Cagliostro

Výstup 6.

HRABĚ. RYTÍŘ.

HRABĚ: Mladý muži!

RYTÍŘ (jenž stál v myšlenkách a bez hnutí): Buďte zdráv, pane hrabě!

HRABĚ: Kampak? Nepustím vás.

RYTÍŘ: Nezdržujte mne! Nedám se zdržovat.

HRABĚ: Zůstaňte!

RYTÍŘ: Jen, abych vám ještě poděkoval za dobro, jež jste mi prokázal, za styky, jež jste mi opatřil, za dobrou vůli, jíž jste mne ujišťoval. A nyní sbohem! na vždycky sbohem! Neboť nerad bych k svému dobrodinci byl nevděčen. Buďte zdráv! a dovolte mi jen ještě říci toto: Vaše dobrodiní mne nezahanbovalo, neboť jsem měl za to, že je vděčím velkému a šlechetnému muži.

HRABĚ: Dál! dál! Jen se vymluvit, dřív se odsud nehnete.

RYTÍŘ: Chcete? Poroučíte? Nuže budiž! Hrabě! jak jste za tuto čtvrt hodiny poplenil mé štěstí, mé naděje! Což jste mne líp neznal, což jste líp o mně nesoudil?

HRABĚ: V čempak jsem se tolik oklamal? Poznal jsem ve vás mladého muže, který si přál udělat štěstí; který se horlivě, ba prudce hnal za hodnostmi a jměním, a to tím prudčeji, čím míň ho jeho postaveni opravňovalo k velkým nadějím.

RYTÍŘ: Dobrá! Ale zda jsem také nedokazoval, že mám srdce, jež opovrhuje cestami nízkými a běžnými? Nepřál jsem si, aby mým nejlepším doporučením byla má poctivost, má spravedlnost, věrnost a vůbec vlastnosti, krášlící ušlechtilého muže, vojáka? – A nyní?

HRABĚ: A nyní se lekáte liščího kožichu, jímž máte zakryti svou lví hřívu.

RYTÍŘ: Jen si žertujte, já mluvím vážně. Napohled vážně s kýmsi, koho jsem měl za svého přítele. Ano, doznávám: Vaše chování mi bylo dávno podezřelé. Ty tajné vědy, v jejichž předdvoří se mi zatemňovalo více než předtím ve volném širém světě; ty zázračné síly, o nichž se nám bájilo bez důkazu; to spříznění s duchy, ty neplodné obřady – to vše mi bylo špatnou předpovědí. Jen velkorysost vašich názorů, jak jsem ji častokrát poznal; jen, že jste prost vši ctnosti, že máte o vše zájem, že jste ochoten pomáhat a že jste štědrý – to mi na druhé straně bylo svědectvím, že máte ušlechtilé srdce a hluboký základ. Lpěl jsem na vašich rtech, ssál jsem do sebe vaše nauky až po tuto chvíli, jež rozdrtila všechny mé naděje. Žijte blaze! – Je-li souzeno, abych se kdy stal malicherným a nízkým prospěchářem, abych plul s proudem a snažil se pro sebe pochytit jen bídnou chvilkovou výhodu na ujmu ostatních, pak jsem věru nepotřeboval těchto příprav a sestav, které mne zahanbuji a ponižují. Opouštím vás! Ať už se ze mne stane, co stát se ze mne má!

HRABĚ: Rytíři, pohlédněte na mne!

RYTÍŘ: Co na mně chcete?

HRABĚ: Udělejte, co udělám já! (Smekne.)

RYTÍŘ: Máme se rozejít s obřadnostmi?

HRABĚ: Už zdvořilost vám káže, abyste to udělal po mně.

RYTÍŘ (smeká): Nuže tedy, a teď se vám poroučím.

HRABĚ (odhazuje klobouk): Nuže, rytíři?

RYTÍŘ: Nač to?

HRABĚ: Žádám, abyste to udělal též.

RYTÍŘ (odhazuje klobouk): Tak tedy naposledy něco nerozumného, ba pošetilého!

HRABĚ: Není to tak pošetilé, jak se domníváš. (Jde k němu s otevřeným náručím.) Hleď, jak se ti dívám tváří v tvář, ty vyvolený! Pojď do mého objetí, přiviň se mi k prsům, ó vznešený mistře!

RYTÍŘ: Co to znamená? Pusťte mne!

HRABĚ: Nikdy, neboť nikdy se nevyčerpá radost nad mým výborným přítelem!

RYTÍŘ: Vyslovte se, jsem zmaten.

HRABĚ: Vzpomeň si: jakže nazval kanovník druhý stupeň?

RYTÍŘ: Zdá se mi: zkouškou.

HRABĚ: Ano, a tys v té zkoušce obstál.

RYTÍŘ: Mluvte zřetelně!

HRABĚ: Dříve mi dovol, abych objetím zas a zas dával průchod své radosti.

RYTÍŘ: Nemám slov –

HRABĚ: Jak zřídka mi byla popřána! Vám i sobě blahopřeji.

RYTÍŘ: Nenechávej mne déle v nejistotě.

HRABĚ: Přestál jsi nejpodivnější dobrodružství, sám sis dal hodnost mistra, dobyl sis jakoby útokem všech výsad třetího stupně.

RYTÍŘ: Pořád ještě jsem na pochybách…