Jitřní písně

Zimní fantasie

Letím, letím sanicí
mlhami a vánicí,
ze sna slyším frkot koní,
slyším saní skříp a šum
a rolničky lehké zvoní
kolébavkou do mých dum.

Ó jak milo mořem sněhů
beze břehů
v závod s vichrem do neznáma
uháněti v dálku tak!
Nechť se sype v líce, čelo
chladné bělo,
teploučko je v duši klidné,
zavírá se tiše zrak.
V jasné zvuky dětských hlasů
z dávných časů
cinkot rolniček se mění,
v dívčí šepot, zpěv a smích
a páv zlatý z bájných luhů
v jasnou duhu
před oči nám rozestírá
péra lesků báječných.

Mořem bílým beze břehu
do mlhy a do sněhu
vichrem letí povoz ručí,
že až prsa úží strach,
a rolničky divě hlučí
jako v bouři na poplach.

Co se stalo? Běda, koně
v divém honě
zplašili se - ten tam vozka -
jiný vhoup’ se na saně,
mužík starý s vousem dlouhým,
sněhem pouhým,
sobolinu na kadeřích,
na obšitém kaftaně,
metá na mne divné jasy
z šedé řasy,
divným slovem oře k letu
pobádá - Než, jaký div!

Místo dvou tři koně běží
pod otěží,
z podkov jejich jiskry srší,
vichrem vlajou sněhy hřív
a nad nimi pestrou duhu
v polokruhu
klene jařmo malované,
na němž visí zlatý zvon,
jako v bouři sebou zmítá,
sem tam lítá,
hudbou hlasnou, divukrásnou
provází ten běsný hon.

Kam to letím vichřicí
po závěji jiskřící?
Sen-li před mé oči staví
povětrný děj?
Či mne svými kouzly baví
mužík čaroděj?

Neznámý kraj šíro stele
sněhy skvělé,
v báječném se koupá světle
jako v záři severu,
skvoucí kolos v jeho středu,
zámek z ledu,
velkolepých budov týčí
nevídanou nádheru.
Všechno led je křišťálový:
stěny, krovy,
obrovité divné báně,
kol nich bání menší tlum,
z ledu kříž jim trojramenný
nad temeny
jako zdoba brillantová
pyšnětrčí k nebesům.
Démant jeden zdá se býti,
stříbrem svítí,
hoře z perel podobá se
tato stavba čarovná -
jistě na ledovém trůně
v jejím lůně
s hermelínem sněžným sedí
sama zimy královna!

Ký to palác? Jaký kraj?
Mlčí divný vozataj.
Zdržel oře v divém cvále,
skočil na práh ledový,
kynul, bych s ním kráčel dále
do zářící budovy.

Sloupořadí, síně, koby,
stropů zdoby,
všechno z nejčistšího ledu,
všechno samý lesk a třpyt
a na křeslech, na podlaze
blíž a záze
komonstvo zříš pestroskvoucí,
pohroužené v divný klid.
Sedí, leží bez pohnutí,
ňader dmutí
jenom svědčí o životě,
zachvívá se ve snu ret,
tu tam jen se řasa kmitne,
ruka chytne
jilec meče v pasu drahém,
a zas líně padá zpět.
Sarmantské zříš tváře tady,
rusé brady
neb zas kníry dlouhé, temné,
slovanský tu předčí kroj;
ale mezi ně se mísí
jiné rysy,
severních i jižních končin
různá tvář i šat i zbroj.
Tu hle! Tatar v pestrém hávu
kloní hlavu,
tamo Čerkes pod přilbicí,
s lesklým kovem pancíře,
zde muž z luhů Kalevaly,
v jižní dáli,
tam host snědý pod turbanem,
syn tu mrazné Sibiře.
Ale v nejskvostnější síni
sličná kníní
v sobolině, hranostaji
odpočívá na trůně,
s něhož orel v čisté sloni
křídla kloní,
za oporu slouže skráni
v nejvzácnější koruně.
Na mladistvé tváři leží
ruměn svěží,
krásná ňadra dmou se jemně,
víčka sklání spánku tíž -
v záři skvostů kněžna dřímá,
ve snu jímá
žezlo lilii co skvoucí,
která zdobí s hvězdou kříž.
Oddechla teď ze hluboka,
záře oka
pod řasou se pozableskla,
pevněj berlu jala dlaň,
mocněji se prsa dmula,
rtoma hnula,
leb se vypjal; však již zase
tíha spánku lehla naň.

Kdo ta kněžna usnulá?
kol ta četa ztrnulá?
Zda je mrazu pouto jímá?
Či to zámek zakletý,
princezna kde báje dřímá
s komonstvem sen stoletý?

Odpovídá vůdce sivý:
Zloboh divý
zhoubu přisáh’ velitelce
širodálných světa stran,
rozplašil rod její různo,
bil jej hrůzno
nesvorností, zaslepením,
deštěm nepřátelských ran.
Její dcery mečem zloby
klesly v hroby,
jiné již již skonávají
pod cizáckým čepelem,
jiné v…