Školák Kája Mařík 5

17. Paní lesní má pro Zdeňu nového ženicha

Pan profesor Vratislav Krátký četl už po páté vlídné pozvání paní Rédlové, které končilo:

„Zdeňa už je opět v klášteře a muž se těší, že bude mít čest Vás poznat. Pošleme Vám povoz naproti do Řevnic v neděli k polednímu vlaku.“

Paní lesní psala drobně a pan profesor byl silně krátkozraký. Na některá slova i lupu musil vzít. Byl asi třicátník, neurčitého výrazu, bleděmodrých, mdlých očí a až do té doby věnoval se výhradně svým matematickým výpočtům. Vydal mnoho vědeckých prací, za něž byl pěkně honorován, ale po ženách se nesháněl. Až když přibývalo slabosti jeho zraku a nedbalosti jeho posluhovačky, napadlo ho, že by vlastně bez zlobení mohl míti docela jiný pořádek a konečně i pomocnici v ženě, která by mu psala jeho diktanda^[7].

Byl znám se smíchovským švagrem paní Rédlové, jehož paní se zazdálo, že by byl dobrou partií pro Zdeňu. A tak se na Smíchově sešel s paní Rédlovou a teď byl zván, aby se poznali s panem lesním.

Nesmí se tolik hřešit na známou zapomnětlivost vědátorů, aby se neřeklo, že jsou všichni takoví, ale pohříchu pan profesor Krátký byl velice zapomnětlivý.

První, když v neděli zrána vyšel z domu, bylo, že zapomněl, u kterého vlaku bude na něho čekat povoz. A druhé bylo, že zapomněl, že Zdeňa už je opět v klášteře.

V Řevnicích ovšem v půl osmé ráno povoz nebyl, ale on si tam kočár zjednal a jel. V půl desáté zastavil kočár u lesovny. V tu chvíli zrovna vycházeli lesních v Lážově z kostela. Pan profesor zaplatil kočímu a šel rovnou vyznačenou pěšinou do lesovny. V kuchyni hbitě oháněla se Týna.

Tahle Týna (zvykově se říkalo tak každé v lesovně, která byla paní k ruce) byla vlastně dcerou po sestřenici paní Rédlové. Byla to učitelská dcerka, dobře vychovaná, kterou chtěli dát do učitelského ústavu, ale sotva udělala učitelskou zkoušku, matka jí umřela. Musila jít k otci, který se po čase oženil, a děvčeti nastaly zlé časy. Velice ráda přijala proto nabídku paní lesní, aby jí pomáhala v kuchyni i v šití, že třeba časem nějaká partie se pro ni hodí. Byla asi dvacetiletá, příjemného zevnějšku, velice obratná a jemná a u lesních dokonale spokojena.

Týna vyzvala vcházejícího pana profesora, aby šel do pokoje, ale tomu rázem napadlo, že tohle je asi ta slečna Zdenička, a hned se mu také nesmírně zalíbila.

Odmítl rezolutně vstup do pokoje a posadil se blízko kamen v kuchyni. Týna, vlastním jménem Hanka, byla v ukrutných rozpacích. Tohle je jistě Zdenčin ženich. Tetička však říkala, že přijde asi ke druhé hodině, a on se jí tu usadí v kuchyni a pořád si ji prohlíží.

Baže prohlížel a usuzoval: „Tuze hezká ženská! A jak se umí točit! To by měl doma radostné živobytí! Už by nemusil jíst okoralé roštěnky a vyschlé kotlety. Ale musí ji přece nějak bavit! Nejlepší by bylo, kdyby se dohovořili, než přijdou Rédlovic.“

„Slečna vaří?“

„Ano, vařím.“

„A copak dobrého, smím-li se ptát?“

„Jídla, pane profesore,“ řekla nazdařbůh, ale viděla, že uhodla, „co dost. Svíčková…“

„To na kmíně, ne?“

Hanka se zarazila: „To neděláme. My na smetaně.“

„Hm, tak to papriku? Tuze dobré. A copak ještě?“

„Ten tomu rozumí,“ řekla si Hanka a odpovídala: „Potom kůzle.“

„Á, kůzle. Na divoko, ne?“

„Kdepak, pane profesore, pečené.“

„Ovšem, ovšem, pečené! Se zelím a rýží!“

„Propánakrále,“ řekla si Hanka v duchu, „ten ale dočista ničemu nerozumí!“ a nahlas odpovídala: „Kdepak se zelím a rýží! S nádivkou a salátem, pane profesore! Máme skleníkový!“

„Salátem?“ opakoval mechanicky profesor a poposedl ještě blíž k plotně. „To čočku se salátem, ne? Tuze dobré. A ještě něco? Slečno Zdeňo, vy se mi tuze líbíte,“ dostával odvahu pan profesor.

„Já nejsem Zdeňa, pane profesore, jsem Hanka Haškova, ale říkají mi Týna, protože léta letoucí každý tady v lesovně, kdo pomáhal v kuchyni, byl Týnou. Zdeňa je už zase v klášteře.“

„Leda v klášteře,“ řekl si v duchu pan profesor, „to oni úmyslně tak nalíčili, abychom se domluvili. Proto nejdou.“

Hanka hořela v tváři. „Bože náš, co by řekla teti, až by přišla a viděla, že se tu bavím se Zdeniným ženichem? Vždyť té dobré dušičce Zdenině přeji všechno nejlepší, ale ten pan profesor, třebaže vaření nerozumí ani za mák, je celkem hezký člověk.“ A jak si to pomyslila, řekla hlasitě, dívajíc se po kuchyňských kukačkách: „Už tu budou naši za chvíli!“

Snad se rozehřál pan profesor pohledem na její svěžest, snad také trochu teplem, které ho rozpalovalo od plotny, ale jisto je, že vstal a chtěl se dotknout ruky Hančiny.

Ta odlítla od stolu: „Pane profesore, vy se hrozně mýlíte, já nejsem Zdeňa!“

„Ale jste, slečno, já to vycítil, jak jsem se na vás podíval, a já si cestou umínil, že to poženu útokem. Buďto, anebo! Chcete si mne vzít, slečno?“ popošel k ní.

Před Hančinýma očima rozlétlo se tisíc přeludů. Jen kdyby věděla, že Zdeňa dala si slovo s Kájou, jen kdyby věděla, že – i kdyby ji takové veliké štěstí potkalo – Zdeňa nebude zkrácena?? Což kdyby se jí tenhle pan profesor také líbil? Za nic by jí ho nechtěla přebrat. Co by řekla teti?! „Já nejsem Zdeňa, už jsem to řekla, pane profesore, jsem Hanka Hašková, učitelská dcera, naprosto chudá, a vy jste přijel za naší milou Zdeničkou, nemylte se!“

Ale pan profesor vskutku to bral útokem. „Vy jste Zdenička a dost! A kdybyste i nebyla a byla dcerou kohokoliv, moc se mi líbíte a mám vás rád od první chvíle, co jsem se na vás podíval.“ A chytl ji za ruku.

V chodbě se ozvaly kroky a pan lesní otevřel zrovna té chvíle, kdy pan profesor se zmocnil obou rukou Hančiných a přitahoval ji k sobě blíž. První, na co se vzmohl, bylo, že řekl:

„Tááák!“ A druhé, že se obrátil po paní lesní a dodal: „Heleď, maminko, Zdenin ženich!“

Paní lesní celou cestu hubovala, že je správcovi zdrželi, že pospíchá, aby vše na druhou hodinu připravila.

„Tatínku,“ říkala prve slavnostně, „já to vím, já to cítím, že se dnes něco děje. Zdá se mi, že jsem nadána duchem prorockým, že vidím do dálky, že vidím Zdenino štěstí a blaho. Tatínku, ten dnešní ženich, ten je ten pravý! Po ženské ani nekoukne, to bu…