Viléma Meistera léta tovaryšská aneb Odříkání

DESÁTÁ KAPITOLA

Při závěrečné písni se velká část přítomných rychle zvedla a seřazena ve dvojicích vyšla za daleko se rozléhajícího zpěvu ze sálu. Usedaje zeptal se Lenardo hosta, zda zamýšlí přednést zde svou žádost veřejně, nebo žádá zvláštní zasedání? Cizinec vstal, pozdravil společnost a začal tuto řeč:

„Zde, právě v takovémto shromáždění se chci beze všeho vyjádřit nejdříve. Ti, kdo tu zůstali v klidu, na pohled sami řádní mužové, dávají už tím, že setrvali, zřetelně najevo přání a úmysl patřit i nadále otcovské zemi a půdě. Všechny je srdečně vítám, neboť mohu prohlásit, že jsem s to nabídnout jim všem, jak se tu hlásí, dostatek každodenní práce na několik let. Přeji si však, abychom se ještě jednou sešli, ale až po kratší době, protože musím svou záležitost nejprve důvěrně sdělit váženým představeným, kteří tyto poctivce drželi až dosud pohromadě, a ty přesvědčit o spolehlivosti svého poslání. Potom však bude slušno, abych se s těmi, kdo zůstanou, domluvil jednotlivě a dověděl se, jakými výkony chtějí odpovědět na mou velmi výhodnou nabídku.“

Nato si Lenardo vyžádal nějakou lhůtu, aby zařídil, co bylo v tu chvíli nejnutnější, a když ji určili, zbylý dav se zdvořile zvedl a rovněž ve dvojicích se za tlumeného družného zpěvu vzdálil ze sálu.

Odoard pak prozradil své záměry a plány oběma vůdcům, kteří setrvali v sále, a předložil jim své papíry. S tak znamenitými lidmi však nemohl jednat v další rozmluvě o svém úkolu, dokud se nezmínil o lidské příčině, na níž se to všecko vlastně zakládá.

Vzájemné vysvětlování a vyznávání hlubokých milostných záležitostí se vyvinulo z pokračování hovoru. Zůstali pohromadě dlouho do noci a čím dál nerozpletitelněji se zamotávali do bludišť lidských názorů a osudů. Tu se Odoard přinutil pomaloučku, útržkovitě vydat počet ze záležitostí svého ducha a srdce, a proto také k nám došla zvěst o té rozmluvě jen neúplně a neuspokojivě. Přesto poděkujme i zde Bedřichovu šťastnému talentu všecko vnímat a podržet v paměti za živé vylíčení zajímavých výjevů, jakož i za hrst zpráv o životě skvělého muže, který nás už začíná zajímat, i kdyby to měly být jen náznaky toho, co snad v budoucnu vypovíme obšírněji a souvisle.

Ne příliš daleko

Odbíjela desátá v noci, a tak bylo ve smluvenou hodinu vše přichystáno: v ověnčeném šálku prostřena hezoučká, prostorná tabule pro čtyři osoby, mezi třepetavými svícny a květinami obtížená jemnými zákusky a ozdobným cukrovím. Jak se děti těšily na tento zákusek, neboť měly také sedět u stolu; zatím obcházely kradí kolem, vystrojeny a maskovány, a protože děti se nedají zohyzdit, vypadaly jako rozkošná dvojčátka andělíčků. Otec si je zavolal k sobě a ony mu s trochou pomoci velmi způsobně odříkaly slavnostní proslov, zbásněný k maminčiným narozeninám.

Čas plynul, každou čtvrthodinu se milá stařenka nezdržela, aby ještě nerozdmychávala přítelovu netrpělivost. Několik lamp na schodišti prý vypadá, jako by chtěly co nevidět zhasnout, vybrané zamilované pokrmy oslavenkyně se mohou převařit, už prý je z toho strach. Děti začaly být z dlouhé chvíle nejdříve nezpůsobné a pak z netrpělivosti zhola nesnesitelné. Otec se vzchopil, a přesto se obvyklá sebevláda nechtěla dostavit; toužebně poslouchal vozy, několik jich přerachotilo kolem domu bez zastavení, už se v něm zvedala jistá nevole. Aby ubil čas, chtěl na dětech, ať mu básničku ještě jednou zopakují; děti, z omrzení nepozorné, roztržité a nešikovné, se přeříkávaly, žádný posuněk už nebyl správný, přeháněly jako herci, kteří nic necítí. Mužova trýzeň rostla každým okamžikem, už bylo tři čtvrti na jedenáct pryč; líčit, co se dělo dále, ponecháme jemu samému.

„Hodiny odbily jedenáct, moje netrpělivost se vystupňovala až k zoufalství, už jsem nedoufal, už jsem se bál. Teď mi bylo úzko, že by mohla vstoupit, se svým obvyklým lehkým půvabem se zběžně omluvit, ujistit, že je velmi unavena, a chovat se, jako by mi vyčítala, že ji omezuji v radovánkách. Všecko se ve mně převracelo znovu a znovu a spousta věcí, které jsem po léta trpěl, se vrátila a lehla mi na duši. Začal jsem ji nenávidět, nedovedl jsem si představit, jak se mám chovat, jak ji mám přivítat. Milé děti, vystrojené za andílky, klidně spaly na pohovce. Půda mi hořela pod nohama, nerozuměl jsem si, nechápal jsem se a nezbylo mi než utéci, dokud nepřestojím nejbližší chvíle. Pospíchal jsem, jak jsem byl, lehce a slavnostně oblečen k domovním dveřím. Nevím, jakou záminku jsem vykoktal hodné starušce, vnutila mi svrchník a já jsem se octl na ulici ve stavu, jaký jsem nepocítil už dlouhá léta. Jako vášnivý mladíček, který neví kudy kam, pádil jsem ulicemi tam a zase zpět. Byl bych se rozběhl do volných polí, studený, vlhký vítr však foukal silně a dost protivně, aby postavil hráz mému zármutku.“

Osobujíce si práva epického básníka, strhli jsme, jak je to nápadně zřejmé na tomto místě, vlídného čtenáře až příliš rychle doprostřed vášnivého líčení. Vidíme významného muže v rodinném zmatku, aniž jsme se o něm dověděli co bližšího; proto se teď, abychom jeho stav aspoň trochu objasnili, připojíme k milé starušce a poslechneme si, co si to chvílemi vzrušena a rozpačitá tiše mumlá nebo nahlas vykřikuje.

„Už dávno jsem si to myslela, předpovídala jsem to, nešetřila jsem milostivou paní, dost často jsem ji varovala, ale je to silnější než ona. Pán se celý den plahočí při práci v kanceláři, ve městě, po venkově, a večer pak najde dům prázdný nebo společnost, která mu není po chuti. Ona toho nemůže nechat. Když kolem sebe ustavičně nevidí lidi, muže, když nejezdí sem a tam, když se nemůže oblékat a svlékat a převlékat, je jí, jako by se dusila. Dnes, na své narozeniny, si hned ráno vyjede na venkov. No dobrá, my tu zatím všecko uchystáme; svatosvatě slíbí, že bude v devět hodin doma; jsme připraveni. Pán zkouší děti z hezounké básničky, které se naučily nazpaměť, jsou vystrojeny; lampy a svíce, vařená jídla i pečeně, nic nechybí, ale ona si nepřijde. Pán se hodně ovládá, skrývá netrpělivost, ale ta nakonec přece vybuchne. Pán od…