Hanuman

VII

Čas dlouhý v míru kvetla opů říše,
král veselil se zdarem svého díla;
jen drzost papouščí mu časem sila
hořkosti krůpěj do té blaha číše.
Ti pestří hlupci mají totiž zvykem,
co slyší, napodobit pustým křikem,
i stalo se, že zaskřehotal brzy
kdes "osvěta i lidskost" papouš drzý,
tu "pokrok", jinde "volnost" vřísklo shůry,
tam "ideál" skřek vedli hlupáci
a nejradš pěly papouščí ty kůry
ve sboru "civi - civilisaci."
Ta slova vznešená v tom blbém echu
kol zvučela jak opům ku posměchu
a bodala je z rána do noci.
A král tu neznal jiné pomoci,
než kamenem ty troupy plašit v dálku -
vždyť s papoušky přec nemoh vésti válku.
To mráček, opičí jenž nebe kalil;
však za ním těžký, bouřný mrak se valil.

Kdys do paláce chvátal Bhandragura,
děs v oku, čelo kryla péčí chmura,
a proti mravu ani nezazvonil
před závěsem, jenž kobu krále clonil.
Zdvih oponu, však rychle nazpět skočil,
neb v čirých nedbalkách tam krále zočil,
jak vyšplhav se na baldachýn trůnu,
tam zlatým říšským jabkem sem tam hází,
je vzhůru vymršťuje žezla rázy
a chytá zase divných za posunů
a vůbec věci všeliké s ním tropí,
jež činívají rádi s jabkem opi.

Ministr s jemným taktem postál chvíli,
pak hlasně zakašlal, zas chvíli čekal
a zvoncem udeřil pak teprv k cíli.
Přec asi vládce zabraného zlekal -
hřmot ozval se, jak by cos padlo dolů,
a prchly minuty, než zaslech: Dále!
Leč vstoupiv Bhandragura, na prestolu
již spatřil vážně sedícího krále,
an říšské jabko hrdě třímal pěstí
a velebně vstříc hleděl jeho zvěsti.

Ministr kolenem se sklonil k zemi
a k nebi vznesl bolný zrak i ruce.
"Ach, králi! Žel, že není ret můj němý,
bych nemusel to vyřknout - revoluce!"

Král zachvěl se, tu slyše hroznou zprávu,
i koule zlatá vypadla mu z dlaně
i shýb se po ní, zastrčil ji maně
do zadní kapsy královského hávu,
pak teprv ministra za ruku chvátě
vzkřik: "Revoluce? Možno-li? V mém státě?"

"Ach, pane," s žalem Bhandragura líčil.
"Věz, kterak odboj pozvolna se plíže
pak znenadání smělou hlavu vztyčil. -
Snad na starce se pamatuješ, kníže,
jenž, jménem Vindragupta, v plném sněmu
kdys drze čelil majestátu tvému!
On dál se příčil vzdělanému řádu,
a když pak oc-hm, zbytečnost tu vzadu
jsi kázal odrubat, tu činil vzdory,
ba, pobouřit se snažil druhů sbory;
však nepořídiv, s Vaňkem poradil se.^[58]
A bylo slyšet jen, že usadil se
jak poustevník v odlehlé lesa straně,
kde bydlí na obrovské banyaně
se sborem papoušků jak barbar pravý -
Týž, králi, ach, je původcem té vřavy!

Již déle znamenal jsem kleslost mravů,
jež zmocnila se části nižších stavů.
Jich svůdci sešlé existence byly,
jež z nedbalosti nebo mrzké zvůle
svůj prve slušný oděv zešpatnily:
právníci, ztrativší svých fraků půle,
učenci, rozbivší své okuláry,
a poeti, z jichž plášťů zbyly cáry.
Ti hleděli teď na každého křivě,
kdo zachoval si zdravé švy a šosy,
a brumlali o právech lidu cosi.
Ba, drzé zraky upírali chtivě
i na tvou šatnu, králi, reptajíce:
Nám z rukávů se dere loket holý
a tam tlí hávů skvostných na tisíce,
v jichž pyšném sametu se p…