Školák Kája Mařík 4

21. V Praze na bytě

Pět chlapců Matochových obklopilo Káju: „Co to máš v té škatulce? Fíky, viď? Anebo datle? Ukaž, dej!“ A největší vytrhl krabičku z útlých prstíků Kájových. Otevřel ji a s posměchem vyhodil do výšky větvičky lesních stromů s mateřídouškou.

Paní Matochová seděla netečně u stolu a mazala si chléb čerstvým máslem, které maminka Kájova poslala a připsala: „Prosím vás, dejte z toho také Kájovi! Pošlu zase.“

Kája stál v koutečku pod vysokým okénkem. S těmihle kluky by se nepral, ba ne. Prali se dva a kopali při tom. Po chvíli přišel Matoch: „Tak už tu máme ,cuvaksa‘, co? Mámo, dej na pivo! Beztoho poslali kus uzeného, na to se dobře pije,“ volal chraptivě. Žena se líně zvedla: „Dnes dám, ale potom ,šlus‘. Pil jsi už od rána. Ferdo, běž pro pivo! Uzené se vaří.“

Už seděli všichni kolem stolu a jedli a Kája pořád stál v koutečku pod oknem.

„Hej,“ zavolala Matochová, „pojď taky jíst! Domácí chleba od vás ti nedám. Najed’ jsi se ho už doma dost, jez pražský! Tuhle je skrojek od včíra a tuhle máš trochu bryndy!“

Kája šel poslušně ke stolu. Kousal ztvrdlý, pískovitý chléb a zapíjel nahořklou, skoro odpornou kávou.

„Spát,“ rozkřikl se Matoch, „už je na vás čas!“

Bylo k sedmé zvečera. Matochová otevřela dveře druhé jizby a rozsvítila tam plynovou, mdlou lampu.

„Tamhle na postel si lehneš ty, Kájo, Ferda s Tondou tuhle na slamník. Maminka mi psala, abys měl sám pro sebe postel. Nevídáno! No, ale musí to dobře zaplatit!“

Kája klekal k posteli, aby se pomodlil.

„Ty se budeš modlit? K tomu světlo nepotřebuješ,“ a zhasla.

Kluci na slamníku se chvíli rvali, pak ztichli. Z kuchyně bylo slyšet prudkou hádku. Už snad po desáté začínal Kája „Anděl Páně“, ale ne a ne, aby se z místa dostal dál. Rty odříkávaly začátek modlitby a duše jeho byla v hajnovně u maminky, u tatínka. Kája plakal, hořce plakal. Nedomodlil se toho večera.

V pláči lehl do postele a v pláči usnul. Jak byl zvyklý doma, o páté se probudil. Nevěděl v první chvíli, kde je, ale brzo si vzpomněl. Pochopil, že pláč mu nepomůže. Úžasný stesk svíral jeho srdíčko, ale přece jen hřály ho dva přísliby: v neděli půjde k Zdeně, v týdnu přijede pan Pavel. Kdyby jen na půl hodinky mohl proběhnout kusem jejich lesa! Vstát se bál, aby nedostal, a trvalo tak nesmírně dlouho, než slyšel šramot vedle v jizbě. Pomodlil se a tiše šel do kuchyně: „Pán Bůh dej dobré jitro, teta!“

Ta jen hrozitánsky zívla a něco zabručela. Díval se, kde by se umyl. „Teta, prosím vás, kde bych se umyl?“

„Ale tamhle!“ a teta hodila hlavou směrem k židli, na níž stálo otlučené, špinavé umyvadlo. Bylo špínou nalepené, a také taková voda v něm stála. Teta zatápěla, Kája chytl hadřík, trochu namydlil a za chvíli bylo umyvadlo čisté, aniž teta pozorovala. Viděl v koutě stát nějakou větší nádobu, špínu tam vlil, nabral si čisté vody a umyl se v myšlenkách: „Naše maminka říká: Ať v chudobě, jen když v čistotě! Jéje, z takového špinavého umyvadla by se ani Péťa nenapil! A je to pes! Doma mají také jen tak obyčejné umyvadlo, ale leskne se vždycky jako zrcadlo. „Teta, prosím vás, nemám ještě otevřený košík, půjčíte mi ručník!“

„Za kamny visí hadry, vem si!“

Jéje, ty byly ošklivé a nic nevoněly. Nejspíš to byly na kastrůlky, a Kája štítivě se otřel cípkem jednoho z nich.

„Do školy máš ještě dost času, brynda taky ještě není, vyndej si prádlo!“ pobídla ho teta.

Kája otevřel koš. Usmály se na něj vonným teplem obrázky domova. Běloučké prádlo se zasvítilo. Teta postavila se ke koši a řekla závistivě: „Máš ty, kluku, prádla jako nějaké princátko!“ Kája si vytáhl ručník a znovu se utíral. Koš přivřel, nepotřeboval z něho dnes nic. Půjde do kostela, nechá si sváteční šaty. Přičesával si svým hřebenem husté vlasy. Měla by z něj maminka radost, kdyby viděla, jak se dobře upravil. Teta mu slila trochu kávy a položila na stůl krajíček pražského, toho předvčerejšího chleba. Kája bral do ruky hrneček. Ouško bylo takové nějaké uleptané, a trochu se napil. Div se neotřásl. Ale co platno? Maminčino: „Jez doma, co máš, jinde, co ti dají,“ ho povzbudilo. Chlebíček div rtů nepopíchal, jak byl okoralý. Ale přece dopil a dojedl.

„Zaplať Pán Bůh! A tak abych šel do školy.“

„Netrefíš tam! Počkej, Ferda tě dovede!“

Kája stál se zpěvníčkem v ruce u dveří. Až se dočkal, že Ferda jakžtakž se oblékl, ukrojil si chleba, který teď teta na stůl nesla – z jejich chleba, který maminka pekla a dva bochníky poslala –, a Kája si myslil: „Jen jednou ukousnout kdybych dostal! Jen aspoň drobeček!“

„Tak pojď,“ řekl Ferda.

Vyšli dvorkem a průjezdem do ulice. Kája si nemyslil, že je jen v Praze, ale v tu chvíli myslil, že je jistě až někde v Americe, strašně daleko od hajnovny. Lidé pospíchají, ani se nepozdraví, uhánějí div ne trapem. Jak přešli ještě jednu ulici, podotkl Ferda: „Tamhle vpravo je reálka,“ a zmizel za rohem.

Kája poprvé šel širokou ulicí velkoměsta. Připadal si malým kamínkem v tom shluku lidí a pouličních vozidel. Opatrně se rozhlížel, přešel jízdní dráhu a už viděl budovu reálné školy. Sbíhaly se k ní ze všech stran celé proudy malých i dospělých, ale málokdo z těch malých šel sám. Proto škublo trochu lítostí v Kájovi. Ovšem, maminka nemohla, mají hospodářství, tatínek teprv ne. Srdíčko mu rychle tlouklo, když i on překročil práh budovy, kde nyní bude bývat celé dny. Mezi mladými hbitě se proplétali větší studenti. Na těch nebylo viděti bázně ani úzkosti. Volali na sebe jménem, a když přešel chodbou některý pan profesor, uctivě se ukláněli. Některý z těch pánů se zastavil, promluvil pár slov a zas pospíchal dál. Vtom jeden z těch větších hochů řekl hlasitě: „Pan ředitel!“ A už se tu objevil vysoký pán, už starší, prošedivělý, s přísným, ale vlídným úsměvem na rtech, kýval maličko odpovědí na hluboké poklony těch, kteří postávali ve skupinách, rozhlédl se, zakýval prstem a zavolal: „Šetelský, pojďte sem!“

Od skupiny asi patnáctiletých studentů odtrhl se hoch a v téže chvíli stál před panem ředitelem. Kája slyšel, že se uctivě ptá: „Račte si přát, pane řediteli?“

Pan…