho, Zdeničko, nebudeš všímat, viď? Srdce by mne bolelo.“ Zavřela mu ústa polibkem.

Je den před Štědrým večerem. Maříkovi jedou dopoledne. Koš je přichystán. Náhlík zrovna si rovná vozík. Odveze jej. Zdeňa od paty ke kloboučku v novém hávu je rozkošná. Zkrásněla. Rozhodně zkrásněla. Budou mít na samotách radost. Kája s obdivem se na ni dívá.

„Zdeničko, to ti to sluší! Jsi jako obrázek!“

Zdeňa utahuje rukavice: „Však tobě zrovna tak. Ještě zajdeme k Webrovům a vyjdeme.“

Přáli oba „veselé Vánoce“ a Zdeňa dodala: „Teti, prezent od nás leží v kuchyni na stole. Zítra večer jej rozbalte!“

Usmívá se paní Webrová: „A náš dáreček bude čekat, až se vrátíte, Zdeničko! Mnoho pozdravů na samoty! Jarka přijede dnes, vzpomeňte si na nás!“

Už zahýbali k nádraží, když proti nim spěchavě šel kdosi, který jim byl jaksi známý. Nemohli honem vzpomenout. Až Zdeňa zašeptala: „Jistě pan učitel Jarka Weber!“

Ten teprve teď zvedl hlavu. Trochu netečně přeběhl tmavýma očima Káju a trochu příliš dlouho zadíval se do rozkošného obličeje Zdenina. Tak jaksi v údivu, že uznal Kája za dobré říci hlasitě: „Pospěš, Zdeničko, ať nezmeškáme!“

„Jako bych nepospíchala víc než ty,“ zasmála se Zdeňa líbezným smíchem lesní hrdličky a zrychlila krok. Na lomu cesty ještě se Kája obrátil.

Ano, je to mladý Weber! A zůstal stát! Dívá se za nimi. Ne za nimi. Za Zdeňou! Ví to, cítí to. Však Zdeň…