Viléma Meistera léta učednická

DRUHÁ KNIHA

První kapitola

Každý, kdo před námi ze všech sil zápolí o dosažení nějakého cíle, může se nadít naší účasti, ať už jeho úmysl schvalujeme, či nikoli; ale jakmile věc je rozhodnuta, ihned od něho odvrátíme zraky; nic, co leží před námi ukončené a hotové, nemůže upoutat naši pozornost, zejména když jsme celému podniku už dávno věštili špatný výsledek.

Proto nebudeme své čtenáře obšírně bavit o bídě a žalu našeho nešťastného přítele, do nichž upadl, když viděl své naděje i tužby tak znenadání zničeny. Přeskočíme raději několik let a vyhledáme ho opět teprve tam, kde ho, jak doufáme, najdeme při nějaké činnosti nebo při nějakém požitku, a jen předtím stručně uvedeme tolik, kolik je třeba pro souvislost děje.

Mor nebo zimnice řádí v zdravém, miznatém těle, které zachvátí, rychleji a prudčeji než v chorém, a proto byl ubohý, nic netušící Vilém svým nešťastným osudem zasažen tak hluboko, že se za jediný okamžik zhroutila celá jeho bytost. Jako když náhodou mezi přípravami chytne ohňostroj a umně vrtané a plněné trubky, které, seřaděny a vypáleny podle určeného pořádku, měly ve vzduchu vytvořit nádherně měnivé ohňové obrazy, neladně a nebezpečně zasviští a zafičí všechny najednou a jedna přes druhou, tak i v jeho hrudi se změtily, navzájem se ztroskotávajíce, štěstí i naděje, rozkoše i radosti, skutečnost i vysněné. V takových pustých okamžicích strne přítel, který přispěchá na pomoc, a pro postiženého je dobrodiním, že ho smysly opouštějí.

Potom následovaly dni hlasité, stále se vracející a úmyslně znovu a znovu rozjitřované bolesti; avšak i tyto dny je třeba mít za milost přírody. V těchto chvílích Vilém ještě úplně neztratil svou milou; jeho bolesti byly neúnavně obnovovanými pokusy zadržet štěstí, které mu z duše unikalo, znovu lapit přelud, že je ještě možné dát svým radostem navždy mrtvým krátký život posmrtný: tak jako nemůžeme nazvat zcela mrtvým tělo, pokud trvá rozklad, pokud se síly, které se marně snaží působit podle svého dřívějšího určení, vyčerpávají ničením částí, které jindy oživovaly. Teprve když je všechno vším uvedeno vniveč, když vidíme celek obrácený v lhostejný prach, pak teprve vzniká v nás žalostně prázdný pocit smrti, jejž může osvěžit toliko dech Věčně živoucího.

V tak neopotřebovaném, celistvém a sladkém nitru bylo mnoho k přetrhání, roztříštění a ubití, a sama všehojivá síla mládí dodávala síle bolesti potravy i prud…