Články ze Slovana 1850-1851

Slovan se loučí s Vídeňským Denníkem

"Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, duši však zabíti nemohou."

- H. B. Vídeňský Denník po dlouhém mlčení, po dlouhém pokání za svou předešlou reakcionářskou přemrštěnost, chopil se opět slova proti nám ve starém způsobu, a přinesl článek, který bychom nejvhodněji nazvali jeho nadhrobním nápisem pro Slovana. Jest to odpověď na naše poznamenání, jimžto jsme uvedli výstrahu p. místodržícího ve Slovanu.

Článek Vídeňského Denníka dělí se na dvě částky: první jedná o Národních Novinách, druhá o Slovanu, nebo vlastně jen o redaktoru obou časopisův.

V první části praví Víd. Den. mezi jiným "že ten przní čest národu, kdo se vychloubá, že by on byl mohl národ vzbouřiti neb bouři v něm překaziti". Nechme jen čest národu na straně, Vídeňskému Denníku alespoň to nesmírně špatně sluší, když on mluví o cti národu, a ostatně máme my každý, totiž Slovan a Víd. Den., zcela jiné ponětí o cti vůbec a o cti národní zvláště. Jestli by byly mohly Národní Noviny r. 1848 způsobiti neb zdržeti povstání, o tom není a nebyla řeč, to jest otázka nyní zcela Ihostejná, a nevychloubal jsem se také, že jsem já povstání zdržel: nýbrž vychloubal jsem se a cnlubím se posud, že jsem v největší rozčilenosti mysli, v době, kde vláda dokázaným způsobem neměla moc zameziti i nejbezuzdnější svobodu tisku, že jsem, pravím, v této době z vlastního pudu, neohlížeje se na tupení z mnohých stran, zachoval slušnou mírnost. Jen o to se mi jednalo, že to pravda jest, a pravdou to zůstane, ano byli jsme toho času mírnější v Praze nežli sám p. Bach, nynější mínistr vnitřních záležitostí ve Vídni, který převzal nyní roli našeho hlavního a nejvyššího napomínatele k mírnosti! Ironie osudu.

"Jakmile - prý, praví Víd. Den. dále - pravice na sněmu říšském v Kroměříži vystoupila ze svého důstojného postavení, již i redaktora Nár. Nov. opouštěla pevnost v mírných zásadách." Tuto béře již Víd. Denník slovo mírnost, zcela v nynějším Vídeňskovládním smyslu, podle kterého jest každý mírný, kdo vládu chválí, a každý nemírný, kdo s ní není spokojen a opovažuje se míti své vlastní zásady. Důstojné postavení sněmu zase jest u Víd. Den., když sněm ve všem pány ministry poslouchá a když věří na pouhou suvrenitu z Boží Milosti, neboť jak známo pravice nepohodla se strany suvrenity s tehdejším ministrem, ačkoli neměla o této suvrenitě jiné zásady než ty, které sám p. Bach dříve veřejně ve sněmu ve Vídni pronesl. Ovšem ale že od října 1848 a od výhry vojska nad Vídeňskými povstalci znamenitě se změnil význam suvrenity! Ovšem že jsme, vidouce již směr patrný ministerstva Schwarzenbergova, museli se chovati zcela opposičně: tím jsme ale dokonce "nenastoupili šlépěje těch, proti kterým jsme dříve bojovali" jak praví Víd. Den. Neboť ti, proti kterým jsme bojovali a které jsme přepjatci nazývali, dělali opposici proti liberálnímu ministerstvu Dobblhofovu, kterého jsme se my zastávali: my ale jsme v opposici proti ministerstvu Schwarzenbergovu, o kterém nyní každý ví, jaké jest. V tom tedy jest přece maličký rozdíl.

"Jak velice prý podlehal (redaktor Nár. Nov.) obecnému hlasu - praví dále Víd. Den. - nejjasněji objevilo se tehdá, když po 10 květnu 1849 vystoupiv proti ztřešteným tehdejším buřičům dosti srdnatě, hned v druhém, třetím na to čísle začal obraceti proti vládě". Co se z toho jeví nejjasněji? Nic jiného než to, že Víd. Den. ani neví, co to jest buřič, čímž dělá jakožto orgán p. hr. Thuna špatnou čest tomuto filologickému ministru: jaké pak vzbouření učinili tito mladíci? kdo o něm co ví? buřič ale bez vzbouření jest jako nůž bez želízka a bez střemchy. Jaká ostatně nedůslednost v našem jednání? Jaké podléhání cizímu hlasu? Oněm mladíkům měli jsme za zlé, že svou nerozvážlivostí vládě dali příležitost k zavedení obleženosti v Praze, a že sami do neštěstí sebe a své rodiny lehkovážně uvalili: a není tomu tak? Vládě jsme vytýkali, že nezákonně s nimi se jedná, že se protiústavně zatýkají, že se nepostavili před přirozený a řádný soud, že užila této příležitosti jen k obmezení svobody tisku, že nebylo zapotřebí obleženosti v Praze pro udržení pokoje atd. a není to všechno pravda? Nevyznala to vláda z části sama nyní v úvodu k nejnovějším tiskovým ordonancím, které zrušili svobodný tisk periodický?

Dále mi vytýká Víd. Den., že prý jsem "jsa častěji vystříhán od vojenského velitelstva (v Praze) vždy po výstraze se zmírniv, brzy ale znovu rozvázav, slova daného nedrže sám toho dovedl, že mi byly Nár. Nov. zapovězeny; jak prý jsem také ve Vídni sliboval mírnost, čeho prý by nebylo bývalo zapotřebí, kdyby bylo předešlé moje jednání takové bývalo, jak je prý nyní světu vylíčiti se snažím; že jsem Nár. Nov. vlastní svévolí připravil do zkázy, že mne vláda šetřila atd.

Takové řeči ovšem se hodí do školy pro chlapce, ne ale mezi muže vědomé sobě práv svých a povinností. Co to jest v konstitučním státu, při svobodě tisku slibovati mírnost? Učinil-li jsem co proti zákonům, proč mne nepostavili před soud a nenechali mne odsoudit dle předpisu zákonů: a neučinil-li jsem nic proti zákonům, proč mně pokoj nedali? Před zákonem nemůže býti řeč o mírnosti neb nemírnosti, nýbrž jen o právu. Ano, byl jsem co redaktor Nár. Nov. dvakrát ve Vídni prositi o povolení k dalšímu vydávaní Národních Novin: ale lituji toho velice, že jsem kdy šel do Vídně prositi a nebyl bych také šel nikdy z vlastního pudu, neboť mám jakožto Čech příliš hluboce vrytou do srdce historii národu svého. Šel jsem tam více na povzbuzení svých přátel, poněvadž oni to za dobré uznali. Poprvé jsem pořídil, po druhé jsem odešel s nepořízenou, obojíkráte ale choval jsem se tam tak, že se za to styděti nepotřebuji, a při lepší příležitosti, při lepší svobode tisku neopomenu o tom šíře promluviti. Že bych byl mohl i po druhé dobře poříditi, vědí ti páni od Víd. Den. tak dobře, jako já: ale nechtěl jsem. Že jsem slovo dané (slib mímosti) nedržel - směšná věc; orgán nynějšího ministerstva bude mne kárati z nedržení slova!! Celá zem ví, kdo nedržel a nedrží slovo. -…