Válka světů

12

MÁ POZOROVÁNÍ ZÁHUBY WEYBRIDGE A SHEPPERTONU

Jakmile začalo přibývat světla, stáhli jsme se od okna, z něhož jsme Marťany pozorovali, a po špičkách jsme opět sešli do přízemí.

Dělostřelec se mnou souhlasil, že dům nebude dostatečně bezpečným úkrytem. Měl v úmyslu, jak mi řekl, vydat se směrem k Londýnu a připojit se opět ke své jednotce – byla to 12. baterie jízdního dělostřelectva. Já jsem měl v plánu vrátit se ihned do Leatherheadu, a ničivá síla Marťanů na mne zapůsobila tou měrou, že jsem byl rozhodnut odvézt ženu ihned do Newhavenu a společně s ní opustit zemi. Bylo mi již totiž jasné, že krajina kolem Londýna se nevyhnutelně stane dějištěm katastrofální srážky ještě dřív, než se tvory obdařené takovýmito vlastnostmi podaří přemoci a zničit.

Mezi námi a Leatherheadem ovšem ležel třetí válec a kolem něho strážící obři. Kdybych býval jen sám, myslím, že bych byl podstoupil to riziko a pustil se přímým směrem terénem. Ale dělostřelec mi to rozmlouval: „Pořádnou manželku člověk moc nepotěší,“ povídal, „když z ní udělá vdovu.“ Nakonec jsem svolil, abychom se vydali společně pod ochranou lesa k severu, až do Street Cobhamu, kde bychom se pak rozdělili. Odtamtud bych pak mohl pokračovat další odbočkou přes Epsom a pak konečně do Leatherheadu.

Byl bych vyrazil na cestu ihned, ale můj společník měl zkušenosti z pole a šel na to chytřeji. Pod jeho naléháním jsem prohledal celý dům, až jsem konečně našel čutoru a on do ní nalil až po hrdlo whisky; dále jsme si vycpali veškeré kapsy balíčky sucharů a naporcovaným masem. Pak teprve jsme se vykradli z domu a rozběhli jsme se, co nám síly stačily, po mizerné vozové cestě, kterou jsem já sem předchozí noci dorazil. Domy kolem se zdály opuštěné. Na vozovce ležela v těsném shluku tři zuhelnatělá těla, zasažená spalujícími paprsky; tu a tam byly roztroušeny věci, které lidé na útěku odhodili – hodiny, střevíc, stříbrná lžička a podobné drobnůstky. Na rohu odbočky k poště trčel lehký vozík s polámaným kolem, vrchovatě naložený bednami a kusy nábytku, bez koně. Příruční pokladnu kdosi násilím otevřel a pak pohodil mezi ostatní trosky.

Kromě vrátnice u sirotčince, která dosud hořela, neutrpěly domy v okolí žádnou podstatnou škodu. Svazek žhavých paprsků jim toliko očesal komíny a přeběhl pak dál. Přesto však kromě nás dvou, jak se zdálo, nebyla v celém Maybury Hillu živá duše. Většina jeho obyvatel prchla, jak jsem soudil, přes Starý Woking – tou cestou, kterou jsem já projel vozem do Leatherheadu – anebo byli někde poschováváni.

Sešli jsme až na hlavní silnici, minuli jsme tělo muže v černém plášti, který byl ještě nasáklý nočním lijákem, a na úpatí kopce jsme se ponořili do lesa. Prošli jsme jím až k železniční trati a nepotkali jsme ani živáčka. Za náspem zbývaly z lesa jen zčernalé pahýly a vývraty; většina stromů ležela na zemi, ale část přece jen zůstala stát, tísnivé působící šedé kmeny, s listím nikoli zeleným, ale rzivě hnědým.

Od trati směrem k nám nenadělaly paprsky příliš velkou škodu, požehly toliko pár nejbližších stromů; požár se tu však neuchýlil. Došli jsme k mýtině, kde ještě v sobotu pracovali dřevorubci; pokácené a okleštěné kmeny tu byly složeny vedle kupy pilin a vedle motorové pily a parního stroje k jejímu pohonu. Poblíž stál přístřešek, teď opuštěný. Jitřním vzduchem nezachvěl sebemenší vánek, na všem leželo podivné ticho. Mlčeli i ptáci a také my dva, na spěšném pochodu, jsme si jen šeptem tu a tam vyměnili poznámku a nepřestávali jsme se ohlížet přes rameno dozadu. Jednou nebo dvakrát jsme se zastavili a naslouchali jsme.

Po nějaké chvíli jsme se přiblížili k cestě a uslyšeli klapot kopyt, mezi stromy jsme zahlédli tři dragouny, jedoucí zvolna směrem k Wokingu. Zavolali jsme na ně; zastavili a my jsme se jim rozběhli vstříc. Byl to poručík a dva vojíni osmého husarského pluku, vezli trojnožku, která vyhlížela trochu jako teodolit, ale dělostřelec mi řekl, že je to heliograf.

„Vy dva jste vůbec první lidi, co jsme tu dnes ráno potkali,“ řekl poručík. „Co se tu děje?“

V jeho hlase i v tváři byla patrná jakási dychtivost. Vojáčkové za ním si nás zvědavě prohlíželi. Dělostřelec seskočil do úvozu a zasalutoval.

„Dělo v noci zničeno, pane poručíku. Vyhledal jsem úkryt. Teď se právě vracím ke své baterii, pane poručíku. Tak asi po půl míli cesty tímhle směrem budete mít Marťany na dohled.“

„Jak to vlastně vypadá, takový Marťan?“ vyptával se poručík.

„Pancéřovanej obr, pane poručíku. Takovejch sto stop vysokej. Tři nohy, tělo jako z kočičího stříbra, na palici laková mosazná kopule, pane poručíku.“

„Jděte s tím někam, prosím vás!“ řekl poručík. „To jsou pitomosti.“

„Však to uvidíte sám, pane poručíku. Jsou ozbrojený, mají takovou skříňku, která vypaluje plameny – a jste mrtvej!“

„Co tím chcete říct – mají snad děla?“

„Kdepak, pane poručíku,“ dělostřelec se pustil do živého líčení paprskometu a jeho účinků. Když byl v nejlepším, poručík ho přerušil a vzhlédl ke mně. Stál jsem dosud nahoře na břehu úvozu.

„Vy jste to taky viděl?“ zeptal se mne.

„Je to přesně tak, slovo od slova,“ řekl jsem.

„No dobrá,“ řekl na to poručík. „Takže se na ně taky budu muset jet podívat, úkol je úkol. Heleďte se,“ obrátil se k dělostřelci, „my jsme tady vyčleněni k dozoru nad evakuací obyvatelstva. Vy se seberte a jdete se hlásit brigádnímu generálovi Marvinovi, povězte mu všechno, co víte. Je ve Weybridgi, jasné? Cestu znáte?“

„Já ji znám,“ řekl jsem a poručík obrátil koně opět k jihu.

„Půl míle, říkáte?“ zeptal se.

„Víc ne,“ odpověděl jsem a ukázal jsem přes koruny stromů jižním směrem. Poděkoval mi, pak odjeli a my už jsme je víc nespatřili.

O kus dál jsme zastihli skupinku tří žen a dvou dětí, jak vynášejí věci z malého dělnického domku. Měly na ně malý ruční vozík a vršily na něj ušmudlané ranečky a vetché zařízení. Pospíchaly s prací tak, že s námi neztratily ani slovo, když jsme je míjeli.

Před nádražím v Byfleetu jsme se vynořili z borového lesa, v ranním slunci před námi ležel tichý a poklidný kraj. Byli jsme už…