Devatero pohádek

Osud

Dva bratři přebývali spolu v jednom stavení, jeden jich pracoval všecko a druhý neustále jen zahálel a pil a jedl z hotového. I požehnával jim pán Bůh na všem: na koních, na hovězím, skopovém i vepřovém dobytku, na včelách i na všem jiném. Ten, který pracoval, pomyslil si jednou: „Což bych já taky za toho lenocha dělal? lépe když se rozejdem a když sám za sebe budu pracovati a on nechť dělá, co chce.“

I řekl jednou svému bratrovi: „Bratře, není tak dobře: já všecko dělám a ty mi v ničem nechceš pomoci, nébrž jen jíš a piješ z hotového. I umínil jsem si, abychom se rozdělili.“

Druhý začal mu to rozmlouvati: „Nečiň toho, bratře! máme se tak oba dva dobře, ty vládneš vším, svým i mým, a já jsem spokojen, cokoli učiníš.“

Ale onen zůstal při svém, a tak i druhý konečně svolil a řekl jemu: „Když jinak dáti nechceš, tehdy děl sám, jak rozumíš" Načež onen pořádně všecko rozdělil na dva díly a každý si vzal svůj díl. Lenoch najal sobě k dobytku skotáka, ke koním koňáka, k ovcím ovčáka, ke kozám kozáka, ke sviním sviňáka, a ke včelám včeláka, i řekl jim: „Zůstavuji všecko své jmění vám a pánu Bohu,“ a byl živ potom doma tak jako prvé.

A ten druhý bratr namáhal se při svém jmění sám tak jako dřív, opatroval a dohlížel, ale neviděl prospěchu žádného, nébrž samu škodu, den ode dne vedlo se mu pořád hůře, až konečně zchudnul tak, až už ani opánek' neměl na nohou, nébrž chodil bos. Tehdy řekl k sobě sám: „Půjdu se podívat k svému bratrovi, jak se mu vede.“

A takto jda, přišel na louku ke stádu ovec; ale ovčáka při nich nebylo žádného, nébrž seděla tu nějaká překrásná panna i předla zlatou niť. „Pomáhej pán Bůh!“ řekl a otázal se jí, čí jsou to ovce? A ona mu odpověděla: „Čí jsem já, toho jsou i ty ovce.“

„A čí jsi ty?“

„Já jsem tvého bratra štěstí:' Tehdy on se rozhněval a řekl jí: „A kde je moje štěstí?“ Panna odpověděla: „Tvé štěstí od tebe je daleko.“

„A mohu-li je najíti?“

„Můžeš, jdi si ho hledat.“

On slyše to a vida, že ovce bratra jeho jsou pěkné, aniž pěknější býti mohou, nešel už ani dále se podívat na ostatní jeho stáda, nébrž šel odtud zrovna k bratrovi. Když ho bratr spatřil, zplakal nad ním a řekl: „Kam jsi se poděl za ten čas!“ A vida ho nahého i bosého dal mu hned opánky a něco peněz. Když pak několik dní spolu hodujíce pobyli, zdvihl se potom onen bratr a šel domů. Přijda domů, vzal torbu na rameno a chleba do ní, a do ruky hůl, i šel do světa hledat svého štěstí. Jda takto svou cestou, přišel do nějakého velikého lesa, a v tom lese nalezl nějakou starou šedivou děvku, ana tu pod jedním keřem spí; i napřáhl hůl a uhodil děvku po zádech. Ta pak sotva se zdvihla a své krhavé oči otevřela, i promluvila k němu; „Děkuj pánu Bohu, že jsem zaspala, neb kdybych byla bděla, ani těch opánek bys byl nedostal!“

I otázal se jí: „A kdo jsi ty, že bych ani těch opánek nebyl dostal?“

Odpověděla: „Já jsem tvé štěstí:'

On slyše to, začal se bíti v prsa: „Jsi-li ty moje štěstí, Bůh tě zabí! a kdo mi tě dal?“ A ona hned na to: „Osud mě to…