Písně otroka

XIII.

V bázni boží na rohoži
šedý rab si hoví syt,
za svůj hrnec ztuchlé rýže
poníženě důtky líže,
jimiž tisíckrát byl zbit.

Za posměchu tretu z plechu
na hruď zavěsil mu pán,
a náš dědouš v dětské pýše
nad námi pne hlavu výše,
že je rabům za vzor dán.

"Dvé jen v žití hvězd mi svítí:
pána mého čest a zisk;
za to, vizte, na otroka
z přejasného Jeho oka
paprsk přízně vzácné trysk.

Jak se tělo blahem chvělo,
slzou štěstí vlhnul zrak,
když mi na šíj rabstvím křivou
vlastní rukou milostivou
zavěsil Své přízně znak!

Díky vroucí, přehoroucí
hrudi slastně zavlály,
když jsem pochýlit směl k zemi
čelo v Jeho šatů lemy,
zulíbat Mu sandály.

Vůle boží za podnoží
určila nás Jeho pat;
pějme hymny k Jeho chvále,
a kdo neplazí se stále
v prachu před Ním, budiž klat!

Kéž mé tělo kdysi ztlelo[19]
pod stopami Jeho drah,[20]
pode prahem k Jeho kobě,[21]
aby šlapal ještě v hrobě
raba Svého prach!"