Ve stínu lípy

Svatopluk Čech

52 

Elektronická kniha: Svatopluk Čech – Ve stínu lípy (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: cech15 Kategorie: Štítek:

Popis

Svatopluk Čech: Ve stínu lípy

Anotace

Svatopluk Čech – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Ve stínu lípy“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

V.

    Teď hostinská, v kruh zasedajíc hostí,
pustila uzdu bystré výmluvnosti:

    Což, strýčku, schází vám - krom této nohy?
Hůř´ skončil žití běh váš soudruh mnohý.

    Když zájezdní jsme měli hospodu
na říšské silnici, tu povoz bídný,
jak snědých cigánů byt nepoklidný,
nám přiklepal se kdysi ku vchodu.
Pod jeho nápravou se kolébala
svítilna vetchá s žerdí strakatou,
nad polámanou obručí se pjala
děravá plachta s hojnou záplatou
a vpředu budil váhavými kroky
chraptivý zvonec koník chudoboký.

    U našich vrat se ztajil skřipot kol,
však nikdo s vozu nešinul se v dol.
Jen malá ručka okraj plachty zdvihla
a pod ní, s cetkou v čele bezcennou,
bělavá dětská hlavinka se mihla
pod rozedranou čapkou červenou,
jak pod lupením sprchlých růží planých,
ve věnci cůpků polorozpoutaných.

    Můj posléz´ k vozu přistoupil. Ó, běda!
Ztrnulým okem hleděla mu vstříc
ze stínu plachty nehnutá a bledá,
šediny stříbrem ověnčená líc -
tak leželo tam na peřesté truhle
v hulánském plášti tělo kmeta ztuhlé.

    Až slzou polil nás ten obraz bídy!
Tvář poznali jsme starce invalidy,
jenž jedním létem ztrativ za moru
své syny oba, stáří podporu,
i manželku svou, příbuzenstvo celé
až na jediné vnouče nedospělé,
umělou rukou, zdětinštělý kmet,
dřevěných loutek urobil si sbor -
až podiv byl, jak pěkný měly vzhled,
hýbaly rtoma, otáčely zor -
a povoz přikoupiv za jmění trosku,
s hezounkou vnučkou protloukal se světem,
hrál Fausta s ďábly, Horiu a Glosku,
k úsměvu starým, k vytržení dětem.

    Však nyní Pán, jenž v tomto zemském důle
s vysosti nebes na nitkách své vůle
náš loutek chabých řídí životy,
ukončil rázem jeho trampoty:
kmet ke svým loutkám cestou sklonil šíji
a žití dohrál smutnou komedii.

    Starcovo tělo složili jsme v síni
a v jizbu vzali děcko. Leč co nyní?
Z večera u nás tlupa sousedů
se shromáždila v hlučnou besedu
a pronášela za džbánkem své zdání -
co moudrých rad tu bylo na vybrání!
A často spěly hledy přítomných
za kamna v kout - jak věž tam stála věru
zelených kachlů, hladkých, ohromných -
kde na lavičce podezděné, v šeru,
sukénkou přioděna pestrou, kusou,
hlavinku na klín pochylujíc rusou,
sirota po loutkáři - ubožáček! -
seděla schoulena jak v bouři ptáček.

    Jen můj si mlčky v hostí kruhu jarém
s čepičkou zahrával, jak způsob měl -
tu čepičku jsem ušila mu darem,
když o námluvách k našim docházel:
z modrého sametu vám byla celá,
na vrchu hvězda z perliček se skvěla
a zlatý třapec splýval do předu -
tak chodil mlčky vřavou sousedů,
až náhle čepičku svých prstů zbavil
a způsobem svým drsným klidně pravil:
"Eh, jaké řeči! Pohřeb vezmu na se
a pro vyžle pás můj se neukrátí.
Snad najdou kupce kůň a harampátí,
pak s nebožtíkem účet vyrovná se."

    A tak se stalo. Přivykalo robě
Lidušce mojí. Podobna si v líci
ta dítka obě, zdravím jen se rdící,
jak spářené dvě třešně lnula k sobě.
I zdomácněla u nás sirota,
za krátko uschly slzy pro dědečka
a z tou…