Pravý výlet pana Broučka do Měsíce

IX.

(Chrám všeuměny a jeho nádhera. – Mecenáš. – Brouček básníkem. – Řády básnické. – Hostina poetů. – Náš hrdina vyloučen z kruhu pěvců. – Nešťastný nos.)

Blankytný přivázal pegasa k lazuritovému sloupu nádherného portálu a stoupal s panem Broučkem po křištálových stupních paláce. Vůkol bylo tolik báječného lesku, že pozemšťan musil stoupati s okem přivřeným, nemoha snésti té oslňující záře.

Zatím vysvětloval mu Blankytný zařízení velkolepé budovy: „Čaroskvoucí nazval toto své veledilo ‚Chrámem Všeuměny‘, a to plným právem. Jak jsi zajisté shora pozoroval, bylo k rozkazu jeho vystavěno v podobě hvězdovité, a každý paprsek té hvězdy zasvěcen jest různému druhu umění. V jednom chová si nejvýtečuějši básníky, v jiném znamenité malíře a jejich výtvory, v třetím sochaře, opět jiný věnován je umění hudebnímu a jeho slavným zástupcům atd. Zkrátka, v té hvězdě soustřeďuje se jako v čarovném ohnisku všechen umělecký lesk měsíce. Uprostřed ní pak sí mecenáš, rozesýlaje do všech těch paprsků oživující záři své štědrosti a vroucí přízně. Avšak tu stojíme již před ním.“

Vystoupili zatím do jakéhos ústředního vestibulu, a zrak páně Broučkův obodřil se již tou měrou, že mohl rozeznati v zaři démantů, perel a granátů vychváleného mecenáše. Tento honosil se sice dosti slušným objemem – jako snad všichni mecenášové všehomíra – ale měl jinak stejně ušlechtilý a větrný zevnějšek jako ostatní měsíčané, které pan Brouček dosud spatřil.

Vítej, zlatohlasá pěnice Wargentinská,“ [1] volal Čaroskvoucí, uchopiv Blankytného křečovitě za obě ruce a líbaje bo vroucné na čelo. „Jaké štěstí, že mohu sladkého drozda naší erotické lyriky pohostiti pod svým krovem! – A kdo je tvůj soudruh?“ dodal, pohlížeje s úžasem na pozemštana.

Divil se velmi, když mu Blankytný představil hosta až z daleké zeměkoule; ku konci zvolal: „Bezpochyby pozemský básník?“ a než mohl pan Brouček s nevolí odmítnouti tuto směšnou insinuací, pokračoval v radostném rozechvění: „ Ó, zajisté přivábil tě můj Chrám Všeuměny, zajisté pronikla zář této mé umělecké hvězdy až na tvůj vzdálený svět. Ó, pojď již, ukážu ti s radostí všechny její paprsky. Především zajdeme do paprsku poetů. Žel jen, že většina mých slaviků dosud se nevrátila ze svých jitřních výletů na pegasech a ostatní se zapírají, poněvadž právě besedují se svými Musami; bylo by zločinem vyrušovati je z jejich nesmrtelných prací. Avšak za nedlouho slétne se zpěvná družina k rannímu hodokvasu. Zatím uvedu vás napřed do hodovní síně.“

Položiv si prst na ústa a mrkaje výstražně po hostech, aby zachovali nejhlubší ticho, vznášel se před nimi po špičkách dlouhou chodbou kolem četných dveří, za nimiž bylo tu a tam slyšeti šustění papíru, vrzání per a vzdychání.

A nyní měl bych vylíčiti čarovnou nádheru vestibulu, chodby a hodovny. Avšak málomocné péro klesá mi z ruky.

Ó, vy všechny rubíny a safíry, smaragdy a topasy, opály a granáty, kterými naši marnotratní básníci a romanciéři tak štědře ozdobují své verše a knížecí komnaty, vy stropy…