Podivná smrt Filipa Frieda

Obráceno k jihu

Všechny věci kolem nás mají k sobě
 nepopsatelně blízko.

J. ORTEN

Vstoupili jsme do převlékárny. Byl jí menší pokojík o holých stěnách, plný světla a běloby. Jen na stropě byl naznačen jakýsi ornament, jehož křivky se rozbíhaly na všechny světové strany. Lampa zde nevisela. V koutě stála malá žárovka se stínidlem a vrhala kolem sebe temné, kruhovité světlo. V oknech byly vytaženy žaluzie. Tato místnost, jedna ze spousty pokojíků Velkého Zámku, kde se měla odbývati hostina, dodávala nám patřičného klidu a uspokojení. Malé nástěnné hodiny pronikavě tikaly, takže jsme mohli slyšeti ozvěny svých srdcí.

Padal déšť.

Vzali jsme vlažnou lázeň, a převléknuvše se konečně do neobvykle černého šatstva, mohli jsme klidně prohlásiti:

Převleky započaly!

(HISTORICKÁ ZMÍNKA)

Filip Poslední se narodil roku 1700 v listopadové noci. Svítily hvězdy. Naneštěstí, či spíše jakousi podivnou shodou okolností, mu nebylo nikdy umožněno poznati mravy a zvyky svých drahých. Jeho matka byla jedna z těch trochu příliš krásných žen a otec se oddal pití vína, aby v něm utopil ztracenou ctižádost. Filip nevyhledával žádných cest a s klidným nadšením se snažil žít. Za letních dnů zdvihal malé bílé ruce vzhůru k slunci a v noci, když byl zalit stříbrem, nevycházel z obdivu z druhého slunce, ještě krásnějšího a tajemnějšího. Filip Poslední byl veliký básník tohoto ošklivého věku. Nikdy nepromluvil a mlčel ustavičně, kromě několika slabik, jež si seskupil v novou řeč. Ale to vlastně nebyla ani řeč. Zemřel v listopadové noci v druhém roce svého života, aniž vyslovil jediné lži. A my ubozí jsme se dodnes nezapomněli poklonit jeho památce ústy alespoň poněkud změněnými. To, co nikdy neřekl Filip, nepotřebovalo přecházet v mlčení, jako jeho život přešel v smrt. Smrt, v níž byl samoten, usmířen, a přece ne zcela sám.

Nač se tajit se svými záměry, které budou beztak jen zpola uskutečněny? Popřejme místa všemu, co v nás překypuje, a nelekejme se lží. Nelekejme se mluvit pravdu. Stavět a vážit v hrsti. Zoufat. Ještě čekat.

(ÚVOD HRDINOVA DENÍKU)

– Narodil jsem se ve století dvacátém. Filip Poslední, můj dávný strýc, zanechal mi svůj vzkaz (tu noc pršelo a blesky se kupily):

Půjdeš, příteli, a potáceje se od vzoru ke vzoru budeš hledati svou cestu. V roce své dospělosti budeš se hrozit Karla Marxe a Bedřicha Nietzscheho. Svedeš veliký boj s mnoha zbabělci a hlupáky o svou krev a bránici. Podlehneš! Přeji ti dobré zkušenosti. Přeji ti mnoho zkušeností.

Spřátelil jsem se naráz s loutkami. –

Poznal jsem Filipa Frieda v hostinci na nábřeží. Toho večera všichni lidé pili o něco víc jedů než obvykle. Filip zpíval chuligánskou píseň. Seděla s ním hezká dívka, která pomalu kouřila malou cigaretu. Byla zpola zahalena kouřem. Tu píseň jsem znal:

My jsme ji chytili
v koženým kabátu

Přisedl jsem k nim. Dívka byla opilá a plakala. Filip cosi rychle čmáral na papír. Měšťané u vedlejšího stolu zpívali oplzlé písničky.

Pak venku svítalo a já jsem líbal děvče, …