Egmont

VĚZENÍ

ozářené lampou, v pozadí odpočívadlo.

EGMONT (sám): Starý příteli, ty vezdy věrný spánku, i ty přede mnou prcháš jak ostatní mí druzi? Jak ochotně ses na mou volnou hlavu snášel a jak jsi, podoben krásné myrtě lásky, svým věncem chladíval mou skráň! Prostřed zbraní, ve vlnobití života, já lehce oddychuje odpočíval jako hoch, jenž vzkvétá, ve tvém náručí. Když bouře listím svištěla a ratolestmi, když kmen i vrcholek se praskajíce klátily, přec v ne j vnitřnějším jádru zůstávalo srdce nedotčeno. Co tebou nyní třese? Co otřásá tou pevnou, věrnou myslí? Cítím, že je to zvuk vražedné sekyry, jež mi ohlodává kořen. Teď ještě stojím vzpřímen a duší mi proniká děs. Ba ano, je to zrádná síla, co mne přemáhá, podrývá pevný strmý peň, a ještě než zaschne kůra, zhroutí se koruna v drtícím praskotu.

A pročže ty, jenžs tolikrát si krušnou starost zaplašil od čela jak pouhou bublinu mýdla, proč nyní nemůžeš zapudit předtuchu, jež tě zarůstá svými tisícerými vlákny? Odekdy je ti takovou hrůzou smrt, s jejímiž měnivými obrazy dovedls přec tak pokojně se snášet jak s ostatními zjevy obvyklého světa? – Však není to ona, ta rychlá nepřítelka, po níž toužívá zdravá, zápolící hruď – leč je to žalář, předobraz hrobu, odporný stejně bohatýru jako zbabělci. Už na mém vypolštářováném křesle mi bývalo nesnesitelně, když v slavném shromáždění knížata rozbírali jednotvárnými rozmluvami věci, jež se rázem daly rozetnout, a když mne mezi chmurnými stěnami síně se stropu dusila břevna. Tu, jak jen bylo možno, jsem odkvapil vždycky, a zhluboka vydechnuv, na kůň! A zčerstva ven, tam, kde je naše místo, do polí, na nichž to z půdy vře a dýmá a každá nejbližší slast přírody a božské požehnání hvězd nám vane vstříc a odechuje nás vůní; tam, kde jsme jako olbřím zemí zrozený, jenž dotykem své matky nabývá nového vzmachu; tam, kde do všech žilek se nám vlévá lidský pud i lidská žádostivost; kde hrudí mladého lovce tryskne tou…