Egmont

KUILENBURSKÝ PALÁC. OBYDLÍ VÉVODY ALBY.

Potkají se SILVA a GOMEZ

SILVA: Provedls vévodovy rozkazy?

GOMEZ: Do písmene. Všechny denní obchůzky mají nařízeno, v určitý čas dorazit na místa přesně označená; procházejí však jako obvykle městem, aby udržovaly pořádek. Žádný oddíl neví o druhém; každý se domnívá, že povel se týká jen jeho, a tak může za okamžik být zatažen kordon a všechny příchody k paláci mohou být obsazeny. Znáte důvod toho nařízení?

SILVA: Uvykl jsem slepě poslouchat! A komu by se poslouchalo snáz nežli vévodovi, když mu přec výsledek vždycky dává za pravdu?

GOMEZ: Dobrá, dobrá! Však se nedivím, že už málem taky uzavřený a jednoslabičný jako on, když musíš pořád být u něho. Mne to je cizí, já uvykl v Itálii lehčí službě. Věrný a poslušný jsem jako dřív, jenže jsem si oblíbil povídat a rozumovat; vy všichni mlčíte, nikdy si neulevíte. Vévoda se mi podobá kovové věži bez brány, takže by posádka musila mít křídla. Tuhle při tabuli jsem slyšel, jak o nějakém veselém a vlídném člověku řekl, že prý je jako špatný výčep s vývěsním štítem kořalny, jímž mají být přilákáni zahaleči, žebráci a zloději.

SILVA: A cožpak nás mlčky nepřivedl až sem?

GOMEZ: Proti tomu nelze nic namítat. Věru, kdo byl svědkem jeho prozíravosti, jak sem vedl armádu z Itálie, ten už něco viděl. Jak se zrovna províjel mezi přítelem a nepřítelem, mezi francouzským vojskem královským i kacířským, mezi Švýcary a spojenci, jak udržel nejpřísnější kázeň a výpravu tak nebezpečnou uskutečnil hravě a bez závady! – To jsme něco viděli a mohli se něčemu přiučit.

SILVA: A také zde! Není tu ticho a klid, jako by ani nebylo bývalo vzpoury?

GOMEZ: Nu, ticho to bylo skoro všechno, už jak jsme sem přišli.

SILVA: V provinciích se to velmi utišilo, a hýbe-li se ještě kdo, tak proto, aby utekl; ale i těm už, zdá se mi, zatarasí cestu.

GOMEZ: Teď už teprve získá královu přízeň.

SILVA: A nám záleží především na tom, abychom si uchovali přízeň jeho. Přijede-li sem král, nezůstanou jistě vévoda a ti, které doporučí, bez odměny.

GOMEZ: Myslíš, že král přijede?

SILVA: Dělá se tolik příprav, že je to velmi pravděpodobno.

GOMEZ: Mne to nepřesvědčuje.

SILVA: Tak o tom aspoň nemluv. Možná, že král nechce přijet: ale jistě chce, abychom v jeho příjezd věřili.

FERDINAND: Albův nemanželský syn

FERDINAND: Otec ještě nevyšel?

SILVA: Čekáme ho.

FERDINAND: Knížata tu budou co nevidět.

GOMEZ: Přijdou dnes?

FERDINAND: Vilém Oraňský a Egmont.

GOMEZ (tiše Silvovi): Teď jsem něco pochopil.

SILVA: Tak si to nech pro sebe.

VÉVODA ALBA: (Jakmile popojde dopředu, ostatní ustoupí.)

ALBA: Gomezi.

GOMEZ (předstoupí): Pane!

ALBA: Rozdělils a poučil stráže?

GOMEZ: Do všech podrobností. Denní obchůzky –

ALBA: Dost. Počkáš v galerii. Silva ti řekne, v kterou chvíli je máš stáhnout a obsadit příchody k paláci. Další víš.

GOMEZ: Ano, pane! (Odejde.)

ALBA: Silvo!

SILVA: Zde jsem.

ALBA: Vše, co jsem odedávna na tobě cenil, odvahu, rozhodnost, jednání bez odkladu, to všechno dnes uka…