Ostrov doktora Moreaua

XVII
Neštěstí

Uplynulo sotva šest týdnů, než mě opustily všechny ostatní emoce kromě pocitu odporu až hnusu vůči Moreauovým hanebným pokusům. Přemýšlel jsem pouze o tom, jak bych se mohl zbavit těch ohavných karikatur Stvořitelova obrazu a vrátit se k nádhernému a normálnímu soužití s lidmi. Mí bližní, od nichž jsem byl nedobrovolně odloučen, začínali nabývat v mých představách idylických ctností a předností. S Montgomerym jsem se příliš nespřátelil. Jeho dlouhé odloučení od společnosti lidí, tajné holdování alkoholu a zjevná náklonnost ke zvířecím lidem naše přátelství zmařily. Několikrát jsem ho nechal, aby k nim šel sám. Já jsem se vždy snažil, pokud to šlo, se jim vyhýbat. Postupně jsem stále delší dobu trávil na pobřeží a vyhlížel nějakou loď, která by mě zachránila, ale ta se neobjevila, až nás jednoho dne postihlo neštěstí, které vrhlo na mé zvláštní okolí zcela jiné světlo.

Stalo se to sedmý nebo osmý týden po mém příjezdu na ostrov – myslím, že to bylo spíš později, přestože jsem se o čas příliš nestaral. Bylo časně ráno, kolem šesté hodiny. Vstal jsem tak brzy a nasnídal se, protože mě probudil hluk, který tropili tři zvířecí lidé, když nosili dříví do ohrady.

Dojedl jsem a prošel otevřenou branou ohrady. Zůstal jsem tam stát, kouřil jsem a s rozkoší vdechoval čerstvý ranní vzduch. Za chvíli kolem mě prošel Moreau a pozdravil mě. Slyšel jsem, jak otevřel dveře a vstoupil do své laboratoře. Byl jsem už tak zvyklý na všechny hrůzy tohoto místa, že jsem ani nevnímal, jak jeho oběť – puma – začíná další den svého utrpení. Přijala svého mučitele pronikavým děsuplným skřekem.

Pak se něco stalo. Dodnes přesně nevím, co. Slyšel jsem výkřik za svými zády a pak pád. Prudce jsem se otočil a spatřil jsem, jak se na mě řítí cosi hrozivého. Nebyla to ani zvířecí, ani lidská, ale ďábelská tvář, posetá rozšklebenými jizvami, z nichž prýštila krev. Oči bez víček děsivě žhnuly. Napřáhl jsem ruku na svou obranu. Prudký náraz mě odhodil stranou, až jsem si zlomil ruku. Velká obluda, omotaná obvazy a zkrvavenými chumáčky vaty, mě přeskočila a zmizela. Skoulel jsem se až k moři, zkoušel jsem si sednout, až jsem nakonec bolestí omdlel. Pak se objevil Moreau. Jeho bledá tvář byla potřísněna krví, řinoucí se z jeho čela. V ruce držel revolver. Sotva si mě všiml, neboť se rozběhl za pumou.

Zkusil jsem se podepřít druhou rukou a posadil jsem se. Ovázaná obluda pádila velkými skoky po břehu a Moreau běžel za ní. Obrátila se, a když ho uviděla, prudce uskočila a zmizela v křoví. Každým skokem se mu stále víc vzdalovala. Viděl jsem, jak jí Moreau nadběhl, vystřelil na ni, a minul. Obluda zmizela ve křoví a zanedlouho se mi ztratil z dohledu i Moreau.

Díval jsem se za nimi. Znovu mi projela ostrá bolest předloktím. Pokoušel jsem se se sténáním vyškrábat na nohy. Ve dveřích se objevil Montgomery s revolverem v ruce.

„Panebože, Prendicku!“ vykřikl. Nevšiml si, že jsem zraněný. „To zvíře uteklo! Vytrhalo řetězy ze zdi. Neviděl jste je?“ Když spatřil, jak si rozpačitě osahávám ruku, vykřikl: „Co se stalo?“

„Stál jsem jí v cestě,“ vysvětlil jsem.

Přistoupil ke mně a uchopil mou ruku.

„Máte na rukávu krev!“ zjistil. Vyhrnul mi rukáv. Pak zastrčil do kapsy revolver, důkladně mi prohmatal ruku a odváděl mě do domu. „Je to zlomené. Povězte mi, co a jak se stalo.“

Vypravoval jsem mu, co jsem viděl. Zajíkal jsem se bolestí, zatímco on mi rychle a obratně ošetřoval ruku. Připevnil mi obvaz kolem krku, o krůček ustoupil a zadíval se na mě.

„To bude v pořádku,“ uklidňoval mě.

„Co budeme dělat?“

Chvilku přemýšlel a pak vyšel ven a zamkl brány ohrady. Byl chvíli pryč.

Měl jsem starost o svou ruku. Zdálo se, že to vše je teprve začátek dalších hrozných událostí. Usedl jsem do křesla a přiznám se, že jsem proklínal celý ostrov.

Počáteční tupý tlak se změnil v palčivou, trýznivou bolest. Za chvíli se objevil Motgomery.

Byl bledý a spodní ret mu odkrýval dáseň víc než předtím.

„Neviděl jsem ji ani neslyšel,“ řekl. „Myslím, že asi potřebuje mou pomoc.“ Pohlédl na mě svýma bezvýraznýma očima. „Bylo to silné zvíře, dokázalo vytrhnout okovy ze zdi,“ vysvětlil.

Přešel k oknu a pak ke dveřím. Obrátil se ke mně.

„Půjdu za ní,“ oznámil mi. „Máme ještě jeden revolver. Nechám vám ho tady. Abych řekl pravdu, mám zlou předtuchu.“

Vytáhl zbraň a položil ji na stůl. Od…