Školák Kája Mařík 2

2. Sobota před Skaleckou poutí a nedělní cesta dětí na Skalku

V sobotu před poutí bylo rušno v myslivně i hájovně a děti nestačily přebíhat. U Maříků pekla maminka v peci tvarohové koláčky, vykládané třešněmi, povidlové s rozstrouhanými ořechy, makové, jablkové s moučkou. Pekla i dvě bábovky. Čistě oškubaná husa ležela na pekáči. Tři kuřata vedle sebe byla na prkénku. Kája se Zdeňou byli už třikrát u Štulců.

V myslivně dělala paní koláčky do šátečků jako skládané, rybízem, meruňkami, zavařeninou plněné. Pekla preclíčky, všelijaké dorty a dobroty na mísy skládala, a pořád stál buď na stole, nebo na lavici nějaký kastrůlek nebo hrneček, a paní volala: „Děti, pojďte lízat!“

V komoře na pekáčích byly k pečení připraveny kachny, na plotně v ovázaném kastrolu v páře vařila se paštika, ve sklepě stydla kuřata v rosolu. Jen jedno bylo stejné v myslivně a hájovně. Než se pekly koláče, dal se do pece chléb, a ten vyrovnán v lesklých bochnících na stole v komoře voněl nejvíc životodárnou nejzdravější vůní.

Zdeňa si nesmírně libovala ve vylizování hrnce po máku, jak hajná jí jej nabídla. Kája zase div špičkou nosíku nevylízal sklenku od zavařeného rybízu v myslivně. Nejdřív poskokem přebíhali z myslivny do hájovny a zpět, ale čím dál k večeru, tím chodili pomaleji. Když Kája už od všeho u „pánů“ okusil, když Zdeňa už šestý makový s rozinkami u Maříků dojedla, šli už jen tak krokem. Kája si sáhl na bříško a řekl: „Už budu hnedle jako Baba. (Baba byl veliký vrch za Lážovem.) Zdeňo, já už nebudu nic jíst až do smrti.“

Zdeňa odpovídala: „Bolí tě bříško, ne? To jsem ráda. Mne také začíná, jen aby to nebyla škrkavka!“

„Kdepak škrkavka! Ta ani neví, že je zítra pouť! To bude ten mák. A u mě to bude Týna. Ta pořád říkala: ‚Jen jez, Kájo! Čí je pouť? Naše!‘ Ju, pouť je naše, ale bříško je moje! Víš co, Zdeňo ? Rozběhnem’ se, kdo dřív u myslivny! Třeba to přejde.“

A přešlo. Jak doběhli k myslivně, už je nic nebolelo. Jen pan lesní, který je slyšel, usmál se pod vousy a řekl tiše: „Pan doktor přece jen má pravdu, když říká, že mu v Kájovi vyrůstá konkurent. Ale Kája se zařídí asi jen na dětské ústrojí. Já bych takhle nemohl utíkat, kdyby mne bolelo bříško.“

A když se Kája večer pomodlil, jak se už do postýlky skulil, za chvíli ještě jednou si klekl a nahlas pověděl: „Pane Bože, Hospodine, pouť je moc dobrá věc, jen kdyby byla častěji. Pomodlím se za to Otčenáš.“

O pouti to byla maminka, která vstala dříve než Kája. Polibovala si nad kusem hovězího, které včera tatínek přinesl z města. Roztopila v kamnech a řekla: „Pánu Bohu poručeno. Snad se paní profesorové bude u nás líbit, třebas neumím po pansku vařit.“

Dotkla se zlehka Kájova čela: „Kájo, za chvíli už budou jezdit fůry na Skalku. Vstávej, ať nic nepromeškáš!“

Kája se ani neprotáhl a hned byl z postýlky dole. Když se potichu modlil, řekla maminka: „Ne, abys chtěl milého Pána Boha ošidit! Je dnes pouť, to musíš přidat!“

A jen to řekla, už to bylo, Kája začínal zrovna „Anděle Boží“, ale jak řekla maminka „pouť“, škubl sebou, už se nedomodlil, jen si zčerstva pomyslil: „Beztoho dnes není žádný andělíček doma, jsou už asi na Skalce.“ Pokřižoval se, umyl, oblékl, posnídal, přikusuje rohové, trochu z formy vyšlé, ale přece výborné koláče. A za chvíli stál u cesty, kudy začali jezditi poutníci i kramáři.

„Panečku, ta se dnes vyvede! Nebíčko jako vymyté, větřík se ani nehne, to tam bude lidu!“ A rovnou se rozběhl přes Lážov ke Skalce.

Flašinetáři rovnali si „inštrument“, harmonikáři natřásali čepice, aby do nich mimojdoucí mohli trousit krejcárky. A tamhle starý Šejnoha zavazoval si ruku už kolikátým hadrem. Ale ten nebyl hodný. Tatínek říká, že je to „šizuňk“, že nechce pracovat, ale lehko chce být živ.

Na Skalce už asi rozkládají kolem kostelíka obrázky jen tak, na plachtě na zemi. Hned vedle jistě už asi mají cukráři postavené boudy – a blízko kláštera, jestlipak tam zas bude ta bába s papouškem, který vytahuje „pranety“? A tam blíže k včelínu stává střelnice. Terče má vyznačené, kdo se trefí, tomu kolovrátek zahraje. A děda párkář a ten s těma opejkanýma jitrničkama zdali tam bude? A což ten „po šestáku házet kroužky“?

Kája byl spokojen. Procesí už tam chodila včera. To se asi zpovídá už od svítání.

Rozběhl se zase domů a cestou si opakoval, co mu maminka nařídila. Bude dávat pozor, aby na Skalce našel paní profesorovou s Lávíčkem. To slovo „profesová“ se mu pranic nelíbilo. Profesová! To nic není! Vzácná paní – to už je jinačí. Nebude to jen tak ji najít. Tam není k hnutí, ale on je najde jako nic.

A potom! Kájovi se dech zúžil, když si vzpomněl, kdo ještě přijede: Sestra Cilka a bratr Václav. Když mu to maminka včera řekla, nemohl to pochopit. Když rodiče o nich mluvili, nerozuměl ještě a oba už několik let doma nebyli. Věděl jen, že Václav je strojníkem ve Vídni a tam také že slouží Cilka. Jistě oba toužili po domově jako tatínek s maminkou po nich. Cesta však byla dlouhá a drahá. Nechávali si to, jak se v nedělních půldnech uradili, když se sešli, až něco našetří a budou moci něco domů přivézti.

Václav vychodil průmyslovou školu, také něco stál, Cilka se učila šít, musí šetřiti, aby vrátili aspoň částečně rodičům, co je stáli…

Když mu to maminka řekla, že přijedou, zarazil se trochu:

„Jéje, to budeme míti plnou seknici dětí! Ale Cilka snad už je z peřiny venku, ne? To víte, maminko, mám vás moc rád, ale abych ji kolíbal, to ne! A Václav, umí-li pak kotrmelce?“ (Škoda, že nebyli doma, když vychovával Zdeňu. Moh’ to vzíti všecko najednou, myslil si.)

„Ti už jsou velcí, Kájo. Cilka, myslím, se bude vdávat, a Venouš si bude zařizovat samostatnou dílnu.“

„A jé,“ řekl Kája, „to nic není!“

Teď, když běžel domů, vrazil divoce do dveří a zastihl maminku v pláči. To, co chtěl zčerstva pověděti, zůstalo mu v pootevřených rtíkách, a on se honem zeptal: „Proč pláčete, maminko?“

„Radostí, Kájo, že nám dal Pán Bůh dočkati chvíle, kdy děti přijdou ze světa zase jednou domů a že jsme je dobře vychovali.“

„Jéje, radostí! To já bych se byl v…