Viléma Meistera léta tovaryšská aneb Odříkání

OSMNÁCTÁ KAPITOLA

V záři horkého poledního slunce klouzal člun po proudu, mírné vánky chladily zahřátý éter, povlovné břehy z obou stran skýtaly prostou, ale milou podívanou. Žitné pole se blížilo až k proudu a dobrá půda sestupovala tak nízko, že šumivá voda se vrhla na některé místo, násilím zaútočila na kyprou ornici, strhla ji a tak vznikly příkré, značně vysoké svahy.

Docela nahoře, na nejstrmějším okraji takového srázu, kudy snad předtím vedla vlečná pěšina, spatřil náš přítel cválat mladého muže dobře stavěné, silné postavy. Sotva si ho chtěl prohlédnout bystřeji, utrhl se drn, právě tam převislý, a nešťastník se nenadále skutálel i s koněm a zřítil do vody. Tu nebylo kdy na přemýšlení, jak a proč, lodníci zamířili jako šíp k víru a v okamžení vylovili krásnou kořist. Na pohled bezduše ležel sličný jinoch v lodi, a po krátkém rozmýšlení zajeli zkušení mužové k štěrkovitému, vrbami zarostlému ostrůvku, který se vytvořil uprostřed řeky. Přistát, vynést tělo na břeh, svléknout je a osušit bylo dílem okamžiku. Ještě se však neobjevovala jediná známka života, spanilý květ jim bezvládně visel v rukou!

Vilém sáhl hned po lancetě, aby otevřel žílu na paži, krev bohatě vytryskla, a mísíc se s plazivou hravou vlnkou, odplývala k zčeřenému proudu. Život se vracel; láskyplný ranhojič měl stěží kdy upevnit obvaz, kd…