Faust

DRUHÝ DÍL TRAGÉDIE

PRVÉ DĚJSTVÍ

Z posledních Goethových let, od roku 1826.

Půvabná krajina

Faust, trýzněn výčitkami svědomí, dožívá se léčivou mocí přírody, zosobněnou Arielem a skřítky, milosti snu, vyhojení, dočasného zapomínání. Arielova slova vycházejí stejně jako písňový vstup Prologu v nebi z mytické představy, že kruhovitý pohyb slunce je doprovázen sluchovým dojmem hřmění. Dantovské terciny Faustovy, vyjadřující odhodlání k dalšímu životu v nových oblastech, zakončeny pozorováním barev, do něhož optik Goethe vkládá přírodní i životní filosofii: našim smyslům není dostupná podstata věcí, jen jejich světelný odraz.

V císařském paláci

Faust (o němž se tu ani nemluví) uveden Mefistofelem na dvůr mladého lehkomyslného císaře, jehož říše ohrožena finanční zkázou. Zatím co hodnostáři si stěžují na úpadek státu, vysloví Mefistofeles, zaujavší místo zmizelého šaška, správnou diagnózu i radu: je třeba zaopatřit peníze, a to je možné proto, že pod povrchem půdy leží bez počtu neužitých pokladů.

Prostranný sál

Tato nejrozměrnější scéna, prodloužená na újmu celkové jednotnosti, zavinila mnohé nedorozumění, způsobila, že druhý díl tragédie bývá nesprávně chápán a označován za báseň abstraktní, neživotnou apod. A přec právě zde neběží o nic jiného nežli o zcela konkrétní popis velmi živé a nesymbolické události, tj. dvorského plesu, při jehož jednotlivých skupinách a postavách autor užil italských, velmi názorných předloh. Nebezpečí je v neústrojné rozvleklosti scény, která s vnitřním smyslem faustovského vývoje souvisí jen volně; ba, jak vidno ze scénických poznámek, hodlal Goethe portréty jednotlivých stavů a představitelů básnictví dokonce ještě rozmnožit. Druhé úskalí, zaviněné Goethem, je ve slovech Chlapce-vozataje: Neboť my jsme jinotaje; kterýmžto úslovím však nijak neměl být opsán úmysl básníkův, nýbrž jen vystižen význam některých součástí dvorské slavnosti. Za karnevalu, jehož se účastní císař a v němž účastníci a účastnice vystupují v různých přestrojeních jak občanských, tak alegorických, hodlá Mefistofeles uskutečniti svůj záměr. Zprvu přicházejí na ples zástupci toho neb onoho stavu (zahradnice jako chvalořečnice umělých květin, oliva jako symbol míru; drasticky popsaná matka s vdavekchtivou dcerou, opilec s pijáckou písničkou, dřevorubci, cizopasníci atd.) Poté dochází na skupiny mytologické, jejichž smysl je proti antickému bájesloví modernizován; nejzřejměji se to jeví na třech Parkách. (Zoïlo-Thersites – spojení pověstného kritika starověku s neméně pověstným zbabělcem.) Přímo k provedení Mefistofelova plánu hledí už dvojice Chlapce-vozataje a Pluta: onen je představitelem marnotratně hýřící a hravé fantazie básnické (jako v 3. dějství Euforin), kdežto Plutus, pod jehož maskou se skrývá Faust, zosobňuje bohatství hmotné. K nim je přiřaděn vilný lakomec, jehož kostým navlekl Mefistofeles. Přestrojen za Pana, tj. boha všehomíra, vystupuje posléze sám císař se svými antickými a bájeslovnými průvodci (v Satyrovi ožívá sloh mladistvého Goethova „Satyra“, Gnómové – strážci trojího přikázání Nezabiješ! Nepokradeš! Nesesmilníš! Obrové jsou postavy německých erbů, nymfy navazují na antickou báji o Panovi, spícím o polednách). Deputace gnómů podává Panovi lístky, tj. asignáty, k podpisu (scénická poznámka v originále chybí); ihned poté vznikne v sále vřava, způsobená požárem, jejž Plutus (Faust) vznítil a zažehná.

Libosad

Po nočním zmatku jitřní slunce a smír; říše zachráněna Mefistofelovým vynálezem – papírových peněz. (Podněty k tomuto motivu z historie Ludvíka XIV. i ze soudobého věku Napoleonova; bankocetle, rakouský krach aj.) Kdežto císařovi služebníci za nových poměrů zůstanou stejní, jako byli, stává se z jediného šaška spořivý hospodář.

Temná galerie

Proti předcházející scéně nový kontrast náladou i obsahem. Dějová osnova ze starých lidových knih: Faust má před císařem vyvolati obraz Helenin a Paridův, nejkrásnějších lidí starověku. Způsob však, jak toto kouzlo provésti, je Goethem pojat zcela nově a uvádí do nejhlubších a nejodvážnějších oblastí jeho myšlenkového světa. Aby se zmocnil idolů helénských lidí, nad nimiž Mefistofeles jakožto bytost severská nemá moci, musí Faust k matkám, tj. kamsi mimo čas a prostor, do říše pouhých ideí, jimž jsou podrobeny zjevy (fenomény) pozemského bytí. Se symbolem matek setkal se Goethe u antických autorů (u Plutarcha), magická síla však, jíž zvuk jména „matky“ na Fausta působí, souvisí s jeho psychologií, s nepřiznanou představou Markétky a s nedoslovenou symbolikou celého díla. Scéna ponořena do tajuplného ovzduší myšlenkově erotického, v němž mocným dojmem působí i symboly trojnožky a klíče.

Jasně ozářené sály

Opět kontrastující nálada, humorné žánry v tónu bujných partií 1. dílu. Užití středověkých motivů, pověr aj. Ke konci doznívání magické scény předchozí.

Rytířský sál

V atmosféře a ději slučují se obě scény předcházející. Šlehy na dvorskou společnost; architekt, ctitel gotiky; souznění smyslových dojmů; krása architektonická doplněná vjemy akustickými; mládí pojato jako výdech vůně; astrolog oněmí před krásou Heleninou; učenec paroduje moudrost homérských starců. Faust, vyvolav antické zjevy jménem matek, vzplane smyslnou náruživostí k Heleně, prohřeší se na vznešeném řádu ideí a splatil by to, nebýt Mefistofela, životem. Aby došel skutečné Heleniny lásky, nutno nastoupiti jinou cestu nežli k matkám.

DRUHÉ DĚJSTVÍ

Básněno od roku 1828, rozvrženo dříve.

Pokoj, kdys Faustův

Návrat k místnímu i dějovému východisku 1. dílu, tím ostřeji vystupují změny jednotlivých námětů, postav i prohlubujících se myšlenek. Mefistofeles jako před scénou smlouvy pánem hmyzu, jenž ho vítá. Zbožný famulus Nikodemus, věrný sluha Faustova nástupce Wagnera, zato bakalář – zástupce náročného, chvástavého mládí, v nějž se změnil někdejší stydlivý žák: teď je drzým opovrhovatelem starými pány a starými směry. Povýšeně, jako Fichtův žák (absolutně), se posmívá zkušenosti, neuznává požadavku zdvořilosti, navrhuje, aby, kdo je přes tři…