Hermann a Dorothea

II.
Terpsichore

Hermann

Ušlechtilý když syn k nim po chvíli v světnici vstoupil,
kazatel patřil mu upřeně v tvář svým pohledem ostrým,
zkoumaje vzezření jeho a rovněž chování všecko,
každý jak badatel činí, jenž hádá z tvářnosti snadno;
avšak potom se usmál a důvěrně takto mu řekl:
„Vždyť jste se proměnil zcela! Já dosud nikdy Vás ještě
neviděl čilého takto, ni pohledy Vaše tak živé.
Radosten přicházíte a vesel; je zřít, že jste dary
rozdal v ten ubohý lid a od nich žehnání sklidil.“
Klidně mu odvětil syn a pravil vážnými slovy:
„Zdali je chvalný můj čin? to nevím, však srdce mi v nitru
velelo jednati tak, jak nyní Vám obšírně povím.
Dlouho jste hrabala, matko, v tom starém hledajíc šatstvě,
vhodné chtíc vybrati v dar, a pozdě byl hotov i uzlík,
rovněž pivo a víno jste skládali dlouho a s péčí.
Když pak ze brány v sled a na silnici jsem přijel,
hrnul se občanů proud i s dětmi a ženami nazpět
naproti mně, neb daleko ztad již vyhnanci zašli.
Rychleji měl jsem se k jízdě a honem jsem k vesnici chvátal,
kdež, jak dostal jsem zvěst, dnes zůstanou k oddechu přes noc.
Když pak spěchal jsem dál a na novou silnici vjížděl,
uzřel jsem pojednou vůz, jenž dělán byl z mohutných stromů,
tažený od volů dvou, — já větších a silnějších nezřel;
vedle pak viděl jsem dívku, jež krokem kráčejíc statným,
dlouhou třímala hůl, jíž statná ta zvířata hnala,
pudíc je v před, zas zdržujíc vzad, však řídila dobře.
Když mě ta dívčina shlédla, hned ku koním přistoupla blíže
mírně a řekla mi toto: „Vždy nebylo žalostno s námi
tak, jak vidíte teď nás bloudící na těchto cestách.
Nebylať dosud jsem zvyklá, bych cizího prosila za dar,
jejž on často dá nerad, by takto se chudého zbavil;
nouze však nutí mě zlá teď mluvit: zde na slámě leží
paní, jež zrodila právě — jest možného statkáře chotí;
stěží jsem na voze tomto ji těhotnou zachránit mohla.
Po zadu můžem jen jet, vždyť životem vyvázla sotva.
Dítě pak, ubožátko, jí nahé teď v náručí leží,
avšak našinci, žel, jen málem jí přispěti mohou,
byť je i v nejbližší vsi, kdež chceme dnes odpočít sobě,
najdeme, ač mám strach, že se vydali na cestu další.
Něco-li od plátna máte, co není Vám potřebno právě,
jste-li též odněkud z blízka, těm ubohým račte to dáti.“

     Pravila, v slámě v ten mžik se pozvedla vzhlížejíc ke mně
bledá šestinedělka mdlá; já k tomu však řekl:

     „Zajisté nebeský duch to dobrým vnukává lidem,
onu že nesnázi tuší, jež bratrům ubohým hrozí;
ejhle, zde dala mi máť, vaši bědnost v duši své tušíc,
uzlík, abych jím hned té nahé pomohl nouzi.“

     Rozvážu provázku uzly a župan našeho otce
jakož i prostěradlo jí dám a košile posléz.

     Radostně vzdala mi dík a pravila: „Nevěří šťastný,
posud že zázraky jsou, neb v nouzi jen poznati možno
boží ruku a prst, jímž vodívá k dobrému dobré
lidi. Co činí teď nám skrz Vás, to s Vámi též učiň.“

     A já jsem zřel, jak různé to prádlo si prohlíží ráda
nemocná, avšak zvlášť ten měkkounký v županu flanel.

     „Ho…