Viléma Meistera léta tovaryšská aneb Odříkání

ČTVRTÁ KAPITOLA

Oba přátelé sešplhali, ne bez obav a lopoty, za dětmi, jež se utábořily na stinném místě dole. Snad ještě horlivěji než zásobu jídla vybalovali Montan a Felix nasbírané vzorky kamenů. Felix měl mnoho nerostů, na něž se musil vyptávat, a Montan mu je musil jmenovat. Felix se radoval, že Montan zná jména všech nerostů, a rychle si je zapamatoval. Nakonec vytáhl ještě jeden a zeptal se: „Jakpak se jmenuje tenhle?“ Montan kámen udiveně prohlížel a řekl: „Odkudpak ho máte?“ Fitz kvapně odpověděl: „Já jsem ho našel, je odtud.“ – „Není z tohoto kraje,“ namítl Montan. – Fitz měl radost, že muže o tolik chytřejšího trochu zviklal v jistotě. – „Dostaneš dukát,“ řekl Montan, „zavedeš-li mě na místo, kde se vyskytuje.“ – „Ten vydělám snadno,“ odvětil Fitz, „jenže ne hned.“ – „Tak mi to místo přesně popiš, abych je určitě našel. Ale není to možné: vždyť je to staurolit, křížovec, který pochází ze Svatého Jakuba de Compostela a ztratil ho nějaký cizinec, jestlis ho vůbec neukradl, protože vypadá tak divukrásně.“ – „Dejte ten dukát do úschovy svému společníkovi,“ řekl Fitz, „a já se upřímně přiznám, odkud kámen mám. Ve zříceném kostele u Svatého Josefa je oltář, rovněž sesutý. Pod jeho rozvalenými horními kvádry jsem objevil vrstvu těchhle kamenů, která sloužila horním za základ, a vylámal jsem jich, co jsem jich jen mohl dostat. Kdyby se horní kameny odvalily, určitě by se jich tam ještě hodně našlo.“

„Vezmi si svůj zlaťák,“ odpověděl Montan, „zasloužíš si ho za ten objev. Je opravdu velmi hezký. Právem se radujeme, vytvoří-li neživá příroda podobenství toho, co milujeme a uctíváme. Zjevuje se nám v podobě Sibyly, která už předem skládá svědectví o tom, co je stanoveno od věčnosti a teprve v čase se uskuteční. Na tomhle postavili kněží jako na zázračné vrstvě svůj oltář.“

Vilém, který nějakou chvíli naslouchal a všiml si, že se mnohé jméno, mnohé označení vrací, opakoval už dříve pronesené přání, aby mu Montan pověděl tolik, kolik nutně potřebuje pro první poučení chlapcovo. – „Vzdej se toho,“ odvětil Montan. „Nic není hroznější než učitel, který neví víc, než mají přinejmenším vědět žáci. Kdo chce učit jiné, může sice často zamlčet to nejlepší, co ví, ale nesmí být nedovzdělanec.“ – „Kde se však vezmou tak dokonalí učitelé?“ – „Ty najdeš velmi snadno,“ odvětil Montan. – „A kde?“ zeptal se poněkud nevěřícně Vilém. – „Tam, kde je doma věc, které se chceš učit,“ odpověděl Montan. „Nejlepší poučení načerpáme, jsme-li svou věcí úplně obklopeni. Nenaučíš se snad cizím řečem nejlépe v zemích, kde jsou doma? Kde se tvých uší dotýká jen jediná řeč, a už žádná jiná?“ – „A ty žes tedy v horách dospěl k poznání hor?“ zeptal se Vilém. – „To je samozřejmé.“ – „Aniž ses stýkal s lidmi?“ otázal se Vilém. – „Stýkal jsem se jen s lidmi,“ odvětil Montan, „kteří k horám patřili. Tam, kde skřítkové přivábení rudnými žilami prohrabávají skálu, zpřístupňují nitro země a všemožně se snaží rozřešit nejtěžší úkoly, tam se má postavit vědychtivý myslitel. Vidí jiné jednat a činit se a přihlíží a raduje se ze zdaru i z nezdaru. Co prospívá, to je jen část významné vědy. Abychom nějaký předmět zplna pronikli, abychom ho ovládli, musíme ho studovat pro něj sám. Ale zatímco já tu hovořím o tom nejvyšším a posledním, k čemu se člověk až pozdě povznese řadou bohatých poznatků, vidím před námi chlapce, u těch je tomu docela jinak. Dítě by se rádo chopilo každé činnosti, protože všecko, co někdo skvěle vykonává, vypadá snadné. Každý začátek je těžký! To je snad v určitém smyslu pravda; obecněji však můžeme říci: každý začátek je snadný a poslední stupně zmáháme nejtíže a nejvzácněji.“

Vilém zatím uvažoval a pak řekl Montanovi: „Opravdu jsi došel k přesvědčení, že máme jak v provádění, tak ve vyučování oddělovat všecky činnosti?“ – „Neznám nic jiného ani lepšího,“ odvětil Montan. „Co má člověk vykonat, to se od něho musí oddělit jako jeho druhé já, a jak by to bylo možné, kdyby tím nebylo jeho první já skrz naskrz proniknuto?“ – „Avšak mnohostranné vzdělání se pokládalo dosud za velmi výhodné a nutné.“ – „Také jím ve svou dobu může být,“ odvětil Montan; „mnohostrannost vlastně jen připravuje živel, v němž může působit jednostranný člověk, jemuž se právě nyní dostává dosti možností. Ano, nyní je doba jednostranností; blaze tomu, kdo to chápe, kdo v tomto smyslu působí pro sebe a pro jiné. U jistých věcí je to zcela a rázem samozřejmé. Vycvič se ve zdatného houslistu a buď ujištěn, že ti kapelník rád přikáže místo v orchestru. Učiň ze sebe nástroj a čekej, jaké místo ti lidstvo blahovolně přizná v obecném životě. Než nechme toho! Kdo tomu nechce věřit, ať si jde svou cestou, i ta ho někdy dovede k cíli; já však říkám: od píky sloužit je všude nutné. Omezit se na jedno řemeslo je nejlepší. Pro nejprostodušší hlavu to bude pořád řemeslo, pro lepší hlavu to bude umění, a ta nejlepší bude dělat všecko, dělajíc jedno, či abych byl méně paradoxní, v tom jediném, co bude dělat pořádně, bude vidět podobenství všeho, co se pořádně dělá.“

Tato rozmluva, kterou tlumočíme jen v hrubém náryse, protáhla se až do západu slunce, který při vší nádheře přece jen přiměl společnost k zamyšlení, kde přenocovat. – „Pod střechu vás zavést nedovedu,“ řekl Fitz, „ale chcete-li noc prosedět nebo proležet na teplém místě u hodného starého uhlíře, budete vítáni.“ A tak šli všichni za ním po prapodivných cestičkách k tichému místu, kde se každý brzy cítil jako doma.

Uprostřed nevelké paseky dýmal a hřál pěkně sklenutý milíř, kousek opodál stál přístřešek z jedlových haluzí, vedle něho plál jasný ohýnek. Usedli, utábořili se. Děti se hned točily kolem uhlířky, která se pohostinně činila, mazala rozpečené krajíce máslem a nechávala je pěkně natáhnout, chystajíc tak hladovým mlsoutům chutná tučná sousta.

Když si pak chlapci hráli mezi sotva osvětlenými kmeny smrků na schovávanou, vyli jako vlci a štěkali jako psi, že by se byl polekal i srdnatý poutník, rozmlouvali přátelé důvěrně o tom, jak žijí. Avšak k zvláštním závazkům spříseženstva …