Egmont

KLÁRČINO OBYDLÍ

KLÁRKA: MATKA

MATKA: Takovou lásku jako Brackenburkovu jsem jaktěživa neviděla; já myslela, že to bývá jen v rytířských románech.

KLÁRKA (Přechází po pokoji, broukajíc si píseň ): Nešťastný ten, kdo by nemiloval.

MATKA: On tuší, co máš s Egmontem, a přece si myslím, kdybys na něj byla trochu hodná a kdybys jen chtěla, že by si tě vzal.

KLÁRKA (zpívá):

V slastech
a v strastech
se zmítat a snít,
toužit
a bloudit
a bez klidu žít,
rozjásat nebe,
mít smrtelný žal –
Nešťastný ten,
kdo by nemiloval.

MATKA: Přestaň s tou utahaninkou.

KLÁRKA: Jen mi ji nehaňte, je to jadrná píseň; však jsem jí už leckdy ukolébala velké děcko.

MATKA: Když ty nemáš v hlavě nic jiného, než tu svou lásku. Na všechno pro ni zapomínáš. Brackenburka by sis měla považovat, povídám! S tím bys ještě mohla udělat štěstí.

KLÁRKA: S tím?

MATKA: Baže, přijde čas! – Vy děti se nedíváte do budoucnosti a na naše zkušenosti nedáte. Mládí a to štěstí lásky, všecko má svůj konec a přijde čas, že člověk děkuje bohu, má-li kam zalézt.

KLÁRKA (se zatřese, zmlkne a pak se vzruší): Mami, ať si přijde ta doba a třeba smrt. Ale myslit na ni je příšerné! – A přijde-li a musím-li - - pak, pak se budem chovat jak dovedem! – Egmonte, být bez tebe –? (Plačíc.) Ne, to není možné, není možné.

(Vstupuje Egmont v jezdeckém plášti, klobouk hluboko do čela.)

EGMONT: Klárko!

KLÁRKA (vykřikne, zavrávorá): Egmonte! (Pospíchá k němu.) Egmonte! (Obejme ho a spočine v jeho náručí.) Ty dobrý, ty milý, ty sladký! Přišel jsi? Jsi tu!

EGMONT: Dobrý večer, matko!

MATKA: Pozdrav vás Pánbůh, vzácný pane! Má maličká div se neusoužila, kdeže tak dlouho jste, zas po celičký den o vás mluvila a zpívala.

EGMONT: Dáte mi přec večeři?

MATKA: Přílišná čest. Jen kdybychom něco měly.

KLÁRKA: Arciže máme! Jen se upokojte, mami, já už to všechno zařídila, schystala jsem něco. Jen mne neprozraďte, mami.

MATKA: Moc toho nebude.

KLÁRKA: Jen počkejte! A já si myslím: když je u mne, nemám hlad, tak on by taky neměl být příliš při chuti, jsem-li já u něho.

EGMONT: Myslíš?

KLÁRKA (Zadupe a v nevůli se odvrátí)

EGMONT: Co je ti?

KLÁRKA: Jaký jste to dnes chladný! Ani hubičku jste mi nedal. Pročpak máte ruce zabaleny do pláště, jako nemluvně? To se přec nesluší ani na vojáka ani na milence, mít zabaleny ruce.

EGMONT: Někdy ano, miláčku, někdy ano. Stojí-li voják na výzvědech a chce na nepříteli něco vymámit, tak se sebere, vezme se sám do náručí a všecek se upne, jak provést svou. A milenec –

MATKA: Nesednete si? Neuděláte si pohodlí? Musím do kuchyně. Klárka na nic nemyslí, jste-li tu. Musíte vzít zavděk.

EGMONT: Vaše dobrá vůle mi to už okoření. (Matka odejde.)

KLÁRKA: A má láska není nic?

EGMONT: To ty sama víš nejlíp.

KLÁRKA: Srovnejte ji s čímkoli, máte-li odvahu.

EGMONT: Tak tedy předně. (Odhodí plášť a stojí tu v nádherném úboru.)

KLÁRKA: Jemináčku!

EGMONT: Teď mám ruce volné. (Objímá ji.)

KLÁRKA: Ne, prosím! Vždyť si pomačkáte šaty. (Odstoupí.) Ta nádhera! To se vás …