Viléma Meistera léta učednická

Pátá kapitola

„V dobře zařízených a zásobených domech mají děti pocit,“ pokračoval Vilém, „jaký asi mají krysy a myši: dávají si dobrý pozor na každou štěrbinu a díru, kudy se mohou dostat k zakázanému pamlsku; a pak ho požívají s pokradmou rozkoší, smíšenou s bázní, která je valnou částí dětského štěstí.

Ze všech sourozenců všímal jsem si toho první já, když klíč zůstal v zámku. Čím větší byla úcta, kterou jsem v srdci choval k zavřeným dveřím, kolem nichž jsem musil po týdny a měsíce obcházet a do nichž jsem nahlédl jen někdy pokradmu, když matka otevřela svatyni, aby něco vyndala, tím rychleji jsem použil vhodné chvíle, když to občas dovolila nedbalost hospodyň.

Ze všech dveří, jak je nasnadě, byly to dveře špíže, k nimž se mé smysly upínaly nejbystřeji. Málo sladkých předtuch se podobalo pocitu, když mě matka někdy zavolala dovnitř, abych jí pomohl něco vynést, a já pak vděčil buď její dobrotě, nebo své lsti za několik sušených švestek. Nakupené poklady zaplavovaly svou hojností mou obrazotvornost a sám podivný složitý pach, který vydechovalo tolikeré koření, měl takový účinek na mou mlsnotu, že jsem nikdy neopominul, kdykoli jsem byl nablízku, abych se nepokochal aspoň volně vyšlehující vůní. Tento pozoruhodný klíč zůstal jednou v neděli ráno v zámku, když matku překvapilo sezvánění a celý dům byl ponořen do hlubokého svátečního ticha. Sotva jsem to zpozoroval, už jsem několikrát opatrně přešel podle zdi, přitočil se tiše a zlehka otevřel dveře a octl se jediným krokem v blízkosti tolikeré dlouho vytoužené blaženosti. Obhlédl jsem rychlým pátravým pohledem skříně, pytle, škatule, krabice a sklenice, co bych si měl vybrat a vzít, sáhl konečně po milovaných suchých švestkách, opatřil se několika křížalami a skromně k tomu přibral ještě jednu cukrovanou pomerančovou kůru; a s touto kořistí jsem chtěl zase vyklouznout, kudy jsem přišel, když mi padlo do očí několik vedle sebe stojících beden, z nichž z jedné vyčuhovaly špatně zavřeným šoupátkem dráty, nahoře opatřené háčkem. Jat předtuchou, vrhl jsem se na ně, a s jakým nadpozemským pocitem jsem objevil, že je do nich směstnán svět mých radostí a hrdinů! Chtěl jsem nejsvrchnější z nich zdvihnout, prohlédnout, vytáhnout i nejspodnější; ale náramně brzy jsem pomotal jemné drátky; tím jsem zúzkostlivěl a zneklidněl, zejména když jsem zaslechl ze sousední kuchyně…