Křest svatého Vladimíra

ZPĚV ČTVRTÝ
Testament Perunův

Poslyšte, milí křesťané,
     tu smutnou novinu,
jak dokonal slovanský bůh
     poslední hodinu.

Kdo máš tuze měkké srdce,
     zacpi sobě uši,
a pomodli se „otče náš“
     za ubohou duši.

Přivázali ho za nohy
     na ocas kobyle,
blátem, kamením ho vlekli —
     přežalostná chvíle!

Za ním toho novináře —
     ouvej, ouvej, ach, ach!
šmejkal po břiše nelidsky
     na ocase valach.

Tak je ti carští katané
     ukrutně mučili,
všechny louže po Kyjevě
     jimi vysmejčili.

Když jsou je přivlekli k řece
     celé plné bláta,
kati je tam utopili
     jak slepá koťata.

Umřeli jsou bez zpovědi
     jako lutriáni,
jenom poslední jim dali
     blátem pomazání.

Já jsem sice při tom nebyl,
     čet’ jsem to jen v plátku,
který o tom sepsal Nestor
     vnukům na památku. —

„Tak to chodí na tom světě,
     každou chvíli jinak,
dneska ctí tě za svatého,
     zejtra budeš sv…k!

Dnes vám, bozi, vy ubozí,
     kadidlo lid pálí,
a zejtra vás jako smetí
     v kalužinách válí.

Dělají si nové bohy
     dle svého pohodlí,
koho včera oběsili,
     k tomu se dnes modlí.

Všechno jest na světě marné
     i království boží —
všechno hyne a pomine
     jako špatné zboží.

Jenom caři, samovláda,
     a takové sloty,
potrvají věčně věkův
     jak juchtové boty.“

Tak měl Perun, když ho vlíkli,
     resonýrovati,
slyšel jsem to, a jak koupím,
     musím prodávati.

Sám bych si to nevymyslil,
     třeba bych to věděl,
dobře já vím, že bych za to
     na Špilberku seděl.

Na Špilberku, na Kufštejně
     mnoho p…