Faust

Johann Wolfgang Goethe

74 

Elektronická kniha: Johann Wolfgang Goethe – Faust (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: goethe07 Kategorie:

Popis

Johann Wolfgang Goethe: Faust

Anotace

Johann Wolfgang Goethe – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

,

Název originálu
Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Faust“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Na horním Peneiu

jako předtím.

SIRÉNY:

Skokem do penejských vod!
V proudu šplouchejme a plujme,
nový zpěv tam zanotujme,
vnitrozemský bědný rod!
Ve vodě je spása jen!
Kdybychom si popílily,
v moře Egejské se vlily,
vzešel by nám slastný den.

Zemětřesení.

SIRÉNY:

Vlna zpěněna se vrací,
řečištěm už neburácí;
chví se dno a vzdul se proud,
z břehu puklého jde čoud.
Pryč my všechny, jděm jen, jděm!
Prchněm před tím zázrakem!
V okruh plesajících hostí,
do vod moře, ku slavnosti,
tam, kde vlny o břeh trou se,
tiše ševelíce dmou se,
tam, kde dvojmo luna září,
posvátnou nás rosou daří!
Tam se volně, rušně žije.
Tady — zemětřesení je!
Každý rozumný se spas!
Zde je zmar a zhubí nás.

SEISMOS (bručí a lomozí v hlubinách země):

Ještě znovu abych zved se,
mocnou silou vzepjal plece;
proderu se vzhůru přece,
všechno prchne přede mnou!

SFINGY:

Jaké odporné to chvění,
hnusné, děsné burácení!
Jak se třese vše a zmítá,
houpe, klouže, sem tam lítá —
divné mravy nám to jsou!
Leč i peklo kdyby vzplálo,
nás by z místa nedostalo!

Teď se podivně to zvedá —
nu, zas vidíme ho, děda,
který, když už dávno zšedl,
ostrov Delos z moře zvedl,
aby pevný našla byt
žena, majíc porodit.
Strká, tlačí, vzpíná, vzrývá,
ztuhlé paže, záda křivá,
Atlas pohyby jsa všemi,
zdvíhá jíl a drn a zemi,
tvrdý křemen, písek měkký,
tiché břehy naší řeky,
mírný svah nám rokle trhá,
napříč vrch tam do ní vrhá
neúnavně pracovitý
slouponoš ten obrovitý;
po pás ještě v půdě vázna,
horstva vrší nehorázná.
Zadrž! Došels těsně k cíli.
Zde se Sfingy usadily.

SEISMOS:

Mne jediného je to dílo,
už nemožno to nevidět;
a kdyby mnou se všechno nerozrylo,
zda vůbec byl by krásný svět? —
Jakpak by vaše hory stály
tam v modru nebes nádherném,
mnou kdyby nebyly se vzpjaly
k malebné podívané všem?
Já podal důkazy své síly
před tváří Tmy a Chaosu
a s Titany — jak míče by to byly —
Pelion házel přes Ossu.
Ba, řádili jsme mladě při zápasu,
jenž ve šprým rouhavý se zvrh,
když náhle used na Parnasu
jak čapka dvojitá ten dvojí vrch…
Apollo přilnul k vrchu tomu
se sborem Múz, těch družek svých:
též Joviši a bleskům jeho hromu
já vysoko jsem prestol zdvih.
Teď v lopotě a hromobití
já k vám se prodral z propastí,
chci jaré osadníky míti
a podíl chci mít na slasti!

SFINGY:

Řekly bychom, tisíc let
že už strmí horstvo toto,
na své oči nevidět,
kterak v křečích vyvřelo to.

Znenáhla ještě stoupá hustý les,
hýbe se, rodí, tísní tes a tes.
My Sfingy se tím nepomatem,
nic nevzruší nás v klidu našem svatém.

NOZI:

Z rýh a z děr zřím zlato rdít se,
zlato v lístkách, v žilkách, v nitce.
Ukrást si to nenechejte,
v práci, mravenci, se dejte!

SBOR MRAVENCŮ:

Pohnuli olbřími
pokladů skrýší;
rejdivých nožek my,
rychle s tím k výši!
Šmejděte sem a tam
v rýhy a stěny!
Každičký drobet nám
tady je cenný.
Vemte i nejmenší
ze zlatých proutků,
plátek i nejtenčí
vymeťte z koutků.
Dovnitř a zase ven!
Rozryjte půdu!
Sbírejte zlato jen,
ne hluchou rudu!

NOZI:

Mravenčí rode, ryj a hrab!
Vložíme na zlato svůj dráp;
pak ukryty ty skvosty jsou
jak pod nejlepší závorou.

PYGMEOVÉ:

Vskutku, tak jsme usazeni;
jak to přišlo, nevíme.
Odkud jdem, nám známo není,
ale zkrátka: my tu jsme!
K hodům bychom zasedali,
každý kraj má pohodu;
kde je rýha v kousku skály,
hned i trpaslík je tu.
Trpaslík a trpaslice,
rychlý, vzorně pilný pár.
Zda už v ráji, nevím sice.
Ale zde nám kyne zdar.
Zde jsme šťastni v družné shodě,
zde své sudbě děkujem.
Na západě, na východě
ráda rodí matka zem.

DAKTYLOVÉ:

I nejmenší — z matky-li
malí se zrodili —
v brzké se narodí době;
však rovné už najdou sobě.

PYGMEJŠTÍ STAŘEŠINOVÉ:

Spějte sem v sídla,
v útulná bydla!
Pak rychle k dílu!
Chvat, když ne sílu!
Mír oslavujte,
však v dílnách kujte
štíty a píky
pro naše šiky!

Hej, mravenčíci
vše prolézající,
kov připravit si!
A daktylové,
vy tvorečkové,
jichž hejno tu víří
a palce je zvící,
dříví se chopte
a na milíři
uhlí nám zrobte!

PYGMEJSKÝ GENERALISSIMUS:

V boj, moje pluky,
s šípy a luky!
Tam u jezera,
hnízda kde sterá,
volavky skolte mi
s chocholy skvostnými.
Tu třpytivost
chci na zemi zříti;
ať s přílbic vám svítí
ten nádherný skvost!

MRAVENCI a DAKTYLOVÉ:

My jim šli pro kovy
a oni nám, páni,
chtí kout z něho okovy!
Na utíkání
však čas ještě není;
nuž, poshovění!

IBYKOVI JEŘÁBI:

Vražda, řev a umírání!
Strach a křídel třepotání!
Jaký ston a jaký skřek
zalétá k nám do výšek!
Ptáci jsou již vyvražděni,
v jezeře jich krev se pění.
Zrůdy, krás a lupu chtivý,
z křídel rvou ty pestré divy.
Vetkli si je za přílbici
pajdaví ti bumbrlíci!
Naši spojenci vy boje,
mořských opeřenců voje,
my vás k pomstě vyzýváme
v tom, co s trpaslíky máme.
Krev a zhoubu na ten kmen!
celý rod buď vyhlazen!

Krákorajíce se rozptýlí ve vzduchu.

MEFISTOFELES (na rovině):

Nordické vědmy znal jsem ovládati,
s cizími duchy se mi to zde hatí.
To je mi Blocksberk přijatelnější:
Kdo na něm je, přec aspoň, kde je, ví.
Bdí paní Ilsa na svém kameni,
fouká si Jindra na svém temeni,
jsou tam sic místa chrápání a běd,
však aspoň je to na tisíce let.
Leč tady? Nikdo neví, kdo tu jde,
zda řecká zem se pod ním nenadme…
Kráčím si vesel hladkou dolinou
a v zádech zvedne se mi pojednou
vrch — nevím, zda se vrchem dá to zváti,
však stačí to, mě od Sfing odervati.
Dost ohýnků zde v rokli ještě kmitá,
v jichž záři zázrak nejeden mě vítá…
Přede mnou galantní se vznáší rej,
lotrovsky láká mě co nejsvůdněj.
No počkejte! Kdo zvyk si na mlsání,
po sladkém lupu kdekoli se shání.

LAMIE (táhnou MEFISTOFELA za sebou):

Jen rychle dále!
Rychleji stále!
Pak zvolna ho tahat,
pak brebtat a váhat.
Na tyhle čáry
hříšník ten starý
chytit se dá!
Jen ať nám pyká!
Nohu ať smýká,
kulhá a cupe!
Hleďme ho, zlého!
Klopýtá, dupe.
Z nás každá si z něho
žert ztropit zná.

MEFISTOFELES (se zastaví):

Prožluklý osud! Prohra samá!
Chudáci mužští! Od Adama!
Věk roste nám, ne rozum, žel…