Pravý výlet pana Broučka do Měsíce

XII.

(Opět Etherea. – Poslední sonet. – Útěk pana Broučka z Chrámu Všeuměny. – Vzhůru, pegase! – Lapený motýl. – Děsná jízda světovým prostorem. – Meteor. – Pád. – Pan Brouček opět na zemi!)

Zacpávaje si uši letěl pan Brouček opět ke scbodům, ale pojeduou klesly mu ruce a noha stanula jako přimrazena.

Zočil totiž před sebou Ethereu, která zvěděla patrně o jeho pobytu v Chrámu Všeuměny a při jediném východu vestibulu vytrvale číhala. Rozestřela mu vstříc pavučinovou náruč a plesala:

Ó, sladký tvore, jehož máti Gen,
jsi můj. ó, můj! Jak zefýrek to suslím
a volám to jak svoje Allah! Muslim,
že stínem tvým je navždy Etherea!

Tys květ mi družsí nez Kytajci thea!
Své loutně svěřím to a zlatým huslím,
do himalajských ledovců to vbruslím,
že trou je navždy, navždy Etherea!

Chci unésti tě do Alhambry Maurů,
tam ovíjet tě laskou rovna boe
a věnčiti tě větví svého lauru.

Mnou budeš opojen jak révou Noe
a zlatou knihu svého žití zauru
tvým drahým jménem, sladším nad aloe!

Pan Brouček vzpamatoval se již při prvních dvou slokách, odfoukl Ethereu stranou a skákal po schodech dolů. Avšak slyšel přece i závěrek sonetu, jejž líbezná vidina toužebně pronášela letíc v patách za ním.

Když pan Brouček vyskočil z brány paláce, spatřil tam hrabajícího nedočkavě kopytem pegasa, kterého Blankytný k portálovému sloupu přivázal. Mžikem probleskla hlavou pana domácího spasná myšlénka.

Střelhbitě vyšinul se na křídlatého koně, kopnul jej podpatky do slabin a vzkřikl: „Vzhůru, pegase!“ Pegas ihned rozepjal křídla a vznesl se s jezdcem vysoko do povětří.

Hledě dolů spatřil pan Brouček Ethereu, která právě z paláce vyběhla a na svých motýlích křídlech již již k letu za ním se strojila, ale v tom prichumelil se k ní veliký chomáč bílých vlasů a vousů, z něhož čouhala napřažená ruka s dlouhou tyčí, ku které byla na kouci připevněna v…