Buřiči

1.

– – – Čas je tak zoufale zdlouhavý.
Dnes ani karty mne nebaví.
Štěstí i neštěstí stejně mne nudí.
Ohníček! Ohníček! Tady to studí!
Ohníček zahřeje, ohníček těší.
Pro žáry ohníčku krásně se hřeší!
Na krásný ohníček vzpomínka zmátla,
– snad že je výroční den –
na krásný ohníček myslím si jen.
A člověk chvíli má, kdy žvatlá!
Vyžvatlá lásky, vyžvatlá msty.

Rodokmen můj je nejistý.
Pochybnou existenci svou
děkuji ochotě tuláků dvou,
již v kterés noční chvíli
mou matku znásilnili.
Alkohol svedl prý je k žertům.
Zmizeli potom ke všem čertům.
Je časem obtížno najíti otce.

Matka prý umřela v druhém mém roce,
nevím jak, nevím kde, těžko říc dnes.
Úřady vzpomněly na rodnou ves.
Uznali za dobré ctihodní páni,
by péči měla ta o vychování.
Váhala trochu prý – nepříliš mnoho,
pak se však ujala úkolu toho.

Uprostřed lopoty, výprasků, dřiny,
poznal jsem krásy domoviny.
A přespříliš když hlad mne hnět,
„Kde domov můj“ jsem začal pět.
O jídlo pěstoun neměl totiž muku.
„Kup za pět prstů,“ říkal, „co chceš, kluku!“
Ze zisku toho jakýs díl
za vychování zasloužil.
Drobné ty neplechy dělaly špás,
horko mne sežehlo, tužil mne mráz,
výprasky sloužily zdraví.
Bůh život požehnal pravý.

K mé věčné spáse zřetel též brán:
občas mne poučil velebný pán,
za hříšný život vypsán že jest
časný i věčný trest.
Pochybnost měl stran mojí ceny
pan představený,
o bídných časech mluvil těch,
obecních břemenech, vypočet, vsi co tropím škody,
a šel pak do hospody.

Viděli všichni v celé vesnici
ve mně jen koukol mezi pšenicí,
už pohled na mne bouřil hněv.
– Nač máme živit tu zkaženou krev? –

Zato jsem zajímal však cele
našeho pana učitele.
Při školních návštěvách, řídkých dosti,
mručíval cosi o dědičnosti,
hovořil se mnou, otázky klad,
rozměry lebky měříval rád,
zkoumal, kam touhou byl bych hnán,
ptal se mne, jsem-li tetován;
na štěstí zábava hluboká
jednou se udála do roka.

Občas den lopotný, trpký a dlouhý
krátily vášnivé, vrtkavé touhy:
uprchnout pryč a jíti a jít.
Mne v modré dálky pudil cit,
vést chtěl jsem život volný, nový,
jak sluší tulákovi.

Žádostiv pohybu, žádostiv změny,
pud hnal mne neukojený.

Tu lásku vždycky k věci nové
mi zanechali tatínkové.

Rodinným zálibám činil jsem zadost,
v tuláckém životě prchla má mladost,
má láska k bližním mým stoupla z těch dob,
kůrku mi hodil ten, jiný mne kop,
těžko je říc,
co časem pálilo víc.

Ostatně nevyšel jsem z cviku,
postrach všech drůbežníků,
můj byl to časný cíl
užívat vhodně hospodářských sil,
pln snahy byl jsem očité
uvádět v pohyb jmění movité.
To však se různě vyplácí.
Kdys chyt mne sedlák při práci,
ač známost nehledal j sem skromně.
Obuškem začal bušit do mě.
Mne tento projev díků jeho
do vzteku uved šíleného.

Odjaktěživa přítel čestných mravů
rozbil jsem mu hlavu;
na štěstí pouze na chvíli.
Doktoři mu ji zašili.

Že žil jsem v spořádané zemi,
nazítří seděl jsem za mřížemi,
kde přemítal jsem o hříchu i ctnosti
v smíšené společnosti.
Vedli jsme o lecčems zábavné řeči.
Byli to chlapíci s praxí už větší,
můj obzor malý
otvírali.

Prvý z nich, chlap už letitý,
měšťákům četl levity,
kriminály se vlek
po celý věk,
pro nedohody s Veličenstvy,
pak pro rušení náboženství,
pro jiných zločinů víc,
jež neumím ani říc.

Když nuda mořila, chraplavým hlasem
podivné písničky zpívával časem,
s ochablým přízvukem stařeckých let:
– – Nechť zhyne starý, podlý svět! –
Mě bouřila ta prudká slova,
zhroucená postava stařečkova,
zjev jeho podivný z jiného kraje.

– – Nese on pomsty hrom a lidu hněv.
Náš prápor do krvava plaje,
je na něm pracovníků krev! –
Refrén ho vysílil – tiše si leh,
došelť mu dech.

Sotva si oddychl, vykládal znova
jizlivá jakási slova.
– – Jsou krys dvě sorty,
ty jedny mají hlad, ty druhé jedí dorty.
Ty syté vlast svou milují,
hladové v dálku vandrují.
Ty radikální krysy
nábožné nečtou spisy…

Takových řečí vedl mnoho.
Kousky jsem pouze zachytil z toho.

V mé nečinnosti útěchy
mi podávaly výslechy.
Akta se plnila suchá,
událost byla jednoduchá.
S důkazy lehká práce,
den soudu určen krátce.

Den před soudem
stařeček v cele byl v živlu svém.
Ze všeho
nic netušil mi dobrého.
– – Pán drží s pánem, pán pána chrání,
právo a zákon si vyloží páni.
Říkej si tisíckrát: Jíst chci, mám hlad.
Litera odsoudí zákona: „Krad!“
Říkej si tisíckrát: Za ránu ránu!
Jen pán má právo, ty cti právo pánů!
Páni nás odsoudí, páni nás vězní,
řeč naše nelibá pánům těm nezní,
státem hned otřese.
Paragraf snadno najde se.

Co ze své dřiny já dnes mám?
Bez chleba jsem tu, jsem tu sám.
Ženu mi vzaly souchotiny,
v dolech jsem ztratil tři své syny,
dvě dcery v špitále
skončily nekale.
Bůh drží s pány, bůh pány chrání,
bůh pánům ovečky do stájí vhání,
bůh plní kapsy, stodoly,
bůh pánům všecko dovolí!
Bůh upírá jen k mocným zraky.
Čas nezbývá mu pro chudáky!
Není tu hříchu a není tu ctnosti,
není tu spravedlnosti,
silnější má jen moc!
Na konec přijde noc!
Umřeme, záhynem, konec je všemu!
Soud věčný? Hahaha! Směji se jemu!
Vše nastrojeno prokletě.
Jen pomsta zbývá na světě!
Právo je špatná zbraň,
lze-li se bránit, se braň!

S úsměvem pochybným na svojí tváři
dí druhý soudruh: Zle se to daří,
když ruce naše okovy spjaty.
– – Však přijde jednoju den odplaty! –
stařeček do řeči mu vpad.
– Snad –
pokrčil druh náš rameny.
– Kdo věří, blažený!
Já na tu víru nedám ani grej!
Každý se o sebe postarej!
Co je na tom, co bude dále?
Lecčemus učí nás v kriminále.
Zde je zpola
vysoká naše škola.
Ve světě dosavad může se žíti,
hejlové dosud na lep se chytí,
lidé se koří zázraku,
dosud je dosti hlupáků.
Kdo nechce na světě bídná být nicka,
tomu je beranem hloupost lidská.
Něco se vždycky trhne.
A třeba vůz se zvrhne,
hlava se nad tím neztrácí.
Nás živí světa hlupáci.
Jestli tě zavřou, zase tě pustí,
v úklidu talent tvůj může růsti.
Ostatek: Krádež! Maličkosti!
Pár měsíců a potom dosti.
Tělo líné
si aspoň odpočine,
osnuje v šeru
…