Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských

45. Tak svět odplácí

Jednou nesl sedlák z lesa dříví, a chtěje si odpočinout, hodil dříví na zem a posadil se na kámen. V tom slyší nedaleko z jámy nářek: „Ach, člověče! smiluj se, odval kámen, ať nezahynu; vysvoboď mě, a já ti tak odplatím, jak nejlépe svět odplácí.“ Člověk odvalil kámen a z jámy vylezl veliký had, svinul se v kolečka, vymrštil se zhůru a řekl: „Věz, člověče, že jsem já Jaza; připrav se, musíš umřít!“ Člověk ulekl se velmi, a naříkaje vytýkal hadovi nevděkem: „Zdali jsi mne nevolal na pomoc? zdali jsem ti nezachoval života?“ — „Ovšem,“ řekl had; „a však nečiním, než co jsem slíbil, totiž odplatit tobě tak, jako svět odplácí.“ I zůstali konečně na tom, aby tu rozepři jiní rozsoudili, a co soudce vyřkne, při tom aby zůstalo. Šli spolu hledat soudce a nalezli na jednom místě starého psa ke plotu přivázaného. „Jak se máš? věrný strážce domu!“ — „Jak vidíte.“ — „Buď dobrotiv a rozsuď nás, máme spolu rozepři.“ A sedlák vypravoval jemu celou svou příhodu. „Takli to bylo?“ tázal se potom pes hada. „Tak,“ odpověděl had. — „Člověče!“ řekl pes, „musíš umřít, neb takto skutečně svět odplácí. Když jsem já byl mlád, byl jsem miláčkem svého pána; beze mne nebylo lovu, já naplňoval pánovu kuchyni zvěřinou; pán chodil v liščinách i vlčinách, kterých já nalovil. Později hlídal jsem domu jeho před zloději; pán měl mě rád, dávali mu za mě kočár i s koňmi, a přece mne neprodal. A nyní, když jsem už stár a nemocen, když už se ani hýbat ani štěkat nemohu, vyvedli mě sem a přivázali ke plotu, aby mě ras zabil. Tak hle svět odplácí!“

Ubohý sedlák vida, že ztratil při, prosil tovaryše svého, aby jiného soudce vyhledali, a had i k tomu svolil. I šli spolu roklinami a lesinami, a našli na jednom místě starého bídného koně, měl hlavu svislou, boky vpadlé jako deska, a hovadice mouchy celé tělo mu pokryly, štípajíce jej; neměl ani síly tolik, co by je odehnal. „Jak se máš, šlechetné zvíře!“ — „Jak vidíte.“ — I prosili ho, aby je rozsoudil a doložili, že sedlák už u jednoho soudce propadl. Kůň vyslyšev trpělivě jich rozepři, dal taky hadovi za právo, řka, že takto svět odplácí. „Když jsem já byl mlád,“ povídá, „uměl jsem všelijaké pěkné věci; když mě vyvedli ze stáje, všickni hosté mi se divili. Nad to pak nosíval jsem pána svého na vojně, a nejednou jsem jemu svou rychlostí zachoval život i ke slávě mu dopomohl. Proto mě t…