Pravý výlet pana Broučka do Měsíce

X.

(Paprsek malířů. – Broučkova umělecká kritika a její následky. – Výhoda živého měsíčního koloritu. – Měsíční atelier. – Klanění se obrazům. – Zničující zpráva. – Měsíčané ideálem vegetarianů. – Osudná definice uzenek. – Pan Brouček vpadá do Scylly, chtěje uniknouti Charybdě.)

Mecenáš vedl pana Broučka a Blankytného z paprsku poesie do paprsku malířství. Náš hrdina byl by rázně protestoval proti tomu směru, neboť z důvodu nám známého choval k umění malířskému nepřekonatelnou nechuť; avšak po novém sklamání v hodovně upadl v jakousi zoufalou resignaci, v níž se už poddával všemu jako vysílená obět. Naděje, že by vytěžil z Chrámu Všeuměny něco pro svůj neštastný žaludek, vzdal se již nadobro, a jediná myšlénka prokmitávala chmurami jeho duše: jak by unikl z té umělecké hladomorny.

Přes ústřední vestibul, v jehož centru stál v podobě chrámku vystavěny soukromý příbytek Čaroskvoucího a od něhož jako paprsky ode hvězdy rozbíhaly se na všechny strany chodby s řadami komnat, věnované jednotlivým uměním, ubírali se do dlouhého korridoru s četnými ateliery malířů po obou stranách.

Stěny této chodby honosily se prazvláštní ozdobou: bylyť úplně počmárány a pomazány divou směsicí bizarních náčrtků a karrikatur.

„Hle, skvostné výstřelky malířských veleduchů!“ pravil mecenáš, trochu se zardívaje a pozdě již zastíraje svou řízou pohledu pana Broučka nejnápadnější karrikaturu, zobrazující jeho samého, mecenáše, v nějaké nelichotivé a málo delikátní situaci, „někdy opravdu geniálně nevázané…“

Dobře ti tak, hlupáku! – pomyslil si pan Brouček – Jeden takový mazal je pro domácího boží metlou; neřku-li nasadit si jich do domu celé stádo a ještě k tomu zadarmo! Ó, bože, když si pomyslím, že snad ten můj – bůh mi odpust hříchy! – ten vlasatý lotr také takhle řádí po stěnách v mém domě a z vděčnosti za to, že neplatí žádnou činži, zpotvořuje tam snad někde můj obličej na mé vlastní nové omítce, na mém vlastním ubohém majetku!

Vešli do prvního atelieru v pravo, kde nalezli měsíčana, oděného v podivnou plandu z šerého sametu, s vetkanými křivolakými vzorky, která by mu byla dávala vzhled velikánské můry, kdyby nebyla tuto podobu rušila pokrývka hlavy, klobouk nějaké obrovské houby, vybíhající nahoře do vysoké špičky.

Při pohledu na tuto bizarní úpravu neubránil se pan Brouček jizlivému pošklebku. No, ty vypadáš! – povídal si v duchu – Takovouhle, maškaru by ani ten můj barvokaz nevzal na sebe, ačkoliv je ve svém čistém mundúru zrovna stvořen pro opičí divadlo!

„Zde můj nejgeniálnější malíř Mlbomil Vzdušný,“ představoval Čaroskvoucí, „a zde, mistře, host z daleké zeměkoule, o kterém jsi ode mne již slyšel, s naším slavným básníkem Hvězdomírem Blankytným. Oba prosí tě snažně, abys jim dovolil padnouti na kolena před posledním tvým arcidílem.“

Malíř mlčky odtáhl oponu, zastírající v pozadí atelieru veliký obraz.

Z úst Blankytného vydralo se táhlé „ach!“ neskonalého obdivu: pak ihned klesl na kolena a sepjav ruce pohlížel ztrnule na obraz vypouleným zr…