V
ZMOUDŘENÍ DONA QUIJOTA
Veranda venkovského šlechtického sídla; pod ní zahrada v plném květu. V ní, aby byli kryti pohledům shora, HUDEBNÍCI volí úkryt stromů a houští. FARÁŘ přechází netrpělivě, dívaje se ke dveřím; nehybně, se zkříženýma rukama, se slabým úsměvem převahy pohlíží SAMSON CARRASCO na neklid scény.
FARÁŘ: Rychle na svá místa. Přijde co nevidět. Nezapomněli jste svých písní?
ŠÉF HUDEBNÍKŮ (stojí s FARÁŘEM na verandě): Ne, ctihodný otče!
MAGISTER: Napsal jsem slova a text. Konejte svou povinnost.
ŠÉF HUDEBNÍKŮ: Vykonáme, pane.
FARÁŘ (k HUDEBNÍKŮM): Sečkáte, skryti v houští, až půjde. Dostane se vám větší odměny, zasměje-li se.
ŠÉF HUDEBNÍKŮ ukloní se mlčky a sestupuje ke svým druhům v zahradě.
FARÁŘ (obrácen k SAMSONU CARRASCOVI): Jste, magistře, rozvážný a moudrý muž; bojím se však o našeho chorého. Dříve blouznil o pastýřích a pastýřkách a o bublání potoka. Nyní už nemluví. Vypravuji historky; dobré a šprýmovné historky. Neusměje se. Mlčí. Vaše léčení změnilo jen nemoc.
MAGISTER: Strpení, důstojný pane, přemýšlím o léku. Nemoc je tvrdošíjná; ale mám něco za lubem. Zatím jsem napsal notu a text.
FARÁŘ: Hudba uklidňuje a těší duše. Třeba ji však slyšet. Připadá mi chvílemi, jako by don Quijote neslyšel nic.
MAGISTER: Vím, co to je. Poslední jeho nemoc.
FARÁŘ: Dej bůh, aby vaše hudba vyléčila, čeho nenapravila Barcelona.
MAGISTER: Metoda naše nebyla správná; poznávám to nyní určitě. Zasáhli jsme periférii, kde nám mělo běžeti o ústředí. Nedovedli jsme než léčit úkazy druhotné. Podstata nemoci Quijotovy je fantom Dulcinejin. Přisámbůh, neustanu na půli cesty; vyléčím ho.
FARÁŘ: Dej bůh!
MAGISTER: Hudba je první článek; mám všechno dobře připraveno. Nutno vytvořit určitou náladu u našeho nemocného. Proto jsem volil slova i notu.
FARÁŘ: Jde, magistře.
MAGISTER: Skryjeme se někde poblíž. (Odejdou.)
DON QUIJOTE přichází volnými kroky; jeho bledost činí hubenost vysoké jeho postavy téměř přízrakovou. Opírá se o SANCHA PANZU. Pohroma pánova nezměnila sluhy; má pouze nyní tón nemotorného poněkud těšitele. DON QUIJOTE usedne na lavičku verandy. Jeho pohled je mdlý a apatický.
SANCHO PANZA: Krásný večer, pane!
DON QUIJOTE (bez výrazu): Ano.
SANCHO PANZA: Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše. Tak krásně mi nebylo na mém ostrově. Všude dobře, doma nejlíp.
DON QUIJOTE pohlédne na něho; je to němá výčitka, ale také ta mře v apatii.
SANCHO PANZA: Vaší Milosti nelíbí se má přísloví. Pomlčím o nich. (Snaží se hovor převésti jinam.) Pastýři vedou svá stáda; slyším jejich zvonky a radostný mekot. Býti pastýřem je krásné, Vaše Milosti.
DON QUIJOTE: Snad.
SANCHO PANZA: Jak pěkné je sedět na louce a hleděti na jasné nebe a čísti hvězdy.
DON QUIJOTE (v stejné apatii): Snad.
SANCHO PANZA: Hvězdy mluví o příštích osudech. Noc je tak tichá. Bublá jenom potůček. Připadá mi to lepším než potulné rytířství; mám-li spát pod širým nebem, aspoň se uvaruji ran.
DON QUIJOTE: Snad.
SANCHO PANZA: Říkáte snad a míníte ne, pane…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.