Viléma Meistera divadelní poslání

Šestá kapitola

Jednou večer, kdy si babička pro svého Viléma poslala a hoch u ní seděl jako pěna a z vosku si hnětl rozmanité figurky, vyrobil si posléze také Goliáše a Davida a nadmíru trefně jim dal kasat se na sebe, nakonec dostal Goliáš notný štulec, až se mu voskové nožičky odlíply od stolu a obr se natáhl jak široký, tak dlouhý. Hlavu mu Vilém hned oddělil od trupu, na špendlíku s voskovou rukojetí ji dal cvrčkovi do ruky a pak zanotoval děkovný žalm. Stará paní seděla všecka očarována, užasle vnuka poslouchala, a když skončil, to bylo chvály a vyptávání, odkud se v něm vzala tahle šikovnost. Vilém sice měl značný talent k lhaní, ale také neomylný cit, kdy lhát nemusí. Přiznal se hodné babičce, že má knížečku, ale žadonil, ať ho chrání a neprozradí ho, protože knížku určitě nezkazí ani neztratí. Stará paní mu to slíbila a zároveň s výslovným slibem dala jemu a vlastně sama sobě ještě jeden, že otce přiměje, aby synkovi dovolil sehrát to velké drama spolu s dělostřeleckým poručíkem dětskému shromáždění. Přikázala tedy Vilémovi, ať o té věci už ani nemukne, po několika dnech se pustila do vyjednávání a narazila na potíže. Hlavně na tu, že nenapravitelné špatné chování ženino uvrhlo Meistera do krajně nemilého rozpoložení. Celá starost s obchodem ležela na něm, a místo aby to žena uznala a pomáhala mu zase jinak, ještě ho sama první trápila, když ho potkalo neštěstí, špatně vykládala jeho činy, jeho chyby zveličovala a dobré stránky…