Viléma Meistera léta tovaryšská aneb Odříkání

Johann Wolfgang Goethe

79 

Elektronická kniha: Johann Wolfgang Goethe – Viléma Meistera léta tovaryšská aneb Odříkání (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: goethe12 Kategorie:

Popis

Johann Wolfgang Goethe: Viléma Meistera léta tovaryšská aneb Odříkání

Anotace

Johann Wolfgang Goethe – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Název originálu
Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Viléma Meistera léta tovaryšská aneb Odříkání“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TŘETÍ KNIHA

PRVNÍ KAPITOLA

Po tom všem, a co z toho snad ještě vzešlo, bylo Vilémovým prvním naléhavým přáním opět se přiblížit k spřísežencům a někde se setkat s některou jejich složkou. Vzal proto na potaz svoji tabulku a vydal se na cestu, jež ho slibovala ze všech nejdříve dovést k cíli. Ale protože bylo třeba projít krajem napříč, aby dosáhl nejvýhodnějšího místa, musil putovat pěšky a zavazadla dát nést za sebou. Za chůze však dostával na každém kroku vrchovatou odměnu, neboť nečekaně nacházel nadmíru líbezné krajiny; takové, jaké vytvářejí poslední výběžky hor do roviny, křovinaté, povlovné svahy, hospodárně zužitkované, všecky plochy zelené, nikde ani kousíček příkrý, neplodný nebo nezoraný. Pak dorazil do hlavního údolí, kam se stékaly vody ze stran; i to bylo pečlivě obděláno, půvabně přehledné, štíhlé stromy vyznačovaly zákruty protékající řeky i potoků, které se do ní vlévaly, a když vyňal mapu, ukazatele své cesty, spatřil ke svému údivu, že čára tam nakreslená přímo protíná toto údolí a že se tedy aspoň zatím ubírá správnou cestou.

Starý, zachovalý, v různých dobách obnovovaný zámek se objevil na křovinatém pahorku; u paty kopce se rozkládalo veselé městečko a před ním hned padl do očí hostinec; k němu se Vilém vydal a hostinský ho uvítal přívětivě sice, ale s omluvou, že ho nemůže přijmout bez dovolení jakési společnosti, která si na nějaký čas pronajala celou hospodu; proto prý musí všecky hosty odkazovat do starší krčmy výš na svahu. Po krátké rozmluvě ten člověk zřejmě zakolísal a řekl: „Teď sice v domě nikdo není, ale je právě sobota a už brzy musí přijít fojt[12], který každý týden vyrovnává všecky účty a zadává objednávky pro příští dny. Na mou věru, ti lidé mají mezi sebou pořádek jak se patří a je radost stýkat se s nimi, i když chtějí mít všecko na puntík, protože z nich je zisk ne sice velký, ale zato jistý.“ Vyzval pak nového hosta, aby měl strpení ve velkém sále nahoře a počkal, co bude dále.

Když tam Vilém vstoupil, našel rozlehlou, čistou místnost, až na lavice a stoly úplně prázdnou; tím víc ho udivilo, když nad jedněmi dveřmi spatřil přibitou velkou tabuli, kde stála zlatými písmeny slova: Ubi homines sunt modi sunt; což po německu vyložíme, že tam, kde se lidé spojí ve společnost, hned se vytvoří způsob, jak mohou být a zůstat pohromadě. Tato průpovídka zaujala mysl našeho poutníka, vyložil si ji jako příznivou předpověď, neboť tu našel potvrzeno, co už několikrát ve svém životě poznal jako rozumné a prospěšné. Dlouho to netrvalo a vstoupil fojt, kterého už hostinský zpravil, a po krátké rozmluvě a nijak zvláštním vyptávání ho přijal za těchto podmínek: že zůstane tři dny, že se klidně zúčastní všeho, co se bude dít, a ať se děje co děje, nezeptá se po příčině, ani při odchodu po útratě. To vše si musel dát pocestný líbit, protože mu plnomocník nemohl v žádném bodě ustoupit.

Fojt chtěl právě odejít, když vtom zazněl na schodech zpěv; prozpěvujíce vstoupili dva hezcí mladí muži, jimž dal fojt prostým znamením na srozuměnou, že host je přijat. Neustávajíce ve zpěvu, přívětivě ho pozdravili, nadmíru půvabně pěli své dueto a každý si mohl snadno všimnout, že jsou dokonale vycvičeni a mistři ve svém umění. Když Vilém osvědčil pozorný zájem, skončili a zeptali se, zda ho někdy na pěších toulkách nenapadne písnička, zda si ji pro sebe tiše nepobrukuje? „Příroda mi sice odepřela šťastný hlas,“ odvětil Vilém, „ale uvnitř jako by mi tajný génius často šeptem předříkával cosi rytmického, takže se při pěší chůzi pohybuji vždy v taktu a zároveň se mi zdá, jako bych slyšel tiché tóny doprovázející nějakou píseň a ta mi tak či onak živě a mile vytane v mysli.“

„Vzpomínáte-li si na takovou píseň, napište nám ji,“ řekli muži; „podíváme se, zda bychom nedovedli doprovodit vašeho zpěvavého démona.“ Vilém nato vyňal ze zápisníku list a odevzdal jim toto:

V horách, i kde kopce zřídly,
údolí se rozpjalo,
jak by šumělo to křídly,
jako zpěvem zaválo.
Rady dojde, radost sklidí
nejpobloudilejší syn;
láska nechť tvé kroky řídí
a tvůj život budiž čin.

Po krátkém rozmýšlení zazněl rovnou radostný, kroku pocestného přizpůsobený dvojzpěv, který strhoval posluchače s sebou, jak se opakoval a proplétal a plynul pořád dál a dále; Vilém byl na pochybách, zda je to jeho vlastní melodie, jeho dřívější téma, či zda ji teprve tak přizpůsobili slovům, že byla jiná linie nápěvu zhola nemyslitelná. Pěvci se tak nějakou chvíli vesele bavili, až vstoupili dva statní chasníci, v nichž jste podle jejich charakteristických znaků rázem poznali zedníky, dva další pak, kteří vešli za nimi, jste musili pokládat za tesaře. Tato čtveřice potichounku odložila nástroje svého řemesla, zaposlouchala se do zpěvu a za malou chviličku bezpečně a rázně do něho vpadla, takže to citu znělo, jako by si přes hory a doly vykračoval celý houf vandrovních, a Vilémovi se zdálo, že nikdy neslyšel nic tak pěkného, co by bylo tolik povznášelo srdce i mysl. Tento požitek se však měl ještě zvýšit a vystupňovat do krajnosti, když po schodech stoupala obrovitá postava a ani při nejlepší vůli nebyla téměř s to mírnit mocný, pevný krok. Těžce naloženou krosnu odstavil obr ihned do kouta, sám pak usedl na lavici, v níž to začalo rázem praskat, ostatní se tomu usmáli, aniž vypadli ze zpěvu. Vilém se však nadmíru podivil, když se to dítě Enakovo začalo rovněž přidávat hrozitánským basem. Sál se třásl a příznačné bylo, že obr ve své části ihned pozměnil refrén a zpíval ho takto:

S odklady se nepořídí;
čin v životě stíhej čin!

Dále jste si mohli také velmi brzy všimnout, že táhne tempo k pomalejšímu kroku a nutí ostatní, aby se mu přizpůsobili. Když nakonec umlkli a sdostatek se nabažili zpěvu, vytýkali mu ostatní, že prý se je snažil zmást. „Kdežpak,“ zvolal, „to vy mě chcete zmást, chcete mě vyvést z mého kroku, který musí být umírněný a bezpečný, když chodím s břemenem do kopce a z kopce, a přece mám nakonec dojít v určenou hodinu a uspokojit vás.“

Jeden po druhém teď vcházeli k fojtovi a Vilém si dobře vš…