Školák Kája Mařík 2

14. Kája by šel rád na Týninu svatbu ve „filajových“ šatech

Když se Týna vrátila z kostela, měla plnou hlavu „brouků“. Vinkler už včera vykládal po Lážově, jak s Malinou po lesích chodí, ale ten že ji beztoho nechá sedět, a čím blíž k polednímu, tím zprávy ochotných a zlomyslných kamarádek Týniných byly horší.

Týna už se nešla rozloučit s Malinou a rychle se rozběhla k lesu. Celá udýchaná přišla domů a s pláčem: „Vzácná paní, já nejsem zlá, ale jestli dneska Kájovi nenamlátím, ať jsem trajcen! On dal Vinklerovi lístek pro mne od Maliny a ten dědek stará – že se hříchu nebojí – natrunčil o mně takových řečí, že mi hlava hanbou hořela.“

„A co Malinova matka? Byla tam?“

„Byla. A řekla, že jinou nevěstu pro Jakuba by nechtěla než mne.“

„Tak nebudeš Káju mlátit, ale já ti něco povím: Malina je řádný člověk. Nač ty řeči a chození sem tam? Tys u nás od šestnácti let, na zimu ti bude čtyřiadvacet. Ze služby nevzala sis ani haléře, všecko máš uloženo. Za osm let ušetřila sis pěknou pomoc do řemesla. Nebudete čekat, až Malina najde a koupí domek v Lážově. Vy se vezmete, já ti vystrojím tady svatbu, a než něco najde, budeš u nás, chceš?“

Týna stála jako sloup. Teprve za chvíli s hlasitým pláčem chytla ruku paninu a chtěla ji líbat: „Aby jim Pán Bůh zaplatil! Moc nerada půjdu z lesovny, ale jinak to nejde. Do smrti na ně nezapomenu a na zavolání přiběhnu.“ A nový proud slzí stékal jí po svěžích lících.

Pan lesní otevřel dveře. Slyšel kus řeči za dveřmi a vešel právě, když i vzácná paní utírala si slzičky.

„Á, všeobecné brečení. Jen nezapomeň, maminko, že slzy jsou slané a já přesolenou polívku nerad. Tak Týna se bude vdávat? Proto ona brečí. Já, když jsem dostal povolení k ženitbě, výskal jsem po lese. Škoda, že tu není Malina! Snad by vám pomohl.“

A odešel. Zahvízdal v lese do tří stran a usmál se: „Kája slyšel. Copak, to je lesák! Odpovídá.“

Za chvíli poskokem tu byly všechny tři děti.

„Kájo, naše Týna se bude vdávat. Teď alou do lesovny a řekni jí: Týno, pan lesní vám vzkazuje, že mi máte pěkně poděkovat za to, že se budete vdávat!“

Kája sešpulil hubičku: „Já, já zrovna špekulíruju, jak se jí vyhnout. Pošeptala mi prve: ‚Počkej, já ti jich naláduju, že nepostačíš počítat!‘ Co bych čekal? A proč bych počítal, když bych to nespočetl?“

„To řekla prve. Jen tam jdi, už smlouvají svatbu.“

„Vzácný pane, já teda půjdu, ale pro jistotu budu držet kliku.“

Jak dveře kuchyně otevřeli, byla to Týna celá uplakaná, která ho chytla do náruče, a Zdeňu chytla zas vzácná paní a Týna řekla: „Nebýt tebe, ještě by svatba nebyla!“

A paní lesní objímala Zdeňu a říkala: „Má zlatá hlavičko, až tebe tak jednou budu vypravovati do světa!“

Láďa stál u dveří a Týna dodala: „Ty i Láďa mi půjdete za mládence. Ty se Zdeňou, Láďovi někoho najdem’.“

Ale Kája řekl paní lesní: „Nic Zdeňu nelitujte, vzácná paní. Ona nepůjde až do Lážova, ale jen k nám, a to není tak daleko. Můžete k nám přijít, kdy budete chtít!“

Z pláče daly se obě do smíchu.

„A za mládence že by si nás Týna vzala? No, já půjdu se Zdeňou, ale koho dáme Lavíčkovi? Kdyby už byla větší Marjánka tetovic, tak by mohla jít. Třeba zatím vyroste. Ale to budu musit mít kabát. V budničce nepůjdu. To zas bude míti tatínek vydání! My bysme třeba na vás počkali u Lážova, ju?“

„To nejde,“ řekla paní lesní se smíchem. „Já ti pořídím nové šaty s kabátkem a musíš až do kostela.“

Kája se radostně usmál a najednou řekl: „Já už jsem tak dlouho neviděl naši maminku, že bych až plakal. Musím se jít na ni podívat.“ Rozběhl se k hajnovně. Láďa s ohromným zájmem prohlížel si v lesovně výra, Zdeňa si sedla v kuchyni a rozumovala:

„Za družičku? Ju, vám se to řekne. Ale mám já bílé šaty? Mám já bílé střevíčky? Já nemám vůbec nic! Šaty jsou umazané a roztržené, a střevíčky, ju, to byste koukali!“

Odkudsi zespodu police v chodbě vylovila dva kdysi bílé střevíčky do poloviny pomazané krémem. Modraly na špičkách jako pomněnky a vzadu byly ohavně špinavé.

„To Kája! Pořád říkal: ,Namaž si je krémem, zamaž tu špínu!‘ A když jsem je takhle namazala, tak řek’: ,No, počkej, ty doma dostaneš‘!“

„Takové to byly krásné střevíčky!“ vzdychla Týna.

Zdeňa je natáhla na ruce a děravá podrážka prokoukla.

Paní lesní spráskla ruce: „Už jsou rozbité? Jaký div! Na to vaše lítání abyste měli podrážky ze železa. No, musíš mít nové a šaty taky. Jen abyste potom v kostele něco neprovedli!“

Zdeňa se důrazně ohradila: „My, maminko? Co by vás napadlo?“

„Kdepak ti!“ zase vzdychla Týna. „Naše Zdeňa s Kájou, ti by něco provedli! Oni se budou hrnout hned na klekátko, to je jisté!“

„Teď mlč, Týno, já si to nevzpomněla,“ okřikla Týnu paní lesní.

Kája už byl doma: „Má zlatá maminečko, to jsem vás už dlouho neviděl! A Týna se bude ženit s panem Malinou, a já půjdu se Zdeňou za mládence!“

Hajná spráskla ruce: „Pomoz Pán Bůh!“

„A maminko, prosím vás, vzácná paní mi koupí šaty, nemoh’ bych ji poprosit, aby mi koupila takové filajové, jako měli na Svaté Hoře ti, co hráli? Třebas by nám půjčil starý Čihák z kostela ten buben, vozejček by se na něj někde našel, a jestli Marjánka do té doby bude hezky běhat, mohla by táhnout, a já bych bubnoval, a Zdeňa by zpívala třeba…