Viléma Meistera léta tovaryšská aneb Odříkání

DRUHÁ KAPITOLA

Svatý Josef Druhý

Už nechal poutník, kráčející v patách svému poselákovi, strmé skály za sebou a nad sebou, už se ubírali povlovnějším středohořím a spěchali nejedním hustým lesem, nejednou přívětivou lučinatou dolinkou pořád kupředu, až se konečně octli na svahu a shlíželi do pečlivě obdělaného údolí, kolem dokola obklopeného kopci. Veliká klášterní budova, napůl v troskách, napůl pěkně zachovalá, ihned přivábila jejich pozornost. „Tohle je Svatý Josef,“ řekl poselák. „škoda přeškoda toho krásného kostela! Jen se podívejte, jak zachovalé jsou ještě sloupy a pilíře, které vykukují z křovisek a stromů, ač kostel leží v sutinách už mnoho set let.“

„Zato klášterní budovy jsou, jak vidím, ještě zachovalé,“ odpověděl Vilém. – „Ano,“ řekl poselák, „bydlí tam šafář, který obstarává hospodářství a vybírá nájem a desátky, jež sem lidé platí z široka daleka.“

Při těchto slovech prošli otevřenými vraty do prostorného dvora, který se, obklopen důstojnými, zachovalými budovami, ohlašoval jakožto sídlo pokojného usebrání. Vilém ihned spatřil svého Felixe se včerejšími andílky u koše, jejž před sebe postavila statná žena; právě si kupovali třešně; smlouval Felix, který u sebe stále nosil trochu peněz. Teď dělal jako host ihned hostitele, štědře rozdával ovoce kamarádům, také otci přišlo to občerstvení vhod uprostřed neplodných, mechem zarostlých lesů, kde lesklé, barevné třešničky vypadaly dvojnásob hezky. Nosí prý je do hor zdaleka z jedné velké zahrady, poznamenala prodavačka, aby zdůvodnila cenu, jež se kupcům zdála trochu příliš vysoká. Otec prý se vrátí brzy, řekly děti, jen ať jde Vilém zatím do sálu a odpočine si tam.

Jak se však Vilém podivil, když ho děti zavedly k místnosti, kterou nazývaly sálem. Vcházelo se do ní velkými dveřmi rovnou ze dvora a náš poutník se octl ve velmi čisté, zachovalé kapli, která však byla, jak dobře viděl, zařízena pro všední život rodiny. Na jedné straně stál stůl, křeslo, několik židlí a lavic, na druhé straně pěkně vyřezávaná police s pestrým hrnčířským zbožím, se džbány a sklenicemi. Nechybělo ani několik truhlic a beden, a přestože bylo všecko tak pořádné, nechyběla ani útulnost každodenního rodinného života. Světlo sem padalo vysokými postranními okny. Poutníkovu pozornost však nejvíc poutaly barevné, na zeď namalované obrazy, které se hodně vysoko pod okny jako koberce táhly kolem tří čtvrtin kaple a dole sahaly až k dřevěnému obložení, jež pokrývalo zbytek zdí až k podlaze. Obrazy představovaly příběh svatého Josefa. Tu jste ho viděli při tesařské práci; zde potkával Marii a mezi nimi vyrážela ze země lilie, zatímco se několik andělů vznášelo kolem nich naslouchajíc. Tady ho oddávají; pak následuje andělské pozdravení. Tu sedí Josef nevrle uprostřed začaté práce, sekeru nechává odpočívat a pomýšlí na to, že svou choť opustí. Hned vedle se mu však ve snu zjevuje anděl a Josef smýšlí jinak. Nábožně hledí na novorozeňátko v betlémské stáji a modlí se k němu. Hned nato přišel podivuhodně krásný obraz. Jsou na něm rozmanité přitesané trámy; právě se mají vyvázat, několik kusů náhodou tvoří kříž. Dítě usnulo na kříži, matka sedí u něho, hledí na ně s vroucí láskou a pěstoun ustal v práci, aby je neprobudil. Pak následoval hned útěk do Egypta. Pohled na něj přiměl poutníka k úsměvu, neboť tu na zdi viděl opakování živého obrazu ze včerejška.

Dlouho jej přemítat nenechali, zakrátko vešel hospodář, v němž Vilém ihned poznal vůdce svaté karavany. Srdečně se pozdravili, pak rozmlouvali o rozličných věcech; Vilémova pozornost však se stále upínala k obrazům. Hospodář si všiml hostova zájmu a s úsměvem začal: „Ovšem, divíte se souzvuku této budovy s jejími obyvateli, které jste včera poznal. Ale ten soulad je možná ještě podivnější, než byste myslil: ta budova obyvatele vlastně udělala. Neboť je-li neživá věc sama živá, jistě může také něco živoucího vytvářet.“

„Ó ano,“ odvětil Vilém. „Divil bych se, kdyby duch, který před staletími tak mocně působil v této horské pustině, urval pro sebe tak mohutný komplex budov, statků a práv a zato bohatě šířil po kraji vzdělání, divil bych se, kdyby i z těchto zřícenin svou živou silou nepůsobil na živého tvora. Nezůstávejme však v obecnosti, povězte mi svůj příběh, abych se dověděl, jak bylo možné, že se ve vás bez hračkářství a troufalosti znovu ztělesňuje minulost a opět ožívá, co už pominulo.“

Právě když Vilém čekal z hostitelových rtů poučení a odpověď, zavolal na dvoře přívětivý hlas jméno Josef. Hospodář na ně slyšel a šel ke dveřím.

„Tak on se také jmenuje Josef!“ řekl si v duchu Vilém. „To je dost zvláštní, a přece ne tak zvláštní, jako že svého světce představuje v životě.“ Zároveň pohlédl ke dveřím a spatřil, jak s manželem rozmlouvá včerejší Matka boží. Konečně se rozešli, žena se obrátila k příbytku naproti. „Marie!“ zvolal za ní. „Ještě slovo!“ – „Tak ona se také jmenuje Marie: mnoho nechybí a budu se cítit přenesen o osmnáct století nazpět.“ Představil si toto vážné, uzavřené údolí, zříceniny a ticho a zmocnila se ho čarovně starodávná nálada. Bylo na čase, že vešel hospodář s dětmi. Děti vyzvaly Viléma k procházce, zatímco pán domu chtěl ještě dohlédnout na nějaké práce. Prolézali bohatým sloupovím zříceného kostela, jehož vysoké štíty a zdi jako by se upevňovaly ve vichru a nepohodě. Silné stromy už dávno zapustily kořeny do širokých týlů zdí a spolu s všelijakou trávou, kvítky a mechy tvořily zahrady odvážně visící ve vzduchu. Měkké pěšinky v lukách vedly podél bystrého potoka a z jisté výše si teď mohl poutník prohlédnout budovu i její polohu s tím větším zájmem, že mu její obyvatelé připadali čím dál podivuhodnější a souladem se svým okolím v něm vzbudili dychtivou zvědavost.

Vrátili se a v bohulibém sále našli prostřený stůl. V čele byla lenoška, do níž usedla hospodyně. Vedle ní stál vysoký koš, kde leželo děťátko; otce pak měla po levici a Viléma po pravici. Trojice dětí obsadila dolní konec stolu. Stará služka přinesla chutně upravené jídlo. Nádobí i sklenice hovořily rovn…