Viléma Meistera léta učednická

OSMÁ KNIHA

První kapitola

Felix utekl do zahrady, Vilém ho s rozkoší následoval; čarokrásné jitro ukazovalo každý předmět v nové spanilosti, a Vilém prožíval nejkrásnější chvíle. Felixovi byl tento širý a nádherný svět úplně nový a jeho otec sám nebyl o mnoho lépe obeznámen s věcmi, na něž se klučík zas a zas neúnavně vyptával. Konečně přistoupili k zahradníkovi, který jim musil povědět, jak se jmenuje a k čemu je která rostlina. Vilém pojednou viděl přírodu zcela novýma očima a zvědavost i zvídavost dítěte mu teprv ukázaly, jak malý byl dosud jeho zájem o věci vnějšího světa, jak málo toho znal a věděl. Tohoto dne, nejradostnějšího v jeho životě, jako by se i jeho vlastní vzdělání teprv počínalo; protože měl poučovat, pocítil potřebu, aby se sám poučil.

Jarno a abbé se už neukázali. Přišli až navečer a přivedli s sebou nějakého cizince. Vilém mu s úžasem vyšel vstříc; nevěřil svým očím: byl to Werner. Také Wernerovi to trvalo hodnou chvíli, než ho poznal. Objali se srdečně a nemohli si navzájem utajit, že se oba změnili. Werner tvrdil, že přítel povyrostl, zesílil, že se narovnal, že jeho vystupování je zralejší a jeho chování roztomilejší. „Trochu pohřešuji jeho bývalou prostosrdečnost,“ dodal. „Také se ukáže, jen co se vzpamatujeme z prvního překvapení,“ pravil Vilém.

Švagr na Viléma neudělal zdaleka tak příznivý dojem. Zdálo se, že milý Werner spíš sešel, než vzešel. Byl mnohem hubenější než dřív, špičatý obličej byl ještě štíhlejší, nos skoro ještě delší, čelo a temeno bezvlasé, hlas vysoký, prudký a křiklavý; vpadlá hruď, svislá ramena a bezbarvé tváře nenechávaly na pochybách, že přibyl pracovitý hypochondr.

Vilém měl taktu dost, aby se o této velké změně vyjadřoval jen zdrženlivě, zatím co druhý naplno popouštěl uzdu své přátelské radosti. „Opravdu,“ zvolal, „třeba jsi špatně užil svého mládí, a jak se domnívám, nic nezískal, přece ses za to stal člověkem, který může a musí udělat štěstí. Jen abys nepromarnil a neprolajdal zas i to! To bych se na to podíval, aby sis touhle figurou nepomohl k bohaté a hezké dědičce!“ „Ty svou povahu nezapřeš!“ zvolal Vilém a zasmál se. „Sotva se po dlouhé době shledáš s přítelem, hned se na něho díváš jako na zboží, jako na předmět spekulace, na němž se dá něco vydělat.“

Ani Jarno, ani abbé nebyli tímto shledáním zřejmě nijak překvapeni a nechali oba přátele, aby si po libosti a zeširoka popovídali o minulých a přítomných věcech. Werner přítele obcházel, točil jím sem a tam, takže ho téměř uvedl do rozpaků. „No ne!“ zvolal. „To jsem ještě neviděl, a přece vím, že se neklamu. Tvé oči mají větší hloubku, čelo se vyklenulo, nos zjemněl a ústa zlahodněla. Podívejme se, jakou má postavu! Jak ti všechno padne a sluší! Bože, jak to lenošení jde k duhu! A já ubožák“ – podíval se na sebe do zrcadla – „kdybych zatím nebyl vydělal pěkné peníze, mohl bych se schovat s tou svou poziturou^[40].“

Werner nedostal Vilémův poslední dopis – jeho firma byla oním cizím domem, s nímž Lothario hodlal zakoupit sousední statky. Toto obchodní řízení přivedlo Wernera sem a ani ve snu ho nenapadlo, že se tu setká s Vilémem. Notář přijel, předložil dokumenty a Werner návrhy schválil. „Myslíte-li to dobře s tímhle mladíkem, jak tomu všechno nasvědčuje,“ řekl, „tak se sami přičiňte, aby náš podíl nebyl zkrácen; záleží jen na mém příteli, zda se chce statku ujmout a vynaložit na něj část svého jmění.“ Jarno a abbé ujišťovali, že tato připomínka je zbytečná. Sotva se o věci dohodli v hlavních rysech, už zatoužil Werner po partii l’hombru^[41], a abbé a Jarno s ním ochotně usedli ke hře. Byl to Wernerův zvyk, nemohl navečer vydržet bez karet.

Když oba přátelé po večeři osaměli, vyptávali se jeden druhého a živě porokovali o všem, co měli na srdci. Vilém si pochvaloval, jak je na tom dobře a jaké měl štěstí, že byl přijat do společnosti tak znamenitých lidí. Werner nad tím vrtěl hlavou a řekl: „Člověk opravdu nemá ničemu věřit, dokud to nevidí na vlastní oči! Nejeden úslužný přítel mě ujišťoval, že žiješ s jakýmsi mladým rozmařilým šlechticem, že mu vodíš do bytu herečky, pomáháš mu rozhazovat a jsi vinen tím, že je na kordy se všemi svými příbuznými.“ – „Mrzelo by mě kvůli mně samému i kvůli těmto dobrým lidem, že nás svět tak zneuznává,“ odvětil Vilém, „kdybych se nebyl naučil u divadla nevšímat si žádné pomluvy. Jakpak mohou lidé posuzovat naše činy, které vidí jen jednotlivě, bez souvislosti a jen z nejmenší části, protože dobré i zlé se děje vskrytu a na světlo boží vychází obyčejně jen skutek bezvýznamný. Herci a herečky se jim ukazují na vyvýšených prknech, ze všech stran na ně padá prudké světlo, a celý kus se skončí za několik málo hodin: a přece zřídka kdo ví, co si z toho vlastně má vybrat!“

Nyní se začalo velké vyptávání na rodinu, na přátele z mládí a na rodné město. Werner mu horlivě vypravoval, co se vše změnilo, co ještě zůstalo při starém a co se přihodilo. „Ženy v naší rodině,“ řekl, „jsou šťastny a spokojeny, peněz máme stále dost. Půl života stráví tím, že se strojí, a druhou půli tím, že se v té parádě ukazují. Jsou šetrné, ale s mírou. Děti dorůstají v čiperné kluky. Vídám je již v duchu, jak sedí a píší a počítají, běhají, prodávají a smlouvají. Každému dám pokud možná brzy zvláštní živnost, a co se týká našeho jmění, z toho budeš mít radost. Jen co to dáme do pořádku s těmihle statky, musíš hned se mnou domů; neboť mně se přece jen zdá, že dovedeš dost rozumně zasahovat do lidského podnikání. Sláva tvým novým přátelům, že tě přivedli na pravou cestu. Já jsem učiněný blázen a teprv teď pozoruji, jak tě mám rád; vždyť se nemohu na tebe ani dost vynadívat, jak dobře a hezky vypadáš! Jsi přece jen ještě docela jinačí chlapík než na tom obrázku, kterýs jednou poslal sestře a pro který doma vznikl velký spor. Matka a dcery shledaly, že mladý pán s tím nahým krkem, rozhalenou košilí, širokým límcem, dlouhými vlasy, kulatým kloboukem, krátkou vestičkou a plandavými, dlouhými kalhotami je moc a moc roztomilý, kdežto já jsem tvrdil, že ta vý…