Milenců hrob

Slze, vřelé slze, z hlubiny duše kanoucí, plakal jsem nad strastným osudem dvou milenců! V rajských chvílech blaženosti lásky zachvátila je černá ruka prosaické zištnosti, neznající, co jest spojený dvou milujících srdcí plamen, a necitelně stírajíc s vonných bylin květ a sladkou mannu. Ó, Moje Adélo! ty jediná duše na tomto chladném sobeckém světě, která jsi prohlídla do hlubiny mých citů, která jsi jediná ve hvězdné, májské noci cítila elektrické tluky srdce mého na prsou svých, kde toliko jasné nebe, dárce lásky a krásy, slyšelo naše žhoucí celování - tobě, moje sladká duše! věnuju tyto soucitné slze, jimiž jsem zrosil hrob nešťastné lásky. Liju je, liju na pěknou tvou báseň, již co blahou upomínku u srdce nosím a mnohonáctekrát denně čítám, a v které se slabounká něžná liána amerických pralesů toužebně okolo přítele a ochránce svého javora nahoru vine, zdobíc květem svým jeho silné týmě a nalézajíc u něho podpory a záštity proti škůdcům; až pak bujný, zhoubný vítr oba vyvrátí a pochová v jednom hrobě. Krásný to obraz věrné, nešťastné lásky; ještě umírajíc pne se liána ouzkostlivě oko…