Hanuman

II

Kdesi ve pralesích Hindostanu^[5]
rozvaliny města obrovského
truchlí v upomínkách slávy zašlé,
nádhery, jež klesla do hrobu,
sníce o velebném davu chrámů,
o hemžení nábožného lidu,
o palácích, kde se drahokamy
třpytil prestol^[6] pyšných nabobů.

Nyní trosky pagod, minaretů,^[7]
hrdých radžů^[8] rozkotaná sídla
skrývají se pod vějíře palem,
pod mohutné koše banánů:
prales ukryl soucitně tu spoustu
v těžký rubáš z lupení a květů,
na líc slávy zahynulé spředl
v hustý závoj sterou lianu.

A v té vzdušné přízi úponkové,
jako mrštná chasa námořnická
v síti lan, rod opic dovádivých
provádí své reje závratné;
báječného opa Hanumana
(s nímžto Višnu, přijav tělo Ramy,
slavně dobyl výspy obrů, Lanky)^[9]
potomstvo to jesti posvátné.

Před časy zde opice ty svaté
chovány jsou v chrámu velkolepém
něžnou péčí hindů bohulibých
pod záštitou Durgy bohyně,^[10]
a když chrám i s městem klesl v rumy
zlobou nepřátel, zde pozůstaly
nad troskami, bydliteli jsouce
jedinými v této pustině.

Sytily se různým sladkým plodem
lesních obrů, jejich zeleň hustou
oživoval z jitra do večera
opičí té obce vřesk a rej;
pitvorných těl byly; ohon dlouhý
větví hbitě chápal se jak laso;
pod náčelkou chlupů rozježených
téměř lidský měly obličej.

Žily po způsobu jiných opů,
ale po zákonu zasvěceném
vždycky jeden mezi nimi králem
uznáván byl z času dávného;
dědila se královská ta hodnost
utvrzeným posloupnosti řádem
přímo od božského Hanumana,
opičího reka slavného.

Poslední teď Hanuman jim vzrůstal
pod laskavou péčí jasné matky,
ctností mnohou všechna srdce opí
v tuchu příští slávy ztápěje;
ale Parvati^[11] svým hrozným srpem
srubla list, jenž poupě skvostné stínil,
a žár sudby nepřátelské sžehl
všechny hrdé sny a naděje.

Kdys ve stinném koši sykomory^[12]
královna jej v loktech uspávala,
něžně odstraňujíc z hebké srsti
smělce ssající tam vzácnou krev;
náhle vyšel z bambusové houšti
netvor lidský v námořnickém šatě,
neobměkčil kamenné mu srdce
mateřské té něhy tklivý zjev:

rozlehl se lesem rachot, výkřik,
dým se vyvalil a shůry kněžna
kácela se s listnatého trůnu,
zastižena smrtným olovem.
Vrah pak syna z loktů matky mroucí
vyrval, odvlék na mohutný koráb,
do neznámé odvezl jej dálky
spoutaného mrzkým okovem.