Školák Kája Mařík 3

24. Kája na mši svaté za nebožku babičku

Kája obléká nedělní kalhotky. Jsou mu už tuze krátké. „Tyhle už, maminko, budete muset schovat, až zas budu malý.“

„Jak to? Ty myslíš, že zas budeš malý?“ ptá se maminka.

„No, až vyjdu školu, maminko, tak zas porostu zpátky, až budu maličký. Zdeňa taky.“

„I co tě napadá! Dá-li Pán Bůh, porosteš snad do dvaceti let. Bude z tebe řemeslník a ze Zdeničky slečna.“

„Ju, maminko, ona by ani nechtěla. Kdepak ,srečna‘. (Kája říkal důsledně „srečna“.) „Víte to, maminko, docela jistě, že pořád porostu? A jéje! To už nic nebude,“ vzdychl Kája. „Možná, že budu hnedle šlapat měchy,“ obracel řeč na veselejší předmět. „Povídal pan řídící, že dva druháci to ušlápnou jako nic.“

Maminka už byla na dvoře a Kája si myslil, že by to dnes mohli se Zdeňou obhlídnout na kůru. U měchů ještě ani nebyl. Už byl po snídani, jen vyrazit, když vešla maminka: „Počkej trochu, musíme dnes do kostela. Je mše sv. za nebožku babičku. Jen se obléknu.“

V tu chvíli přiběhla Týna z lesovny, že vzácná paní dostala telegram, aby hned jela na Smíchov, její sestra že zle stůně. „Vzácný pán,“ tak vykládala, „sám chytil opratě a už uháněli tryskem k nádraží. Vzácná paní jí nařídila, aby hned, ale hned běžela pro tetu hajných. Chleba se má sázet do pece, ale já to ještě dobře neumím. A honem, teta, nebo se ten Boží dar zkazí,“ hartusila Týna.

Maminka hajná držela v ruce tibetový šátek, sahala po lepší sukni, ale jak tohle slyšela, řekla: „Jaká pomoc! Chtěla jsem na mši svatou, je dnes úmrtní den nebožky matky. No, Pánu Bohu poručeno! Pánovic jsou k nám moc hodní. Boží dárek zkazit nedáme a já se při tom pomodlím. A ty, Kájo, v kostele pěkně se modli!“

Kája se Zdeňou uhánějí k Lážovu jak o závod. „Jak může někdo chodit pomalu, viď, Zdeňo? A taky se musíš pomodlit za naši babičku, je za ni mše svatá.“

Děti upalovaly už lážovskou ulicí. Zastavily se až u hřbitova.

„Vidíš, ještě je zavřeno. To asi všichni zaspali. Abysme šli zazvonit na faru. Já už tam jednou zvonil. Ale nic to nezvoní. Tahá se za zvonek a na schodech to bouchá, jako když někdo hodně dupá. Tak jsem se potom ptal strejčka kostelníkovic, co to, že to nezvoní. Povídal: ‚To tak udělal pan farář. Srdíčko zvonečku zastrčí do vejšky, protože mu tam kluci uličníci zvonili, jak se setmělo, a mazavkové třeba ve tři hodiny ráno, když šli z hospody. Takhle to jen tak trochu bouchne a hned jdu otevřít. ‘“

„Co je to mazavkové?“ ptala se s účastí Zdeňa.

„No, co jsou dlouho v hospodě a potom jdou domů, když není ještě dost vidět. Upadnou do bláta, umažou se — tak to jsou potom mazavkové,“ vysvětloval Kája.

„Tak to naše Týna je taky mazavka. Tuhle upadla na dvoře a taky se umazala,“ řekla Zdeňa.

„Jéje, Zdeňo, ty jsi ale hloupá! To přece nešla z hospody!“

„A že nejde strejček kostelníkovic?“ divila se Zdeňa.

„Ju, vidíš, já zapomněl. On stůně a už je moc starý. Řek’, že už do kostela nemůže, tak je nový. Je z přátelstva. Povídal Vojta Brabencov…