Láska a pan Lewisham

V parku Battersea

Pan Lewisham sice slíbil, že záležitost se slečnou Heydingerovou skoncuje, ale pět neděl v té věci nic neučinil, jen jí prostě na osudný dopis neodpovídal. Mezitím se přestěhovali od Frau Gadowové – po delší vícejazyčné výměně názorů – do ponurého domu v Claphamu a mladá dvojice se zabydlela v ložnici ve druhém patře, jak bylo dohodnuto. A tam se náhle celý svět proměnil – prošel neuvěřitelnou metamorfózou – jedinou zašeptanou větou.

Ethel, slzy na krajíčku, mu ji zašeptala s rukama kolem jeho krku: rozpuštěné vlasy jí splývaly, takže jí neviděl do tváře. I on něco zašeptal, zpočátku možná zdrceně, ale přitom už v něm rostla zvláštní hrdost, zvláštní dosud nepoznaný pocit, který se zcela lišil od představ, jak bude tomuto obávanému nebezpečí čelit. Teď pochopil, že je jednou provždy rozhodnuto, že došlo k smíření protikladů, mezi nimiž se tak dlouho zmítal. Nejistota končí – a tak z toho vyvodil důsledky.

Nazítří napsal stručný dopis a dva dny nato se vypravil dopoledne za svými matematickými antitalenty o hodinu dřív, než bylo nutné, a místo aby se ubíral přímo k Vigoursovi, zamířil přes Temži do velkého parku v Battersea. U lavičky, kde už se jednou sešli, přecházela slečna Heydingerová sem a tam. Pak se takto procházeli spolu, chvíli se bavili o běžných věcech, až se rozhostilo ticho…

„Chtěl jste mi něco sdělit?“ zeptala se slečna Heydingerová rovnou.

Pan Lewisham lehce zrudl. „Ano, jistě,“ odpověděl. „Jde o to, že –“ Pokusil se o sebejistý tón. „Řekl jsem vám už vlastně, že jsem se oženil?“

„Oženil?“

„Ano.“

„Oženil!“

„Ano,“ znejistěle.

Oba mlčeli. Pan Lewisham tu stál a nedůstojně visel očima na jiřinách londýnské městské rady a slečna Heydingerová visela očima na něm.

„A toto jste mi chtěl sdělit?“

Pan Lewisham se obrátil a pohlédl jí do tváře. „Ano,“ řekl. „toto jsem vám chtěl sdělit.“

Ticho. „Ráda bych si chvilku sedla, jestli vám to nevadí,“ pronesla slečna Heydingerová vyrovnaně.

„Támhle pod tím stromem je lavička,“ řekl pan Lewisham.

K té lavičce došli mlčky.

„A teď mi povězte, koho jste si vzal,“ vyzvala ho slečna Heydingerová tiše.

Pan Lewisham jí to nesouvisle vylíčil. Položila mu otázku a pak další. Připadal si přitom jako idiot a odpovídal jí zdráhavě a po pravdě.

„Já to tušila,“ řekla, „já to tušila. Jenomže jsem si to nechtěla připustit. Povězte mi o tom něco víc. Povězte mi o ní.“

Pan Lewisham jí vyhověl. Bylo mu to sakra proti mysli, ale muselo to být a slíbil Ethel, že to udělá. Potom slečna Heydingerová už zhruba věděla, jak to bylo, věděla o všem, co prožil, nevěděla jen o lásce, bez níž celá ta historie byla prostě k neuvěření.

„A tak jste se oženil – před tou druhou zkouškou?“ opakovala.

„Ano,“ řekl pan Lewisham.

„A proč jste mi to nepověděl hned tenkrát?“ zeptala se slečna Heydingerová.

„Nevím,“ odpověděl pan Lewisham. „Chtěl jsem – tenkrát v Kensingtonských zahradách. Ale neudělal jsem to. Snad by se to bylo patřilo.“

„Také si myslím, že by se to bylo patřilo.“

„Ano, nejspíš ano… Ale neudělal jsem to. Nějak jsem to nedokázal. Nevěděl jsem, co byste mi na to řekla. Bylo to celé takové překotné, chápete, a tak podobně.“

Mlčení do prázdna.

„Zřejmě jste to musel udělat,“ pronesla po chvíli slečna Heydingerová s očima upřenýma na jeho profil.

Pan Lewisham přistoupil k druhé a těžší části svého úkolu. „Vyvstaly jisté nesnáze,“ řekl. „Celou tu dobu – myslím jako – tedy kvůli vám. Není to právě jednoduché – víte, moje žena jaksi – ona hledí na leccos jinak než my dva.“

„My dva?“

„Ano – je to dost zvláštní, že. Ale viděla vaše dopisy –“

„Snad jste jí nedal –?“

„Ne. Ale chci říct, že o nich ví, a ví, že mi píšete o socialismu a literatuře a – o věcech, které nám dvěma leží na srdci – a jí ne.“

„Chcete říct, že takovým věcem nerozumí?“

„Prostě o nich ještě nepřemýšlela. Asi tu působí jistý rozdíl ve vzdělání –“

„A ona si nepřeje –?“

„To ne,“ zalhal pan Lewisham hbitě. „Ne že by si výslovně nepřála…“

„Oč tedy jde?“ prohodila slečna Heydingerová, bílá jako stěna.

„Má pocit, že – má takový pocit – neřekla mi to sice, ale já vím, že by to všecko chtěla se mnou sdílet. Vím – jak mě má ráda. A zahanbuje ji – uvědomuje si – jistě chápete, že ji to bolí.“

„Ano. Chápu. I tak málo –“ Slečna Heydingerová umlkla, jako by se jí nedostávalo dechu.

Nakonec to s námahou dopověděla. „– mně může ublížit.“ Ušklíbla se a zmlkla.

„Ne,“ řekl pan Lewisham, „o to nejde.“ Zaváhal. „Věděl jsem, že vás to zabolí.“

„Milujete ji. Můžete obětovat –“

„Ne. Tak to není. Ale je tu jistý rozdíl. Když ublížím jí – nepochopí to. Kdežto vy – Připadalo mi vždycky tak přirozené přijít za vámi. Na vás jsem se samozřejmě spoléhal. Ji vždycky omlouvám –“

„Milujete ji.“

„Nevím, jestli tohle rozhoduje. Je to všechno tak složité. Láska znamená cokoli – nebo také nic. Znám vás líp než ji, a vy mne znáte líp, než mne ona kdy pozná. Můžu s vámi mluvit o lecčem, o čem bych nemohl mluvit s ní. Můžu vám otevřít duši dokořán – skoro dokořán – s vědomím, že se u vás setkám s pochopením. Jenomže –“

„Milujete ji.“

„Ano,“ připustil pan Lewisham rozpačitě a pop…