Malá víra

Zahajovací představení

Objevil se znenadání, kodrcal se uličkami, kolébal se po dláždění a každá kostka o trochu vyčnívající jím zatřásla. Schoulený do sebe v šedivé, všecko přečnívající plachtě, unavené deštěm, vánicemi a sluncem, na čtyřech otupělých a vrzajících kolech a omámený vším, co jej posunuje kupředu, vozík s tisíci překvapeními.

Kůň, jenž tahá, cítil blízký odpočinek. Pohazoval hlavou a hříva vlála. Bylo to jediné vlání ze strany na stranu a mouchy, ukrutní nepřátelé, neměly k němu přístupu. Ohlížel se po vozíku, smutně se po něm ohlížel, jako by mu říkal příteli, jako by jej hladil, byl to koňův vůz, nepatřil již nikomu jinému.

Nikoho jiného nebylo vidět.

Což je to v pořádku, když ulicí jede vozík, jede, pomalu, jako by se rozmýšlel, zda se nemá ještě zastavit, zda se nemá vrátit, když jede vozík tažený koněm, ale pán vozu nikde, pánem vozu jako by byl koník, zašpiněný na bocích a s krásnou, vlající hřívou?

Plachta mírně rozvlněná jízdou přikrývala ostatní.

Ale pod ní veze se jistě nějaký náklad, nějaký tajemný náklad, mělo by se mu přijíti na kloub, zaťukat kloubem na kloub a přijíti na něj.

Ach, jaképak tajemnůstkářství, Paspart tedy konečně přijíždí, vždyť jsme se na něj těšili po celý dlouhý rok. Paspart přijíždí.

Čekali jsme na tebe, Pasparte, čekali jsme na vás oba, na tebe i na Ilonu.

Vozík zatím předjel mnoho krámků, ještě více hospůdek a nejvíce dětí, které okouněly (byl opravdu krásný den).

Děti znaly ten vůz, nikdo jiný jej neznal, znaly koně, znaly plachtu a věděly, ony dobře věděly, co je pod plachtou.

Pod plachtou ležel na slámě na zádech natažený Paspart a klímal, protože byl dlouhou cestou unaven. Odkud přijížděl, nikdo neví, přijížděl z tajemných neznámých krajin, kde prožil nesčetná dobrodružství a naučil se tisíci novým kouskům. A Ilona seděla nejdále ve voze, opřena svou plavou hlavou pohyblivou plachtu, a přemýšlela, dlouze přemýšlela. Paspart věděl, o čem přemýšlí Ilona.

Co bylo kromě nich? Kromě nich již nic, již nic kromě tisíce překvapení.

Koník se zastavil před velikým domem na náměstí, znal ten dům. Zastavil se a čekal, až se probere Paspart z dřímoty, až přestane Ilona přemýšlet, až si odpočinou.

Vysoký dům se tyčil vzhůru do nebe a koníkova hříva ležela na nádherném krku bez pohnutí.

Potom se rozhrnula plachta a Paspart lehce seskočil. Stál před vozem nesmírně vysoký a hladil koníka, stál před vozem a rozhlížel se kolem sebe, zástup dětí mlčky vyčkával a bylo slyšeti tlumené šeptání.

Paspart neposlouchal. Kývl na Ilonu, Ilona beze slova vyšla z vozu, nesouc veliký, obrovský bílý papír stočený jako hlemýžď a také tak vláčný, neboť se Iloně poddával pod rukou, jak se jej dotýkala.

Na náměstí, v celém městečku a možná že na celém světě se stmívalo, do osmé hodiny večerní bylo nedaleko. Paspart byl o tom zpraven. Vzal Iloně papír z rukou. Postoupil ke zdi velikého domu. Ilona popošla za ním, stála za jeho zády a dýchala mu na vlasy.

Pak provedl Paspart cosi s rukama, rozhodil ruce a …