Viléma Meistera divadelní poslání

Třináctá kapitola

Serlo, jemuž ze všeho nejvíc záleželo na tom, aby měl Viléma u své společnosti, vyzvěděl na něm, které má ve městě obchodní přátele, s kým je tu ve spojení jeho otec. Sotva se to dověděl, velmi brzy vypátral, jaké zprávy tu a tam došly od Meisterovy rodiny. Doslechl se, že tu už nějaký čas leží dopisy se zprávou o smrti starého Meistera, vdova prý sotva počká rok smutku a provdá se za přítele, kterého dlouho a vřele miluje. Zeť Werner úplně převzal obchod a starší syn prý zmizel někde na cestách; protože se už od dětství ukazovalo, že v něm je něco zvláštního, a do obchodu neměl mnoho chuti, myslí prý se, že se dal k vojákům, když vypukla válka, aby zkusil štěstí.

Serlovi byly ty zprávy velmi vítány pro jeho záměr, pospíšil s nimi k Aurélii a dal jí jasně na srozuměnou, že plán zosnoval zčásti také kvůli ní. „Milý bratře,“ řekla s hlubokým povzdechem, „přeji všemu, co podnikáš, to nejlepší a jsem přesvědčena, že v tom mladíkovi velmi mnoho získáš; co se mne týče, nepřeji si, aby na mne kdokoli bral ohled, nepatřím už mezi tvory, kteří ještě v něco doufají, a kdo by na mne spoléhal, pravděpodobně by se velmi zklamal.“ – „Naděje,“ odvětil Serlo, „je nejkrásnější dědictví živých, nemohou se jí zbavit, ani kdyby chtěli, a lze-li tě, má milá, vyléčit, může to dokázat jedině tento přítel.“

„Bratře,“ odvětila Aurélie, „máš ošklivý zlozvyk říkat věci, o nichž by bylo lépe pomlčet nebo je zůstavit času.“ Usmál se a zeptal, zda chce Vilémovi ty zprávy vyřídit, či zda to ponechá jemu. Poprosila ho, aby to učinil sám.

Několik dní uplynulo, než našel Serlo příležitost zpravit našeho přítele o osudu jeho rodiny, každým dnem se však Vilém více sbližoval s Aurélií.

Musil k ní chodit, aby mu převázala ránu, a její péče, její smutek a dobrota jí dobývaly nejpřátelštější city jeho srdce. Jí zase skýtal styk s ním velkou úlevu.

Ušila mu z černého taftu hezký šátek na ruku. „Doufám,“ říkala vážně, „že se vám ruka brzy zahojí, ale myslím také, že jizva po téhle ráně nezaroste, co budete živ. Jste poctivec, příteli, ale kterýpak muž nepotřebuje trvalou připomínku! Kdyby vás váš dobrý duch opustil a vy se odvážil vztahovat ruku a proti svému slibu lákal nějakou ženu, jíž jste nezasvětil své srdce, uvidíte šrám a ruku odtáhnete, dokud ještě bude čas.“

Serlo se chopil první příležitosti, aby našeho přítele bez velkých příprav zpravil o poměrech v jeho rodině, a dovedeme si představit, jak to Viléma zkrušilo. Serlo mu nedopřál, aby se vzpamatoval, a horlivě opakoval svůj návrh. „Teď to můžete udělat bez váhání,“ dodal. „Protože vaše rodina už přetrpěla starost, že jste ve válečném nebezpečí, bude jí dvojnásobnou a trojnásobnou útěchou, až vás uvidí u tak příjemného a milého řemesla.“

Vilém mu nemohl mnoho namítat, snad jen, že mu ten krok připadá nepřekonatelný. Jeho srdce se k tomu klonilo, a cosi, co nemá jména, se stavělo proti jeho touze.

Serlo naň všemožně do…