Viléma Meistera divadelní poslání

Dvaadvacátá kapitola

Pod milou rouškou noci, která mě jindy přikrývala v Tvé náruči, sedím a myslím na Tebe a píši Ti, a o čem přemýšlím a co dělám, je pro Tebe. Ach Mariano! Mně, nejšťastnějšímu z mužů, je jako ženichovi, který pln předtuch, jaký nový svět v něm a skrze něho vznikne, zadumán, se vzrušenými smysly stojí před tajuplnými závěsy, odkud mu ševelí vstříc líbeznost lásky. Přemohl jsem se natolik, že Tě několik dní nespatřím. Bylo to snadné v naději na takové odškodnění. Budu věčně s Tebou! Zcela Tvůj! Má nejmilejší, Ty nevíš, co chci, a přece bys to mohla vědět. Jak často jsem tichými tóny věrnosti, která se neodvažuje nic říci, protože chce všecko dodržet, pátrával v Tvé náruči, zda také toužíš po věčném spojení. Určitěs to pochopila, neboť v Tvém srdci jistě také klíčí totéž přání; rozumělas mi v každém polibku, v každém okamžiku přítulné pohody; a to Tvoje uhýbání, Tvoje skromnost – jak Tě miluji, Ty má krásná duše! Rozhodnutí, jež se jiná pokouší vylákat úskoky, jehož zrání se dívky většinou snaží urychlit přemírou slunce, tomu se Ty vyhýbáš a předstíranou lhostejností zavíráš napůl už otevřené srdce milencovo. Rozumím Ti! Jaký bídák bych to musel být, abych v těchto příznacích nepoznával čistou, nesobeckou, spíš o mne starostlivou lásku! Buď klidná! Patříme si navzájem a nikdo z nás obou nic neopustí ani neztratí, budeme-li žít jeden pro druhého. Přijmi ji, tuto ruku, slavnostně přijmi ještě i toto zbytečné znamení. Všech slastí lásky jsme okusili, ale nová blaha přinese potvrzení jejich trvalosti. Neptej se jak. Nestarej se! Osud se o lásku postará, a to tím bezpečněji, že je skromná. Mé srdce už dávno opustilo rodný dům, je u Tebe, tak jako se můj duch vznáší na jevišti. Ach, moje milenko! Je vůbec ještě na světě člověk, jemuž je jako mně dopřáno spojovat své touhy? Co mi teď plaší od očí spánek, co mě poutá k mým papírům, co ve mně stoupá a klesá jako věčné ranní červánky, je Tvoje láska a moje štěstí. Sotva se udržím, abych nevyskočil, abych k Tobě neběžel, a přemáhám se, abych šel bezpečně a ukvapeně nepodnikal bláhové, opovážlivé kroky. Znám se s ředitelem S., má cesta vede rovnou k němu, před rokem si často přával, aby jeho lidé měli špetku mého temperamentu a radosti z divadla, a určitě mu přijdu vhod. Neboť s Vaší společností nic není, a také je S. odtud tak daleko, že budu moci svůj krok pro začátek utajit. Snadnou obživu tam najdu hned, obhlédnu si obecenstvo, seznámím se s herci, dojedu si pro Tebe, a – Mariano! Vidíš, jaké násilí si dovedu učinit, abych si Tě určitě získal; ale příliš živě si nesmím říkat, že Tě tak dlouho neuhlídám a přitom budu vědět, že jsi daleko ve světě – a potom zase přijde Tvoje láska, která mě přede vš…