Viléma Meistera léta učednická

Dvanáctá kapitola

Baronesa strávila několik dní, trápena starostmi a neukojenou zvědavostí. Neboť chování hraběte od onoho dobrodružství jí bylo naprostou hádankou. Odložil úplně své dosavadní manýry a jeho obvyklé žerty ustaly, jako když utne. Požadavky, které kladl na společnost a na služebnictvo, se velmi snížily. Jeho pedantství a panovačnost téměř zmizely, byl naopak tichý a do sebe pohroužen, ale přesto zřejmě dobré mysli a opravdu docela jiný člověk. Při předčítání, které občas uspořádal, volil vážné, často i nábožné spisy, a baronesa žila v ustavičném strachu, že se snad za tímto zdánlivým klidem skrývá tajný hněv, utajený úmysl pomstít zločin, který tak nahodile objevil. Rozhodla se proto, že učiní Jarna svým důvěrníkem; a mohla to učinit tím spíše, že s ním byla ve vztahu, v kterém si lidé obyčejně máloco zatajují. Jarno byl od nějaké doby skutečně jejím přítelem, ale byli chytří dost, aby před hlučným světem, který je obklopoval, skryli svou lásku i své radosti. Jen očím hraběnčiným tento nový román neunikl, a je velmi pravděpodobné, že se baronesa jen proto snažila svou přítelkyni podobně zaměstnat, aby ušla tichým výčitkám, které jí bylo přece jen občas od této ušlechtilé duše snášet.

Sotva baronesa svému příteli vypověděla celou historii, zvolal se smíchem: „To si jistě starý pán myslí, že viděl sám sebe! Bojí se, že mu toto zjevení věstí neštěstí, ba snad dokonce brzkou smrt, a zkrotl jako všichni ti pololidé, když si vzpomenou na rozklad, kterému dosud nikdo neušel ani neujde. Jen tiše! Poněvadž doufám, že bude ještě hodně dlouho živ, tak ho při této příležitosti aspoň tak zreformujeme, aby napříště své ženě a svému okolí nebyl na obtíž.“

Jak se to jen trochu hodilo, začínali teď před hrabětem řeči o předtuchách, zjeveních a jiných podobných věcech. Jarno si hrál na skeptika, jeho přítelkyně rovněž, a dostali hraběte tak daleko, že si vzal konečně Jarna stranou, vytýkal mu jeho volnomyšlenkářství a snažil se ho přesvědčit svým vlastním případem o možnosti a skutečné existenci takových příhod. Jarno si hrál na zaraženého, ale přece jen pochybovačného, a nakonec na přesvědčeného; ale hned nato se v nočním tichu se svou přítelkyní tím více posmíval slabému světákovi, kterého pouhopouhý strašák rázem vyléčil ze všech nezpůsobů a který zasluhoval pochvaly leda za to, že očekává hrozné neštěstí, nebo snad dokonce smrt, s takovým mužným klidem.

„Nejpřirozenější následek, který toto zjevení mohlo mít, by asi sotva přijal s takovým klidem,“ zvolala baronesa se svou obvyklou rozpustilostí, které se ihned zase poddávala, kdykoli jí nějaká starost spadla ze srdce. Jarno byl bohatě odměněn, a kuli nové pikle, jak hraběte ještě více ochočit a hraběnčinu náklonnost k Vilémovi ještě více roznítit a posílit.

Za tímto účelem vypověděli celou příhodu hraběnce, která zprvu ovšem byla rozhořčena, ale pak se zamyslila a v klidných okamžicích zřejmě promýšlela, rozjímala a pilně si dokreslovala onu scénu, kterou na ni nastražili.

Přípravy, které se nyní děly na všech stranách, nepřipouštěly už pochyb, že se armáda brzy pohne kupředu a že princ zároveň změní svůj hlavní stan; ba říkalo se, že zároveň i hrabě opustí statek a vrátí se zase do města. Naši herci si tedy snadno mohli sestavit svůj horoskop, ale jediný Melina se zařídil podle toho; ostatní se jen snažili urvat okamžiku ještě pokud možná mnoho příjemného.

Vilém byl zatím zaneprázdněn jinak. Hraběnka ho požádala o opis jeho kusů, a on se díval na toto přání roztomilé paní jako na nejkrásnější odměnu.

Mladý autor, který ještě nic ze svých prací neviděl vytištěno, vynakládá v takovém případě největší pozornost na čistotný a ozdobný opis svých děl. Je to jaksi zlatý věk spisovatelství; člověk se vidí přenesena do oněch staletí, kdy tiskařský lis ještě nezaplavil svět tolika neužitečnými spisy, kdy byly opisovány jen důstojné plody ducha a uchovávány nejušlechtilejšími lidmi. A jak často se pak mylně pokládá pečlivě opsaný rukopis také za důstojný plod ducha, hodný, aby jej nějaký znalec a ochránce umění zařadil do svých sbírek!

Na počest prince, který se chystal k brzkému odjezdu, byla ještě uspořádána velká hostina. Bylo sezváno mnoho dam ze sousedství a hraběnka se časně oblékla. Vzala si pro tento den bohatší šaty než obyčejně. Účes a ozdoba vlasů byly vybranější a měla na sobě všechny své šperky. I baronesa se všemožně vynasnažila, aby se oblékla nádherně a vkusně.

Když Filina zpozorovala, že dámy, očekávající hosty, mají dlouhou chvíli, navrhla, aby si zavolaly Viléma, který si přeje odevzdat svůj dohotovený rukopis a přečíst ještě několik drobností. Přišel, a hned při vstupu užasl nad zjevem a nad půvaby hraběnčinými, kterým nádhera ještě dala vyniknout. Četl na rozkaz dam, ale tak roztržitě a špatně, že by ho posluchačky byly velmi brzy propustily, kdyby nebyly bývaly tak shovívavé.

Kdykoli se hraběnka na něho podívala, zdálo se mu, jako by se zablýskla před jeho očima elektrická jiskra; nakonec už ani nevěděl, kde nabrat dechu pro svou recitaci. Krásná dáma se mu už vždycky líbila, ale nyní se mu zdálo, jako by nikdy předtím nebyl spatřil nic tak dokonalého, a obsahem změti tisícerých myšlenek, které se křížily v jeho duši, bylo přibližně toto:

„Jak je to pošetilé, že tak mnoho básníků a tak zvaných citových lidí zavrhuje ozdoby a nádheru a žádá na ženách všech stavů, aby chodily toliko v jednoduchých šatech, přiměřených přirozené potřebě. Hubují na ozdoby, aniž si uvědomují, že to nejsou nevinné ozdoby, které …