Křest svatého Vladimíra

Karel Havlíček Borovský

2,02 

Elektronická kniha: Karel Havlíček Borovský – Křest svatého Vladimíra (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: havlicek-borovsky15 Kategorie:

Popis

E-kniha Karel Havlíček Borovský: Křest svatého Vladimíra

Anotace

O autorovi

Karel Havlíček Borovský

[31.10.1821-29.7.1856] Český novinář, spisovatel, vlastenec a politik. Studoval filozofii na univerzitě v Praze, poté vstoupil do pražského arcibiskupského semináře, z něhož byl v roce 1841 vyloučen. V letech 1843-44 působil jako vychovatel v rodině moskevského šlechtice, kde studoval ruskou literaturu (přeložil dílo N. V. Gogola) a napsal 78 epigramů. Výběr z nich vydal 1845 v pěti částech (Církvi, Královi, Vlasti,...

Karel Havlíček Borovský: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Křest svatého Vladimíra“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

ZPĚV PÁTÝ
Bezbožnost v Rusích

Tak se z maličké příčiny
     stala velká mela:
Ruský národ neměl boha,
     církev ovdověla.

Nám by byla lehká pomoc,
     toť je stará vesta,
teď již umí každý kaplan
     dělat bohy z těsta.

Ale Rusi o těch kumštech
     ještě nevěděli:
když si boha utopili,
     žádného neměli.

Počali se všichni báti
     strašlivých následků,
neb žádný nic takového
     neslyšel od předků!

Ale svět je pořád stejný,
     lidé ho nezmění:
plivni si stokrát do moře,
     ono se nezpění.

Tak i v Rusku bez Peruna
     ve starém pořádku
běžela světská mašina
     jak na kolovrátku.

Staří lidé umírali,
     děti se rodily,
hodní lidé pracovali
     a ochlasti pili.

Hrušky zrály o Jakubě
     a na podzim švestky:
když se hodně vypršelo,
     bylo zase hezky.

Slunce svítilo jen ve dne,
     měsíc jenom v noci,
v létě bylo caru horko
     při vší jeho moci.

Žito se muselo síti,
     tráva rostla sama,
šlechta pracovala hubou,
     sedláci rukama.

Kdo zaplatil, měl u pánů
     všudy dobrou přízeň,
hlad si zaháněli jídlem,
     ale pitím žízeň.

Všecky řeky byly mokré
     a kamení tvrdé:
Chalupnice hubovaly,
     že jsou selky hrdé.

Šlechtic neobcoval s mužským
     měšťanského rodu,
ale šenkýři míchali
     přec do piva vodu.

Mladí lidé pospíchali,
     staří šli pomalu:
Na každou špetku radosti
     přišla špetka žalu.

Kdo měl málo, tomu braly
     velké pijavice:
Moudrých lidí bylo málo,
     ale hloupých více.

Kdo byl taškář za Peruna,
     taškařil zas dále;
a kdo byl poctivá duše
     dřen byl neustále.

Neboť svět je pořád stejný,
     lidé ho nezmění,
plivni si stokrát do moře,
     ono se nezpění.

Tak i v Rusku bez Peruna
     ve starém pořádku
běžela světská mašina
     jak na kolovrátku.

Ale církevní mašinka
     ta se zarazila,
neboť kněžím u pytlíku
     zaťata jest žíla.

Sedlák, ten jest od jakživa
     vychytralý kvítek,
hned si z toho utopení
     vyhlídl užitek.

Přestali desátky dávat,
     také na modlení,
ani na štolu, ani na mše,
     když prej pánbůh není.

Na ofěry nechodili,
     při funusech ticho,
kostelníci mřeli hladem,
     kněžím splasklo břicho.

Tu hned tekla krev z obrazů,
     děly se zázraky…