Viléma Meistera léta tovaryšská aneb Odříkání

DRUHÁ KNIHA

PRVNÍ KAPITOLA

Poutníci se podle pokynů dali na cestu a šťastně našli hranici provincie, kde se měli dovědět tolik podivuhodného; hned při vstupu si všimli velice úrodné krajiny, jež přála na mírných pahorcích rolnictví, ve vyšších horách chovu ovcí, v rozlehlých údolích dobytkářství. Bylo krátce přede žněmi a všecko tonulo v největší hojnosti; co je však ihned udivilo, bylo, že připravovat se k šťastné sklizni, ba už i radostně chystat veselé dožínky neviděli ženy ani muže, nýbrž jen a jen chlapce a jinochy. Pozdravili tu a tam a ptali se po představeném, nikdo jim však nemohl povědět, kde se zdržuje. Adresa jejich dopisu zněla: Představenému nebo trojce. Ani to si nedovedli chlapci vyložit; odkázali však tázající se na dohlížitele, který se právě chystal vsednout na koně; oznámili mu, proč přicházejí; Felixova přímost se mu zřejmě líbila, a tak klusali společně silnicí.

Vilém si už všiml, že ve střihu i v barvě šatů vládne rozmanitost, jež dává celému tomu nárůdku zvláštní vzhled; právě se na to chtěl zeptat průvodce, když tu učinil postřeh ještě podivnější: ať byly děti zaměstnány, jak chtěly, všecky hned nechaly práce a zvláštními a přitom odlišnými pohyby se obrátily k míjejícím jezdcům a nebylo těžké usoudit, že to platí nadřízenému. Nejmenší položily paže křížem přes prsa a vesele hleděly k nebi, prostřední držely paže za zády a s úsměvem klopily oči k zemi, třetí stály rovně a směle; se svěšenými pažemi obrátily hlavu doprava a postavily se do řady, kdežto tamty zůstaly po jednom, kde je zastihli.

Když pak zastavili a seskočili na místě, kde si právě několik dětí různě stouplo a nadřízený je přehlížel, zeptal se Vilém na význam těch pohybů; Felix mu vskočil do řeči a směle řekl: „A jak si mám stoupnout já?“ – „Rozhodně nejdříve paže přes prsa,“ odvětil dohlížitel, „vážně a vesele hledět vzhůru a neodvracet pohled.“ Felix uposlechl, ale brzy zvolal: „To se mi nijak zvlášť nelíbí, vždyť tam nahoře nic nevidím; potrvá to dlouho? A přece,“ vykřikl radostně, „několik jestřábů letí od západu na východ; jistě je to dobré znamení!“ – „Přijde na to, jak to vezmeš, jak se budeš chovat,“ odvětil dohlížitel; „teď se vmis mezi ně, jak se samy mísí.“ Pokynul, děti zanechaly pozdravných gest a chopily se práce nebo si hrály jako předtím.

„Chtěl a mohl byste mi vysvětlit,“ řekl poté Vilém, „co mě tu udivuje? Vidím, že ty pohyby, ty postoje jsou pozdravy, jimiž vás vítají.“ – „Zcela správně,“ odpověděl dohlížitel, „pozdravy, které mi ihned řeknou, na jakém stupni výchovy je každý z chlapců.“

„Smíte mi však vysvětlit, jaký význam má sled těchto stupňů,“ odvětil Vilém, „neboť že je tu určitý sled, je pochopitelné.“ – „To přísluší vyšším, než jsem já,“ odpověděl dohlížitel; „o tom vás však smím ujistit, že to nejsou prázdné grimasy, že dětem vštěpujeme ne sice nejvyšší, ale přece jen vůdčí, pochopitelný smysl; zároveň však každému přikazujeme nechat si pro sebe a skrývat, co mu uznáme za dobré sdělit na vysvětlenou; nesmějí o tom žvatlat ani s cizími lidmi, ani sami mezi sebou, a tak se učení stonásobně obměňuje. Nadto má tajemství nadmíru velké přednosti: neboť povíme-li člověku hned a vždycky, na čem vše záleží, myslí si, že za tím nic není. Určitým tajemstvím musíme prokazovat úctu zastíráním a mlčením, i kdyby byla zjevná, neboť to působí na stud a dobré mravy.“ – „Rozumím vám,“ odvětil Vilém, „proč bychom neměli i na ducha aplikovat, co je tak nutné v tělesných věcech? Ale snad byste mohl ukojit mou zvědavost v jiném směru. Je mi nápadná velká rozmanitost ve střihu a v barvě šatů, a přesto nevidím všecky barvy, zato však některé ve všech odstínech, od nejsvětlejší do nejtmavší. Pozoruji však, že tu nemůže být úmyslem označovat stupně stáří nebo zásluh, vždyť největší i nejmenší chlapci mohou mít šaty stejné střihem i barvou, ale chlapci se stejným pozdravem se vždy v oblečení neshodují.“ – „Ani o tomhle se nesmím dál šířit,“ odvětil průvodce; „ale buď se velmi mýlím, nebo od nás odejdete o všem poučen, jak si to jen budete přát.“

Šli pak po stopě představeného, kterou domněle zachytili; ale teď zase musilo být cizinci nápadné, že čím hlouběji vnikali do kraje, tím víc jim zněl v ústrety libozvučný zpěv. Ať začínali chlapci cokoli, ať je nacházeli při jakékoli práci, vždy zpívali, a to zřejmě písně zvlášť přizpůsobené každé činnosti a ve stejných případech všude tytéž. Sešlo-li se dětí několik, střídavě se doprovázely; k večeru se našli i tanečníci, jejichž kroky oživovaly a vedly sbory. Felix si z koně notoval s nimi, a nijak nešťastně, Vilém se těšil ze zábavy, která krajinu oživovala.

„Zřejmě se tu na toto vyučování vynakládá hodně péče,“ řekl spolujezdci, „jinak by nemohl být tento talent tak rozšířen a tak dokonale rozvinut.“ – „Ovšem,“ odvětil dohlížitel, „u nás je zpěv prvním stupněm učení, všecko ostatní na něj navazuje a je jím zprostředkováno. Nejprostší požitek i nejprostší výuku u nás oživujeme a vštěpujeme zpěvem, ba dokonce i to, co učíme z vyznání víry a mravů, sdělujeme zpěvem; k tomu hned přistupují jiné výhody k samostatným cílům: neboť když děti cvičíme, aby se naučily tóny, které vyluzují, psát znaky na tabuli a podle těch znaků je opět nalézat v hrdle, dále pod ně připojovat text, cvičí si tak zároveň ruku, ucho i oko a rychleji, než myslíme, dospějí k pravopisu a krasopisu, a protože se to vše nakonec musí provádět a napodobovat v čistých rytmech, podle přesně určených čísel, pochopí děti velkou cenu měřictví a počtů mnohem dříve než kterýmkoli jiným způsobem. Proto jsme si ze všeho možného vybrali hudbu za základní prvek naší výchovy, neboť od ní vedou stejně schůdné cesty na všecky strany.“

Vilém se snažil ještě dále poučit a neskrýval podiv, že vůbec neslyší instrumentální hudbu. „Tu u nás nezanedbáváme,“ odvětil dohlížitel, „ale provozujeme ji uzavřeně ve zvláštním okrsku, v rozkošném horském údolí; a tam je zase postaráno o to, aby se různým nástrojům vyučovalo v oddělených osadách. Zvláště falešné tóny začátečníků jsou vykázány do určitý…